sobota, února 24, 2018

Skryté náklady II

Tohle nevymyslíš.

Panta rhei, vše plyne, říkal už Herakleitos. Asi.

Nic není neměnné, vše se proměňuje a vše stále pokračuje.

Ano, i katastrofální příběhy o zimních výpravách pokračují.

Tedy.

Vědoma si toho, že logisticky byla poslední výprava na hory poněkud NÁROČNĚJŠÍ, a vzhledem k tomu, že Honza dostal dovolenou, jeli jsme tentokrát na sníh všichni čtyři.

Na dva dny. Nejezdíme na víc než 2 dny, protože 2 dny je optimum, co Zitín zvládne.

Dobře, někdy možná jedeme na 3 dny, ale delší výpravy obecně moc nepodnikáme.

Byla jsem doslova rozjařená ze zjištění, že tentokrát budeme DVA dospělí.

Nabalila jsem děti.

Honza naskládal tašky do auta a sbalil lyže.

Krása.

Ze začátku vše šlapalo pěkně dle plánu.

Jediný zásek před odjezdem jsme měli s plastovou lopatou na sníh, kterou Jindra miluje tak moc, že s ní chodí spát, tak tu jsme vzali sebou.

Cesta probíhala přímo epesně.

Děti pospávaly a my s Honzou jsme si povídali.

Dojeli jsme do hotelu, děti se vzbudily a byly nadšené. I Zitul.

Drobný zásek s televizí jsme taky nějak vyřešili.

Byli jsme s Honzou přímo v euforii. Jsme dobří rodiče. Vše zvládáme!!!

První obtíže se začaly projevovat první večer pobytu.

Teploty venku začaly rapidně klesat.

Ačkoli to nehlásil žádný hydrometeorologický server, začalo velmi hustě sněžit.

Nyní hustě sněží již asi dvacátou hodinu. To je pro příběh důležité.

Sněžení nám nicméně nezabránilo vyrazit na večerní lyžování na maličký svážek u hotelu.

A tam začal řetěz katastrof.

Nešla mi obléct bota.

Já nevím, zda se to někomu stalo, nebo se tyto katastrofy dějí pouze mně.

Ale prostě mi nešla nazout bota, která mi doma nazout šla.

Sundala jsem lyžařské ponožky.

Vzala jsem si normální ponožky.

Oblékala jsem to 25 minut.

Nakonec jsem vyrazila v lyžákách naboso, protože vysvětlovat Zitínovi oblečené v komplet lyžařské výpravě, že nyní si to sundáme a půjdeme zase do hotelu, protože matce nejde nazout bota, na to jsem prostě neměla sílu a odvahu.

Jindra začal řvát, že chce tu žlutou lopatu.

Začali jsme se s Honzou hádat, kdo žlutou lopatu viděl naposledy.

Nakonec jsme se shodli na tom, že za ztrátu žluté lopaty nikdo z nás dvou nemůže, a Honza odvezl Jindru na bobech o kus dál si bobovat.

Já jsem vzala Zitul a odešla na cvičný svah, kde si Zitul 25 minut (měřila jsem to) nasazovala lyži.

Začalo mi být v lyžákách bez ponožek dost zima.

Teploty venku poklesly na -12 C.

Začala jsem mít pocit, že mi omrzají prsty.

Párkrát jsme sjely svah a vrátili jsme se do hotelu.

S odřenýma ušima, ale dobrý.

Ráno dále přituhlo.

I moje nálada začala klesat směrem k bodu mrazu.

Jindráček nám ráno oznámil, že lyžovat rozhodně nejde a že bude koukat na pohádky.

Všichni máme nějaký rodičovský styl, někdo láká, někdo motivuje, někdo televizi dovolí, jiný zakáže, někdo dítě popadne a na sílu nacpe do kombinézy, no nám se prostě nepodařilo Jindřicha obléct.

Museli bychom Jindru přizabít a to jsme s Honzou nechtěli.

Přece jen ho máme dost rádi.

Vzala jsem tedy Zitul a sama vyrazila na svah.

Venku bylo asi minus třicet. Dobře, minus deset.

Na svah dul severák.

Již na nás čekal instruktor, kterého se mi podařilo minulý týden sehnat a který byl ochoten vzít autistické dítko.

Zlatý člověk.

Instruktor přebral Zitul a já vyrazila (opět naboso) lyžovat.

Bylo to skvělé. Až na tu teplotu. Ta teplota mi dělala vrásky.

A moje ledové prsty na nohou.

Zitul padala a kdykoli jsem projela kolem ní a instruktora, viděla jsem, že trochu natahuje.

Ale instruktor signalizoval, že to je normální a že mám hlavně brzo odjet.

Tak jsem odjela.

Pěkně jsem si zalyžovala a jelikož jsem skončila dřív než Zitul s instruktorem, rozhodla jsem se dát lyže v předstihu do auta.

Měla jsem pocit opravdové euforie.

Jednak zvládnu řídit, jednak zvládnu lyžovat a jednak zvládnu zařídit vše pro naše autidítě.

V této euforii jsem naskládala lyžáky do auta a.....

a......

.....a zavřela kufr.

A jak jsem zavřela kufr, tak se vysypalo... zadní sklo.

Celé.

Chápete to. Zadní sklo. 

Vysypalo se na sedačky dětí.

Vysypylo se do kufru.

Vysypalo se všude.

Nevím, zda se vám někomu vysypalo zadní sklo od auta při okolní teplotě minus patnáct stupňů.

Ale pochopila jsem, že toto je konec veselého výletu.

Zvedla jsem telefon a smutně oznámila Honzovi, že z našeho vozu se stal kabriolet.

Honza kupodivu nebyl vůbec překvapen.

Zdá se mi, že život se mnou je natolik traumatizující, že další traumata se na Honzovi již nepodepisují.

Každopádně jsem k němu pocítila hluboký záchvat náklonnosti, protože mi nic nevyčítal ani nezkoumal, jak k transformaci na kabriolet došlo.

Instruktor mi mezitím v pořádku předal Zitul a po krátkém vysvětlování, že auto NENÍ ÚPLNĚ ZNIČENÉ, JEN TROCHU, se Zitisko uvolilo nastoupit.

Dojely jsme do hotelu a ukázaly vypadlé sklo Honzovi.

Je jasné, že zábavná část výletu skončila.

A taky je jasné, že na logisticky náročné výlety je opravdu lepší jezdit ve dvou či více lidech.

Protože když jeden řeší, že do auta sněží a sněží, tak druhý může držet žlutou lopatu.

Protože když jeden krmí, může druhý startovat motor.

Protože ve dvou se lépe vymýšlí, jak kabrioletem dopravit dvě děti v blizzardu domů.

A teď mne omluvte, jdu se podívat, jak pokračuje zalepování díry igelitem.
 



3 komentáře:

  1. U lyžáků jsem si řekla, že po dočtení určitě musím napsat komentář. Naprosto běžné to totiž je, čím větší zima, tím víc ty plasty zatuhnou a někdy to prostě nejde. Ideální je obouvat se uvnitř, nebo aspoň ve vyhřátém autě. Párkrát v životě jsem musela i na svahu a v mrazu to bylo jen tak tak.
    Jenže pak jsem četla dál. Nezbývá než doufat, že vysypání zadního skla není zdaleka tak běžné jako neobutí se do lyžáků. Taky občas jezdím s dětmi sama...
    Držte se!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Bylo to strasne. Nepomohlo ani dvacet minut nahrivani lyzaku u kamen na horske boude. Priste je asi upecu, nebo nevim. Opatrujte se, J

      Vymazat
  2. Najprv som si hovorila, já toto u vás milujem...potom som si pozrela mužove fotky z prechádzky v lese s Milom a psami: všade zamrznutý súvislý sneh a on išiel trasu, že sa mu Milo niekde vyválal v blate!!!!
    Už som naberala otáčky, ale spomenula som si na vás, áno, aj u nás je to možné, aj keď v menšej mierke:v kopcoch, v lese súvislý sneh, mínusové teploty a Milan súvisle blatový chrbát aj nohavice! Umyli sa potom pri ľadovom výveri, takže do pračky nešli guče blata.
    Ale vďaka, sklapla som:-)

    OdpovědětVymazat