Přeskočit na hlavní obsah

Různá perspektiva

Potěšila mne odezva na minulý příspěvek.

Napsalo hodně lidí.

Většinou pozitivní věci a většinou to byli pokročilejší rodiče s odrostlejšími potomky.

Pak se tu vyskytla zajímavé doporučení necestovat na logisticky náročné akce sama, pokud je to možné.

To mne zaujalo.

Myslím, že pravdu mají všichni, liší se pouze perspektiva.

Jedna perspektiva je, že když budete cestovat s autíky, zničíte se a vyčerpáte a je to vlastně zbytečný, protože z pohledu zachování vašich sil je asi lepší být doma. A váš autín bez vás bude naprosto ztracen, což je prostě asi fakt.

To je perspektiva individuální.

Druhý perspektiva je, že když budete s autíkem cestovat, stane se cestování součástí jeho životního chápání světa, ta změna se vlastně stane normou a nakonec se autík se změnama líp porovná.

Což je perspektiva systémová.

Obě jsou pravdivé.

Když zanedbáte individuální úroveň, můžete se zničit, zničit si zdraví, tělesné i duševní, a svým dětem nebudete k ničemu.

Když zanedbáte systémovou úroveň, nebude se vaše dítě nuceno adaptovat, bude mít domácí klid a teplo, ale jeho potenciál se rozvíjet tímto bude omezený a je bláhové se domnívat, že třicetiletého autína naučíte extra novým kouskům jenom proto, že už je dospělý. Naopak. Pokud se některé věci nestaly součástí životní rutiny do určité doby, tak je velmi nepravděpodobné, že se jí stanou.

Tím se dostávám k zásadnímu bodu poznání, ke kterému jsem dospěla.

Zatímco typické dítě vychováváte přiměřeně věku, autidítě musíte vychovávat do podoby dospělého.

Představte si dospělého člověka, co všechno dělá a nedělá, a můžete začít.

Protože autiděti přirozeně neskáčou na vyšší úroveň sociálních dovedností a zkušeností, ony se musí učit chování, které tuto úroveň charakterizuje, což je něco jiného.

Proto mi velmi pomáhá představovat si dospělou Zitul.

Co by mohla v životě dělat.

Například cestovat.

Tudíž se to musí naučit.

Musí se to opakovat dost často, aby to bylo vnímáno jako normální.

A pak se to pro ni stane normou a nebude s tím mít problém.

Nelze čekat nějaké prozření v dospělosti.

To podle mne nenastane.

Takže pravdu mají všichni.

Je potřeba věci vidět z odhledu a systémově.

Ale taky je potřeba se nezničit a všechno to přežít, což se taky nemusí zdařit.

Takže děkuju všem za komentáře, jsou stimulující!


Komentáře

  1. Milá Julie, zrovna tohle o cestování platí i pro neurotypické potomstvo. Výlety, vandry, výpravy, cesty, výšlapy se děti buď naučí a považují je za normální a pak v rámci vlastních možností cestují (třeba jako naše Rozi, která podniká zrovna šílený trek po Peru), a nebo sedí doma, čučí do časáků/na fejsbuk/na telku a z Prahy znají jen Staromák, když se staví vánoční strom. A s knížkami, hudbou, divadlem, zdvořilým chováním, ochotou pomoct atd. atp. je to právě tak. Když to doma nevidí a neznají to jako normální, budou se k tomu jednou přesvědčovat asi tak těžce jako já ke sportu :-D

    OdpovědětVymazat
  2. Asi máte pravdu. Jako malý syn nesnášel prázdniny. Když jsme někam vyjeli, tak to přežil, ale od té doby chtěl jezdit jedině a pouze tam, kde už byl (zachránily nás blechy, které se tam jeden rok objevily). Teď je dospělý a cestování považuje za naprosto běžné a zábavné - na rozdíl od lidí . . .

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky

O nemocných autících

Čtu si americký blog Rarer in Girls.

Už jsem o tom tady určitě psala.

Je zajímavé vidět jiné perspektivy.

Ale proč o tom dnes píšu.

Janey, která je předmětem daného blogu, je už týden v nemocnici.

Nyní je po operaci, poté, co se přišlo složitě na to, že má již tři dny prasklý apendix.

Janey má teď zjevně peritonitidu a není ji dvakrát.

Je to dost děsivá historka.

Říkám si.

No jak je to možný, že se na to přišlo PO TŘECH DNECH?

Pro všechny, kteří nestudovali lékařskou fakultu.

S prasklým apendixem nechodíte obvykle jen tak.

Je vám strašně zle a máte dost velký bolesti.

Tak přemítám, jak tu péči v Americe zanedbávají.

Jenže.

Pak jsem si vzpomněla na tu story se Zitínovou náhlou břišní příhodou.

Bylo to totiž nemlich to samé.

Normální dítě si stěžuje. Třeba trochu fňuká.

U autidítěte je to jiný.

To fňuká, když o nic nejde.

Když o něco jde, je jak pěna, neobvykle hodné a nezvykle spolupracující.

Proto apeluji na všechny moje kolegy z medicíny, co to tu čtou. A pár jich je. A děkuju jim, ž…

Další historka z MHD

Miluju ježdění MHD.

V Brně sice řádí žloutenka a kdykoli vstupuju do trolejbusu, tak si představuju, jak se mi na ruce balí miliardy virionů hepatitidy A, ale ty historky, co tam člověk zažije, ty názory, co vyslechne, to se prostě jinde nepřihodí.

Třeba dneska.

Jela jsem s Jindrou z práce.

Jindra řval jako tur, což není překvapivé, protože nesnáší, když nevidí z okna, což neviděl.

Jemně jsem ho držela na klíně a Jindráček se propínal a vykřikoval.

Přes uličku seděli dva starší lidé, kteří jeli s další paní, která byla asi pečovatelka či vychovatelka nebo jak to nazvat. No vychovatelka asi těžko vlastně, vychovávat lidi vyššího středního věku je blbost. Vypadali jako klienti nějakého chráněného bydlení nebo tak a bavili se i o programu, který odpoledne budou mít.

Pán měl Downův syndrom.

Povídal si s vedle sedící paní o někom třetím, kdo s nimi bydlí a kdo hrozně křičí.

A byla to nesmírně působivá debata.

Ten pán s Downovým syndromem říkal něco ve smyslu, že "on furt křičí a kdy…

O řešení šikany

Problém se Zitínovou šikanou byl elegantně vyřešen.

Zitisko bylo v tichosti vyloučeno z družiny a od nového školního roku už do družiny chodit nebude.

Není to skvělé?

Je to skvělé.

Dá se takto postupovat pořád dokola, až ve třídě zůstane pouze spokojený agresor či parta spokojených agresorů.

Krása.

Zitisko si odnáší do života nový poznatek, že kdykoli se ozve ona sama nebo někdo v jejím zastoupení na její obranu, bude po zásluze potrestána exkluzí z daného kolektivu.

Proto je lepší mlčet a nic nikam nehlásit, protože v případě nahlášení problému to stejně člověkovi jenom spadne na hlavu a už si nebude moci číst oblíbenou knížku o Pokémonech.


Náš pan prezident a jeho výroky

Přátelé, vím, že se k tomu vyjadřuje kdekdo, ale taky se k tomu musím vyjádřit.

Názory našeho prezidenta ohledně inkluzního vzdělávání.

Takže předně - pan prezident mi svým výrokem o tom, že "sloučení hendikepovaných dětí s těmi nehandicapovanými je neštěstí pro obě skupiny. Děti jsou daleko šťastnější, když jsou zasazeny do rovnocenné komunity" nesdělil nic nového.

Je to vpravdě prezident lidový, protože reprezentuje názoru části LIDU, se kterým bojuju od doby, kdy je Zitín na světě.

Když Zitisko nastoupilo do MŠ v místě svého tehdejšího bydliště, také jsem se dozvěděla, že JÍ TAM NENÍ DOBŘE A ŽE V ÚSTAVU JI BUDE LÍP. Dokonce byli tak milí, že doporučili ústav v nedalekých Ivančicích. Děti jsou tam spokojené a mezi svými.

Když jsem potom obvolávala tisíc školek v Brně, také mi sdělili téměř všude, že Zituška bude šťastnější v nějaké školce se SPECIÁLNÍ PÉČÍ.

Když jsem volala do školky se SPECIÁLNÍ PÉČÍ, řekli mi pro změnu, že Zitul je MÁLO postižená na to, aby ji přijali, a…

Maminko, proč jsem jiná

Maminko, proč jsem jiná.

Mami, já nechci být jiná.

Chci být jako ostatní.

Mami, proč ostatní můžou na školu v přírodě a já ne.

Mami a ty jsi taky jiná?

Jsi taky jiná než ostatní?

Jakože jsi divná?

Jako já?

A jsi vědec, protože jsi divná? Teda jiná?

Takoví lidi mají být vědci?

Mami, já hrozně chci být jako ostatní, ale nejde mi to.

Nejde mi to vůbec.

A oni to poznají, že jsem jiná.

No fakt, děti ve škole to poznají.

Už to poznali.


Na některé otázky prostě nemám odpověď...