Přeskočit na hlavní obsah

Skryté náklady

Pojala jsem smělou ideu, že s dětmi pojedu na jarní prázdniny sama.

Představovala jsem si to asi takto.

Sedáme do auta, děti jsou veselé. Jindříšek vesele povídá a Zitisko je vzrušeno, že vyrážíme na dobrodružnou cestu. Po cestě děti spí. Zejména Jindra. Na dálnici není žádný provoz a já v klidu a v bezpečí dojedu na místo. Tam v klidu vytáhnu dětičky z auta, sebejistou klidnou chůzí dojdu do hotelu a tam se budeme rekreovat. Až rekreace skončí, tak v klidu nasedneme do auta a pojedeme zase zpátky. Děti budou mít krásné zážitky. Já budu mít pocit, že jsem kompetentní matka. Honza si doma trochu odpočine. Všichni budeme šťastní.

Realita.

Dávám děti do auta, děti ječí. Zitín ječí, že jsme zapomněli léky na astma, takže se vracím hustým provozem přes celé Brno pro léky, které nakonec ani jednou nepoužijeme. Jindra řve. Jindra řve tak dlouho, až usne, což je prima, protože zrovna sněhovou vánicí projíždíme buchlovskými kopci. Zitul napočítala osm kamiónů ve šparpě. Jedeme tak pomalu, že už nevím, jak podřadit, a auto klouže z kopce dolů. Nakonec to zvládáme. Přijíždíme do hotelu. Řeším logistický problém, kde budou děti, když budu tahat věci z auta. Jindřich totiž nesmí zůstat bez dozoru ani pikovteřinu. Nakonec na sebe naložím asi 40 kg, přiložím 15 kg Jindřicha do náruče a mířím vstříc relaxaci na hotelovém pokoji. Na pokoji řešíme problém s televizí. Zitul je tak rozčilená, že nejde pustit Nova, že chvíli zvažuju, že to zase otočím domů. Po hodinovém vyjednávání se Zitínem volám pána z recepce. Pán z recepce taky nespustí Novu, ale spustí jakýsi jiný kanál, který Zitisko schválí. Jindra se počural. Zitul si obléklá oteplovačky a kouká na Novu. Nějak děti převleču, nakrmím a jdeme spát.

Druhý den.

Vyrážíme ven. Jindra je nadšený ze sáněk, které jsem z Brna přivlekla. Zitul není nadšená ze sněhu. Děti se perou o to, kdo bude sedět na sáňkách VPŘEDU. Píšu Honzovi, že se s ním loučím. Tohle nemohu vydržet. Přichází toulavá kočka a přidává se k nám. Vozím Jindru na sáňkách a Zitul zlověstně mlčí. Pak Jindra nachází klacek a opouští sáňky, které si bere Zitul a někam bez vysvětlení odjíždí. Jindra pláče. Nakládám na sáňky obě děti a několikrát je náhodně pustím z kopce dolů. Dětem se to překvapivě líbí. Děti nakládají kočku na sáňky.

Večer koukáme na televizi. Zitul už je to jedno. Jindra si bere ovladač k televizi a snaží se zavolat tatínkovi do Brna, s tím, že do ovladače vysvětluje, že se o všechno postaral. Je to láska. Zitul mne nutí koukat na film Pumpaři od zlaté podkovy. Nikdy se nedívejte na Pumpaře od zlaté podkovy, nikdy to nedělejte. Jindra spí. Jindra stává ve tři v noci, sedá si na posteli a povídá vesele historky. Pak šeptá "tatínku, tatínku... kde jsi kde jsi....". Nakonec si lehne Zitínovi na hlavu a usne.

Z práce chodí jeden email za druhým. To je prima, naštěstí mám sebou počítač, takže když náhodou nejsem ve sněhu, nebo nepláču, mohu odpovídat na maily celému světu. Odpovídám všem, i náhodným kolemjdoucím.

Další den. Oběd. Jindráček v dětském koutku ukradl jakýsi kus trubky, ze kterého si vytvořil světelný meč a nyní se snaží zastřelit všechny kolemsedící jedince na obědě. Nejdřív je to roztomilé, pak se pán vedle začne zachmuřovat. Jindra mi nahlas sděluje, že se mu "pán nelíbí" a taky "pán zlý", což situaci nepomáhá. Na oběd se děti poperou o Zitínův řízek. Já obědvám oschlou zeleninovou oblohu, která odpadla na zem. Uvědomuju si, že jsem tak 2 dny pořádně nejedla, protože místo vlastního jídla jsem krmila děti.

Noc. Ležím a počítám ovečky. Zdá se mi, že už nikdy neusnu. Přemýšlím, jak to dělají ostatní. Nebo jestli jsem mešuge, když si myslím, že pár dní mimo Brno s autíkem a batolem bude v pohodě. Asi jsem mešuge. Potmě přemýšlím, což všechno je třeba zařídit, aby si Zitul další den mohla trochu užít.

Musím zajistit jasný plán. Komunikovat tento plán. Jídlo na cestu - takové, co Zitul jí. Hory - takové, kde Zitul už byla, to znamená nic dalekého. Musím zajistit oblečení, které ani náznakem nikde nepropustí vlhkost a které bude Zitínovi poskytovat optimální teplotní komfort. Takové oblečení se nachází pouze metodou pokus omyl. To znamená pořídit více oblečení a doufat, že alespoň něco bude Zitínovi vyhovovat. Musím zajistit čepici s bambulí. Musím zajistit Zitínovy oblíbené rukavice a hlavně je nikde nesmíme ztratit, protože bychom jeli z hor předčasně domů. Musím zajistit správné pití do lahve. Musím zajistit plán střídání sáněk. Musím neustále přemýšlet, kdy Zitul jedla a pila, protože si sama neřekne. Musím přemýšlet, zda vidí přes zašpiněné brýle, protože si sama neřekne. Musím přemýšlet, zda není nemocná a něco ji nebolí nebo zda se nějak nezranila, protože si sama neřekne...Neustále dávám pozor, zda se Zitul nechová nějak atypicky, protože si sama neřekne. Musím zajistit trasu, kterou se budeme ve sněhu procházet kolem hotelu. Musím zajistit, aby vše klapalo.

Ale jet na hory by taky měla být zábava. Někdy v tom tu zábavu nevidím.

Jindra se chce koulovat a Zitul odchází.

Jindra chce stavět sněhuláka se ségrou a Zitín bere sáňky a odjíždí.

Jindra si hraje s příchozí kočkou a Zitínovi se to nelíbí a vykládá Jindrovi o kočičích nemocech, což je Jindrovi jedno, protože kočka je roztomilá a Jindra to ví.

Někdy je to těžké se na to všechno dívat.

Někdy je mi z toho smutno.

Ale snažím se. Den po dni. Každý den vstanu a snažím se ho udělat pro všechny hezký.

A teď mne omluvte. Jdu naložit děti na sáňky a budu doufat, že to tady přežiju.

Komentáře

  1. Myslím, že matky by, pokud je to možné, neměly na jakékoli logisticky složitější akce neměly jezdit samy. Rizepsala bych se, ale je to zbytečné. Zbytečné si stále něco dokazovat. Nemusíte. Nemusím.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zajimalo by mne, z ceho usuzujete, ze matky jezdi na logisticky narocne akce, aby nekomu neco dokazovaly? Treba muz nedostal volno. Treba zadneho muze nemaji. Treba chteji detem udelat pekne prazdniny.

      Vymazat
    2. No, když vy tam máte to "budu mít pocit, že jsem kompetentní matka"... Nevím, proto se jezdí na hory? Kvůli pocitu, že jste nebo nejste kompetentní, nebo proto, že se na hory o prázdninách jezdí, nebo protože to bude děti bavit? Bude? A bavilo? Asi to zábava byla, ale já jsem četla spíš popis očistce. Jednou jsem se dočetla, že nejvíce stresu a zklamání si způsobujeme sami, když od ostatních očekáváme splnění našich představ, o kterých však naše okolí nemusí vůbec nic vědět a pokud ano, nemusí být v jejich silách je splnit. Kdybych měla vypočítat, kolikrát někdo můj život posuzoval jako šťastný-nešťastný podle svých měřítek zábavy a spokojenosti, nebo se snažil mne do těch šablonek vecpat, nebo mne přímo litoval... plakala bych vzteky. No nic. Znáte své děti, víte, co potřebují a jakým tempem. Ale určitě si nemusíte ukusovat větší sousto, než vám projde krkem na jedno zaklapnutí a už vůbec ne, abyste měla pocit kompetentní matky. To opravdu nemusíte. Nemusíte. Stemcells (AS, úzkostně-formální typ, středně až vysocefunkční, další úzkostné poruchy)

      Vymazat
    3. Váš názor je v skutočnosti nekompetentný, celý môj život s autíkmi (manžel, dcéra, osvojený syn: ADHD, asperger, atypickí autisti, schizoidná psychotická porucha, úzkstná porucha, poruchy emočná a porucha správania, zamlčaná epilepsia, katarakta-slepota) mi takýto ľudia udeľujú lekcie a je to kruté.

      Vymazat
  2. Jste skvela...zrovna vcera jsem umdlevala. Vzala jsem deti sankovat, bobovat a jezdit na lopate na nedaleky kopec. Ja tahla sane a boby v ruce( protoze po ceste snih nebyl), menezovala deti a psa, aby nelezly na silnici a snazila se udrzet ovladatelne rozestupy. Eli (autista) po ceste vykrikovala, ze jdeme na prochazku a ne sankovat... Marne bylo me ujistovani, ze to tak neni...dalsi krik, nekde ji vypadla jedna rukavice....dalsi krik (jecaaaaaak), ze ji Josa (braska) nechce pustit lozit na neci pekne zbudovane iglu (ktere na vrsku okupoval sam) a ktere se za chvili promenilo v peknou ruinu. Podarilo se mi je po ctvrt hodine odvolat a pokracovaly jsme s jecenim do lesa na kopec. Tam jsem celila kriku vsech deti, kdyz padaly a obalovaly se snehem. Stala jsem na vrsku a rikala jsem si, jestli to mam za potrebi. Ale kdyz uz jednou za rok napadne trochu toho snehu, clovek se premuze a prepne a zacne hledat pozitiva. Tak za hlavne je to prima zabava-musi byt. Vzpominam, ze kdyz jsem byla mala, byla to zabava...rozvzpominam se a snazim se prenest neco z toho 'kdysi' do toho dnes. Hlasite povzbuzuju deti a na sobe predvadim, jak skvele je vykoupat se ve snehu, sjedu neprozkoumany kopec, na nem byl drncak takovy, ze jsem si perfektne narazila kostrc....ale v zaveru predvadim jak by to melo vypadat-smeju se. A zabira to deti padaji, smeji se. Ano, boje o sane, boby a lopatu pokracuji, Eli krici, ze se nemuze vyskrabat na uklouzany kopec, ja si pochvaluju, ze tu neni manzel, protoze kopec je nebezpecny, manzel zodpovedny...tak mi ubylo presvedcovani a uklidnovani meho muze, ze to zvladnem...Po dvou hodinach se deti nabazily a chtely domu, huraaa! Sedly jsme na 'stroje' a zamirily domu...svistely jsme z kopce, vyhnuly se kope hnoje (to bylo narocne a napinave :)) a dorazily v poradku domu. Dnes sbiram odvahu na repete, ufff... Zdravim z Kromerize, Lucie

    OdpovědětVymazat
  3. Asi mám úplně zbytečný dotaz, ale nešlo by zavést pravidlo "po snídani a po večeři si umyj brýle"? Jasně, hned mě napadá, že se zavedením pravidla přijde strach " co když to nezvládnu", ale nevím, jak je to u vás.

    OdpovědětVymazat
  4. Každé prázdniny plánuji s dětmi nějaké akce/výlety, někdy je to organizačně více náročně, někdy méně. A výsledek je dost nevyzpytatelný. Tu představu, kterou popisujete na začátku znám a jsem za ní vděčná - považuji to za optimismus. I když už několik dovolených bylo tak náročných, že jsem myslela, že už další den nevydržím, pokaždé se znovu těším a očekávám, že to bude dobré a užijeme si to (a někdy taky jo!).
    Na druhou stranu ten pohled může být z druhé strany velmi rozdílný. Nedávno můj syn vyprávěl o jedné dovolené u moře, jak to tam bylo skvělé a jak na to rád vzpomíná a já měla dojem, že jsme byli každý někde úplně jinde... :-)
    Přeji hodně sil! Eliška

    OdpovědětVymazat
  5. Jste výborná. Ze zkušenosti - ono to někdy vypadá jako marnost nad marnost, ale časem se to zlepšuje. Jednak si člověk trochu vychytá, co je zvládnutelné a kde jsou ošklivé pasti, kterým je třeba se vyhnout, jednak si zvyknou i děti a i ty autistické začnou akceptovat jistou míru diskomfortu výměnou za zážitky. Můj AS syn byl jako malý "tak pro pět lidí na plný úvazek". Jsou akce, na které dodnes vzpomínám s tím, jaké to bylo neskutečné peklo... Ale: je mu sedmnáct a teď jsme spolu jen ve dvou strávili čtyři dny na Šumavě na běžkách. Baví ho to víc než mě, vymýšlí trasy, perfektně naviguje, takže se nemusím bát, že se ztratíme, a na rozcestích na mě obvykle počká...

    OdpovědětVymazat
  6. Tohle nemá být konejšení, ale jen konstatování. Když jsem příspěvek četla, tak jsem si uvědomila, jak je mysl milosrdná, protože s odstupem téměř dvou dekád toto vytěsnila a nechala jen ten sníh a ty chvilky, kdy jsme si to užívali. Opravdu!
    Vendula

    OdpovědětVymazat
  7. Chce se mi brečet. A to nemám autíka, jen jedno oboustranně silně nedoslýchavé dítě (6 let) a starší dítko (8 let) hyperaktivní. A před dvěma roky jsem pojala stejný nápad, uskutečnila jej a pamatuju, jaké to bylo peklo. Leč, i když poučena, někdy to nejde jinak a tak jsem loni absolvovala s oběmi dětmi měsíční lázeňská pobyt. A pak jsem byla sama zralá na lázně. Letos mě to čeká znovu a už nyní, půl roku před termínem, jsem lehce opocená...

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky

O nemocných autících

Čtu si americký blog Rarer in Girls.

Už jsem o tom tady určitě psala.

Je zajímavé vidět jiné perspektivy.

Ale proč o tom dnes píšu.

Janey, která je předmětem daného blogu, je už týden v nemocnici.

Nyní je po operaci, poté, co se přišlo složitě na to, že má již tři dny prasklý apendix.

Janey má teď zjevně peritonitidu a není ji dvakrát.

Je to dost děsivá historka.

Říkám si.

No jak je to možný, že se na to přišlo PO TŘECH DNECH?

Pro všechny, kteří nestudovali lékařskou fakultu.

S prasklým apendixem nechodíte obvykle jen tak.

Je vám strašně zle a máte dost velký bolesti.

Tak přemítám, jak tu péči v Americe zanedbávají.

Jenže.

Pak jsem si vzpomněla na tu story se Zitínovou náhlou břišní příhodou.

Bylo to totiž nemlich to samé.

Normální dítě si stěžuje. Třeba trochu fňuká.

U autidítěte je to jiný.

To fňuká, když o nic nejde.

Když o něco jde, je jak pěna, neobvykle hodné a nezvykle spolupracující.

Proto apeluji na všechny moje kolegy z medicíny, co to tu čtou. A pár jich je. A děkuju jim, ž…

Další historka z MHD

Miluju ježdění MHD.

V Brně sice řádí žloutenka a kdykoli vstupuju do trolejbusu, tak si představuju, jak se mi na ruce balí miliardy virionů hepatitidy A, ale ty historky, co tam člověk zažije, ty názory, co vyslechne, to se prostě jinde nepřihodí.

Třeba dneska.

Jela jsem s Jindrou z práce.

Jindra řval jako tur, což není překvapivé, protože nesnáší, když nevidí z okna, což neviděl.

Jemně jsem ho držela na klíně a Jindráček se propínal a vykřikoval.

Přes uličku seděli dva starší lidé, kteří jeli s další paní, která byla asi pečovatelka či vychovatelka nebo jak to nazvat. No vychovatelka asi těžko vlastně, vychovávat lidi vyššího středního věku je blbost. Vypadali jako klienti nějakého chráněného bydlení nebo tak a bavili se i o programu, který odpoledne budou mít.

Pán měl Downův syndrom.

Povídal si s vedle sedící paní o někom třetím, kdo s nimi bydlí a kdo hrozně křičí.

A byla to nesmírně působivá debata.

Ten pán s Downovým syndromem říkal něco ve smyslu, že "on furt křičí a kdy…

O řešení šikany

Problém se Zitínovou šikanou byl elegantně vyřešen.

Zitisko bylo v tichosti vyloučeno z družiny a od nového školního roku už do družiny chodit nebude.

Není to skvělé?

Je to skvělé.

Dá se takto postupovat pořád dokola, až ve třídě zůstane pouze spokojený agresor či parta spokojených agresorů.

Krása.

Zitisko si odnáší do života nový poznatek, že kdykoli se ozve ona sama nebo někdo v jejím zastoupení na její obranu, bude po zásluze potrestána exkluzí z daného kolektivu.

Proto je lepší mlčet a nic nikam nehlásit, protože v případě nahlášení problému to stejně člověkovi jenom spadne na hlavu a už si nebude moci číst oblíbenou knížku o Pokémonech.


Náš pan prezident a jeho výroky

Přátelé, vím, že se k tomu vyjadřuje kdekdo, ale taky se k tomu musím vyjádřit.

Názory našeho prezidenta ohledně inkluzního vzdělávání.

Takže předně - pan prezident mi svým výrokem o tom, že "sloučení hendikepovaných dětí s těmi nehandicapovanými je neštěstí pro obě skupiny. Děti jsou daleko šťastnější, když jsou zasazeny do rovnocenné komunity" nesdělil nic nového.

Je to vpravdě prezident lidový, protože reprezentuje názoru části LIDU, se kterým bojuju od doby, kdy je Zitín na světě.

Když Zitisko nastoupilo do MŠ v místě svého tehdejšího bydliště, také jsem se dozvěděla, že JÍ TAM NENÍ DOBŘE A ŽE V ÚSTAVU JI BUDE LÍP. Dokonce byli tak milí, že doporučili ústav v nedalekých Ivančicích. Děti jsou tam spokojené a mezi svými.

Když jsem potom obvolávala tisíc školek v Brně, také mi sdělili téměř všude, že Zituška bude šťastnější v nějaké školce se SPECIÁLNÍ PÉČÍ.

Když jsem volala do školky se SPECIÁLNÍ PÉČÍ, řekli mi pro změnu, že Zitul je MÁLO postižená na to, aby ji přijali, a…

Maminko, proč jsem jiná

Maminko, proč jsem jiná.

Mami, já nechci být jiná.

Chci být jako ostatní.

Mami, proč ostatní můžou na školu v přírodě a já ne.

Mami a ty jsi taky jiná?

Jsi taky jiná než ostatní?

Jakože jsi divná?

Jako já?

A jsi vědec, protože jsi divná? Teda jiná?

Takoví lidi mají být vědci?

Mami, já hrozně chci být jako ostatní, ale nejde mi to.

Nejde mi to vůbec.

A oni to poznají, že jsem jiná.

No fakt, děti ve škole to poznají.

Už to poznali.


Na některé otázky prostě nemám odpověď...