neděle, února 11, 2018

Různá perspektiva

Potěšila mne odezva na minulý příspěvek.

Napsalo hodně lidí.

Většinou pozitivní věci a většinou to byli pokročilejší rodiče s odrostlejšími potomky.

Pak se tu vyskytla zajímavé doporučení necestovat na logisticky náročné akce sama, pokud je to možné.

To mne zaujalo.

Myslím, že pravdu mají všichni, liší se pouze perspektiva.

Jedna perspektiva je, že když budete cestovat s autíky, zničíte se a vyčerpáte a je to vlastně zbytečný, protože z pohledu zachování vašich sil je asi lepší být doma. A váš autín bez vás bude naprosto ztracen, což je prostě asi fakt.

To je perspektiva individuální.

Druhý perspektiva je, že když budete s autíkem cestovat, stane se cestování součástí jeho životního chápání světa, ta změna se vlastně stane normou a nakonec se autík se změnama líp porovná.

Což je perspektiva systémová.

Obě jsou pravdivé.

Když zanedbáte individuální úroveň, můžete se zničit, zničit si zdraví, tělesné i duševní, a svým dětem nebudete k ničemu.

Když zanedbáte systémovou úroveň, nebude se vaše dítě nuceno adaptovat, bude mít domácí klid a teplo, ale jeho potenciál se rozvíjet tímto bude omezený a je bláhové se domnívat, že třicetiletého autína naučíte extra novým kouskům jenom proto, že už je dospělý. Naopak. Pokud se některé věci nestaly součástí životní rutiny do určité doby, tak je velmi nepravděpodobné, že se jí stanou.

Tím se dostávám k zásadnímu bodu poznání, ke kterému jsem dospěla.

Zatímco typické dítě vychováváte přiměřeně věku, autidítě musíte vychovávat do podoby dospělého.

Představte si dospělého člověka, co všechno dělá a nedělá, a můžete začít.

Protože autiděti přirozeně neskáčou na vyšší úroveň sociálních dovedností a zkušeností, ony se musí učit chování, které tuto úroveň charakterizuje, což je něco jiného.

Proto mi velmi pomáhá představovat si dospělou Zitul.

Co by mohla v životě dělat.

Například cestovat.

Tudíž se to musí naučit.

Musí se to opakovat dost často, aby to bylo vnímáno jako normální.

A pak se to pro ni stane normou a nebude s tím mít problém.

Nelze čekat nějaké prozření v dospělosti.

To podle mne nenastane.

Takže pravdu mají všichni.

Je potřeba věci vidět z odhledu a systémově.

Ale taky je potřeba se nezničit a všechno to přežít, což se taky nemusí zdařit.

Takže děkuju všem za komentáře, jsou stimulující!


2 komentáře:

  1. Milá Julie, zrovna tohle o cestování platí i pro neurotypické potomstvo. Výlety, vandry, výpravy, cesty, výšlapy se děti buď naučí a považují je za normální a pak v rámci vlastních možností cestují (třeba jako naše Rozi, která podniká zrovna šílený trek po Peru), a nebo sedí doma, čučí do časáků/na fejsbuk/na telku a z Prahy znají jen Staromák, když se staví vánoční strom. A s knížkami, hudbou, divadlem, zdvořilým chováním, ochotou pomoct atd. atp. je to právě tak. Když to doma nevidí a neznají to jako normální, budou se k tomu jednou přesvědčovat asi tak těžce jako já ke sportu :-D

    OdpovědětVymazat
  2. Asi máte pravdu. Jako malý syn nesnášel prázdniny. Když jsme někam vyjeli, tak to přežil, ale od té doby chtěl jezdit jedině a pouze tam, kde už byl (zachránily nás blechy, které se tam jeden rok objevily). Teď je dospělý a cestování považuje za naprosto běžné a zábavné - na rozdíl od lidí . . .

    OdpovědětVymazat