Přeskočit na hlavní obsah

Jde mi to samo!

Za inspiraci k tomuto příspěvku děkuji jednomu moudrému muži, se kterým jsem o tom minulý týden mluvila.

Věc se má takto.

Současná společnost je postavena na oceňování výsledku, nikoli procesu.

A jak víme, výsledek vypadá lépe, když se o něj trapně nesnažíte.

Ano, v instagramové mentalitě vypadá výsledek nejlépe, když se vám jej podaří docílit tak jaksi mimochodem.

Prostě sednete na lyže a sjedete super G.

A vyhrajete olympiádu.

Krása.

Hlavně se nesmí moc zdůrazňovat, jak vás rodiče v dětství vozili z tréninku na trénink, jak se kvůli tomu hádali, jak jste milionkrát pochybovali, jestli to celé není náhodou úplně k ničemu, a jak jste dřeli a dřeli, až jste to dodřeli na olympiádu.

Nic proti Ester, je skvělá a díky ní Zitisko teď miluje lyže.

Ale chápete ten koncept.

Musí to být bez té urputné snahy.

Urputná snaha všechno zabije.

Udělá z vašich úspěchů výsledek vaší vytrvalé práce a výsledek urputné a oddané práce spousty lidí kolem a na to není nikdo zvědavej.

Naopak pokud bude váš úspěch výsledkem momentálního rozpoložení, posednutí správným tvůrčím démonem či náhlým vnuknutím, bude instagramově-facebooková komunita spokojena.

Zde přepis, jak by mohl vypadat rozhovor s takovou mediální celebritou:

N (novinář): Dobrý den!

C (celebrita): Dobrý, dobrý.

N: Gratulujeme k úspěchu!

C: Ale to nic, to samo.

N: To je snad zbytečná skromnost! Každého z nás by nenapadlo, jak propojit velký hadronový urychlovač v CERNu se všemi počítači na světě a vypočíst tak první rovnici pro realizaci warpového pohonu!

C: To je maličkost.

N: To není maličkost, jak vás to napadlo, mistře?

C: Prostě víte... šel jsem na procházku... a pak... pak... pak mne to prostě napadlo. Zaznamenal jsem to klacíkem na kus kamínku a donesl to do laboratoře. Pak už to bylo snadné.

N: Neuvěřitelné!

C: To je drobnost.

N: Mistře, povíte nám ještě něco o vaší plánované účasti na letních olympijských hrách?

C: To je jen takové rozptýlení... taková legrácka.

N: Ale splnil jste kvalifikační limit, ne?

C: No ano. Vyhrál jsem světový pohár.

N: A přiblížíte našim čtenářům, ve které disciplíně?

C: V desetiboji.

N: Neuvěřitelné! Mistře a jak jde kariéra vědce v CERNu s kariérou profesionálního desetibojaře?

C: Je to naprosto jednoduché. Když mám náladu, občas hodím oštěpem. Jindy, když mám náladu, tak chvíli skáču do výšky. A tak. Není to nic složitého. Když mám náladu na vědu, dělám vědu.

N: Nevídané!

C: Prostě mi to jde. Nevím, čím to je. Když dobře skočím, zaznamenám si svůj výkon klacíkem na kamínek, a donesu si to domů.

N: Fúze metod vědy a sportu! Nádhera!

C: No, nyní se věnuji konceptuálnímu umění... Fúze sportu a umění mi již přijde zcela přežitá.

a tak dále a tak dále.

Myslím, že velkou službu lidstvu by udělalo, kdyby někdo řekl toto:

Celý život jsem pracoval. Myslel, učil se, vytvářel, řešil, konzultoval, psal, mazal, přepisoval, četl, studoval, měnil a chápal. Strávil jsem tím opravdu velké množství času a podobné množství času tím strávili moji kolegové, kteří mi s tím pomáhali. Pak mne něco napadlo. Zase jsem to tisíckrát přepisoval, testoval, hledal chyby, odhaloval je, opravoval, měnil. Až mi přišlo, že můj koncept funguje. Dal jsem ho nejbližším kolegům, aby ho testovali. Nenašli chybu. Dal jsem ho vzdálenějším vědeckým přátelům a ti ho testovali a nenašli chybu. Dal jsem ho vědecké veřejnosti a ti to testovali a taky nenašli chybu. Bylo to pouhých 20 let kontinuální práce. Často jsem pochyboval, zda můj koncept dává smysl. Pochyboval jsem o svých schopnostech. Pochyboval jsem o tom, zda mám být vědec. Vlastně neustále pochybuji. O sobě i ostatních. Pochybuji, ale věřím.



Komentáře

  1. Och, áno!
    Proces, ten mi-nám neodpustili!

    OdpovědětVymazat
  2. Julie, trochu odbočím, i když mám pocit, že to s Vaším článkem souvisí. Velmi by mne zajímal Váš názor na kauzu domácí úkoly, která spoustu rodičovské veřejnosti, ale i té pedagogické, poslední dny intenzivně zaměstnává po zveřejnění článku na idnes. Nevím, zda jste zaregistrovala, ani zda máte chuť a čas se k tomu vyjadřovat. Prostě to zkouším.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky

O nemocných autících

Čtu si americký blog Rarer in Girls.

Už jsem o tom tady určitě psala.

Je zajímavé vidět jiné perspektivy.

Ale proč o tom dnes píšu.

Janey, která je předmětem daného blogu, je už týden v nemocnici.

Nyní je po operaci, poté, co se přišlo složitě na to, že má již tři dny prasklý apendix.

Janey má teď zjevně peritonitidu a není ji dvakrát.

Je to dost děsivá historka.

Říkám si.

No jak je to možný, že se na to přišlo PO TŘECH DNECH?

Pro všechny, kteří nestudovali lékařskou fakultu.

S prasklým apendixem nechodíte obvykle jen tak.

Je vám strašně zle a máte dost velký bolesti.

Tak přemítám, jak tu péči v Americe zanedbávají.

Jenže.

Pak jsem si vzpomněla na tu story se Zitínovou náhlou břišní příhodou.

Bylo to totiž nemlich to samé.

Normální dítě si stěžuje. Třeba trochu fňuká.

U autidítěte je to jiný.

To fňuká, když o nic nejde.

Když o něco jde, je jak pěna, neobvykle hodné a nezvykle spolupracující.

Proto apeluji na všechny moje kolegy z medicíny, co to tu čtou. A pár jich je. A děkuju jim, ž…

Další historka z MHD

Miluju ježdění MHD.

V Brně sice řádí žloutenka a kdykoli vstupuju do trolejbusu, tak si představuju, jak se mi na ruce balí miliardy virionů hepatitidy A, ale ty historky, co tam člověk zažije, ty názory, co vyslechne, to se prostě jinde nepřihodí.

Třeba dneska.

Jela jsem s Jindrou z práce.

Jindra řval jako tur, což není překvapivé, protože nesnáší, když nevidí z okna, což neviděl.

Jemně jsem ho držela na klíně a Jindráček se propínal a vykřikoval.

Přes uličku seděli dva starší lidé, kteří jeli s další paní, která byla asi pečovatelka či vychovatelka nebo jak to nazvat. No vychovatelka asi těžko vlastně, vychovávat lidi vyššího středního věku je blbost. Vypadali jako klienti nějakého chráněného bydlení nebo tak a bavili se i o programu, který odpoledne budou mít.

Pán měl Downův syndrom.

Povídal si s vedle sedící paní o někom třetím, kdo s nimi bydlí a kdo hrozně křičí.

A byla to nesmírně působivá debata.

Ten pán s Downovým syndromem říkal něco ve smyslu, že "on furt křičí a kdy…

O řešení šikany

Problém se Zitínovou šikanou byl elegantně vyřešen.

Zitisko bylo v tichosti vyloučeno z družiny a od nového školního roku už do družiny chodit nebude.

Není to skvělé?

Je to skvělé.

Dá se takto postupovat pořád dokola, až ve třídě zůstane pouze spokojený agresor či parta spokojených agresorů.

Krása.

Zitisko si odnáší do života nový poznatek, že kdykoli se ozve ona sama nebo někdo v jejím zastoupení na její obranu, bude po zásluze potrestána exkluzí z daného kolektivu.

Proto je lepší mlčet a nic nikam nehlásit, protože v případě nahlášení problému to stejně člověkovi jenom spadne na hlavu a už si nebude moci číst oblíbenou knížku o Pokémonech.


Náš pan prezident a jeho výroky

Přátelé, vím, že se k tomu vyjadřuje kdekdo, ale taky se k tomu musím vyjádřit.

Názory našeho prezidenta ohledně inkluzního vzdělávání.

Takže předně - pan prezident mi svým výrokem o tom, že "sloučení hendikepovaných dětí s těmi nehandicapovanými je neštěstí pro obě skupiny. Děti jsou daleko šťastnější, když jsou zasazeny do rovnocenné komunity" nesdělil nic nového.

Je to vpravdě prezident lidový, protože reprezentuje názoru části LIDU, se kterým bojuju od doby, kdy je Zitín na světě.

Když Zitisko nastoupilo do MŠ v místě svého tehdejšího bydliště, také jsem se dozvěděla, že JÍ TAM NENÍ DOBŘE A ŽE V ÚSTAVU JI BUDE LÍP. Dokonce byli tak milí, že doporučili ústav v nedalekých Ivančicích. Děti jsou tam spokojené a mezi svými.

Když jsem potom obvolávala tisíc školek v Brně, také mi sdělili téměř všude, že Zituška bude šťastnější v nějaké školce se SPECIÁLNÍ PÉČÍ.

Když jsem volala do školky se SPECIÁLNÍ PÉČÍ, řekli mi pro změnu, že Zitul je MÁLO postižená na to, aby ji přijali, a…

Maminko, proč jsem jiná

Maminko, proč jsem jiná.

Mami, já nechci být jiná.

Chci být jako ostatní.

Mami, proč ostatní můžou na školu v přírodě a já ne.

Mami a ty jsi taky jiná?

Jsi taky jiná než ostatní?

Jakože jsi divná?

Jako já?

A jsi vědec, protože jsi divná? Teda jiná?

Takoví lidi mají být vědci?

Mami, já hrozně chci být jako ostatní, ale nejde mi to.

Nejde mi to vůbec.

A oni to poznají, že jsem jiná.

No fakt, děti ve škole to poznají.

Už to poznali.


Na některé otázky prostě nemám odpověď...