Přeskočit na hlavní obsah

Jak na úzkost

Autismus je úzkost.

Neustálá úzkost, že je něco špatně.

Neustálá úzkost, že se děje něco nestandardního.

Neustálá úzkost, že se něco pokazilo nebo se to právě kazí nebo se to pokazí.

Připadám si jako kontinuální rozpouštěč úzkosti.

Úzkost z neznámých jídel. Divného oblečení. Prapodivných aktivit.

Úzkost můžete mít z čehokoli.

Obecně je nejběžnější reakcí okolí uklidňovat.

Nemáš se čeho bát! Nic ti nehrozí! Všechno je v pořádku!

Ale to na autíky nefunguje. Možná ani na ostatní lidi. Aspoň na moje autidítě to nefunguje.

Na moje autidítě funguje dotknout se-vyzkoušet-pochopit-poznat.

Takže nyní Zitul sedí nad svým novým koníčkem, kterým jsou příručky pro přežití.

Jak přežít požár.

Jak přežít v divočině.

Jak přežít cokoli.

Napadení medvědy.

Napadení ve velkoměstě.

Říkám si, že tohle by nemělo škodit.

Kdo z nás přesně ví, jak se kdy chovat.

Je dobré si to přečíst od odborníků.

Zitule mi s vytřeštěnýma očima sděluje, že až bude u nás doma hořet, musím vzít ji za ruku, bráchu a okamžitě opustit budovu. Všechno tam nechat, nic nehledat, nečekat na nikoho. Vzít lidi, kteří jsou poblíž a okamžitě utéct. Dokonce teprve pak volat hasiče. Nikdy se nevracet pro věci. Ani domácí mazlíčky. Než otevřu dveře, zkontrolovat, zda nejsou horké a zda pod nimi neuniká kouř. V takovém případě naopak okamžitě volat hasiče a počkat na balkoně. Snažit se nevdechovat kouř, mami.

Tak doufám, že kdyby se v nějaké hořící budově fakt ocitla, tak opravdu nebude zmatkovat, bude se snažit nevdechovat kouř a uteče rychle ven. A pomůže ostatním.

Věřím tomu.

Zitul vždy dělá, co je psáno v příručkách.

A myslím, že tohle vědomí snižuje i mou úzkost, nejen její.

Život je nebezpečný. Ale mohu to zmírnit tím, že vím, co dělat. Poradím si.

Výborný způsob, jak snížit úzkost, je být kompetentní.

Komentáře

  1. Příručka Umění přežít byla mou nejoblíbenější knihou, když mi bylo necelých 11 let. A myslím, že mi tehdy opravdu pomohla.
    Souhlasím s tím, že lepší než nemyslet na rizika je vědět o nich a být připraven. Uklidňování řečmi o tom, že se nic neděje, vede podle mně jen ke ztrátě důvěry. Dítě si z toho odnese hlavně to, že rodiče popírají jeho strach, nevěří mu a ještě se mu snaží něco nalhávat.
    To, že mít na vědomí rizika a být na ně připraven, potvrdí většina lidí pracujících v rizikových profesích. Chris Hadfield, kanadský astronaut, napsal zajímavou knihu o užitečných dovednostech, které se naučil při výcviku a samotných letech do vesmíru a poté je využil i v každodenním životě. Jako jednu z nějdůležitějších zmínil schopnost odpovědět si na otázku "What is the next thing that could kill me?"


    OdpovědětVymazat
  2. Děkuju za tip chemičko, zkusím knihu sehnat a budem si ji se Zitínem v angličtině louskat. Díky! A máte taky pravdu s tím, že často ta rizika vůbec nejsou jen nějaké představy, ale že v rizikových profesích (a koneckonců i v běžném životě) mohou být zcela reálná.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji za reakci, je to tato kniha: https://www.goodreads.com/book/show/18170143-an-astronaut-s-guide-to-life-on-earth, objednat ji lze např. na Book Depository.
      Existuje i v českém překladu, ale podle jeho hodnocení si myslím, že se moc nepovedl, takže doporučuji zůstat u anglického originálu.

      Vymazat
  3. Pri nás minulý víkend horelo, Milo sa nijak nebál, dcéra áno, zobrala doklady a psa a išla pred dom.Mala jasno v tom, čo má robiť.
    Úzkosť, a dcéra aj fóbie, majú celý život, Milo má už dodiagnostikovanú aj úzkostnú poruchu.
    Znovu opakujem, mojim autistom od smrteľnej úzkosti a strachu pomáha viera a osobný vzťah s Bohom, teraz už aj u Mila, má svoje spoločenstvo s kňazom a je v ňom osobne aktívny.
    A úspešne zakončuje učebný obor asisten-spoločník ľudí so špeciálnymi potrebami.
    A má aj ponuku na prácu aj s chráneným bývaním počas pracovných dní.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky

O nemocných autících

Čtu si americký blog Rarer in Girls.

Už jsem o tom tady určitě psala.

Je zajímavé vidět jiné perspektivy.

Ale proč o tom dnes píšu.

Janey, která je předmětem daného blogu, je už týden v nemocnici.

Nyní je po operaci, poté, co se přišlo složitě na to, že má již tři dny prasklý apendix.

Janey má teď zjevně peritonitidu a není ji dvakrát.

Je to dost děsivá historka.

Říkám si.

No jak je to možný, že se na to přišlo PO TŘECH DNECH?

Pro všechny, kteří nestudovali lékařskou fakultu.

S prasklým apendixem nechodíte obvykle jen tak.

Je vám strašně zle a máte dost velký bolesti.

Tak přemítám, jak tu péči v Americe zanedbávají.

Jenže.

Pak jsem si vzpomněla na tu story se Zitínovou náhlou břišní příhodou.

Bylo to totiž nemlich to samé.

Normální dítě si stěžuje. Třeba trochu fňuká.

U autidítěte je to jiný.

To fňuká, když o nic nejde.

Když o něco jde, je jak pěna, neobvykle hodné a nezvykle spolupracující.

Proto apeluji na všechny moje kolegy z medicíny, co to tu čtou. A pár jich je. A děkuju jim, ž…

Další historka z MHD

Miluju ježdění MHD.

V Brně sice řádí žloutenka a kdykoli vstupuju do trolejbusu, tak si představuju, jak se mi na ruce balí miliardy virionů hepatitidy A, ale ty historky, co tam člověk zažije, ty názory, co vyslechne, to se prostě jinde nepřihodí.

Třeba dneska.

Jela jsem s Jindrou z práce.

Jindra řval jako tur, což není překvapivé, protože nesnáší, když nevidí z okna, což neviděl.

Jemně jsem ho držela na klíně a Jindráček se propínal a vykřikoval.

Přes uličku seděli dva starší lidé, kteří jeli s další paní, která byla asi pečovatelka či vychovatelka nebo jak to nazvat. No vychovatelka asi těžko vlastně, vychovávat lidi vyššího středního věku je blbost. Vypadali jako klienti nějakého chráněného bydlení nebo tak a bavili se i o programu, který odpoledne budou mít.

Pán měl Downův syndrom.

Povídal si s vedle sedící paní o někom třetím, kdo s nimi bydlí a kdo hrozně křičí.

A byla to nesmírně působivá debata.

Ten pán s Downovým syndromem říkal něco ve smyslu, že "on furt křičí a kdy…

O řešení šikany

Problém se Zitínovou šikanou byl elegantně vyřešen.

Zitisko bylo v tichosti vyloučeno z družiny a od nového školního roku už do družiny chodit nebude.

Není to skvělé?

Je to skvělé.

Dá se takto postupovat pořád dokola, až ve třídě zůstane pouze spokojený agresor či parta spokojených agresorů.

Krása.

Zitisko si odnáší do života nový poznatek, že kdykoli se ozve ona sama nebo někdo v jejím zastoupení na její obranu, bude po zásluze potrestána exkluzí z daného kolektivu.

Proto je lepší mlčet a nic nikam nehlásit, protože v případě nahlášení problému to stejně člověkovi jenom spadne na hlavu a už si nebude moci číst oblíbenou knížku o Pokémonech.


Náš pan prezident a jeho výroky

Přátelé, vím, že se k tomu vyjadřuje kdekdo, ale taky se k tomu musím vyjádřit.

Názory našeho prezidenta ohledně inkluzního vzdělávání.

Takže předně - pan prezident mi svým výrokem o tom, že "sloučení hendikepovaných dětí s těmi nehandicapovanými je neštěstí pro obě skupiny. Děti jsou daleko šťastnější, když jsou zasazeny do rovnocenné komunity" nesdělil nic nového.

Je to vpravdě prezident lidový, protože reprezentuje názoru části LIDU, se kterým bojuju od doby, kdy je Zitín na světě.

Když Zitisko nastoupilo do MŠ v místě svého tehdejšího bydliště, také jsem se dozvěděla, že JÍ TAM NENÍ DOBŘE A ŽE V ÚSTAVU JI BUDE LÍP. Dokonce byli tak milí, že doporučili ústav v nedalekých Ivančicích. Děti jsou tam spokojené a mezi svými.

Když jsem potom obvolávala tisíc školek v Brně, také mi sdělili téměř všude, že Zituška bude šťastnější v nějaké školce se SPECIÁLNÍ PÉČÍ.

Když jsem volala do školky se SPECIÁLNÍ PÉČÍ, řekli mi pro změnu, že Zitul je MÁLO postižená na to, aby ji přijali, a…

Maminko, proč jsem jiná

Maminko, proč jsem jiná.

Mami, já nechci být jiná.

Chci být jako ostatní.

Mami, proč ostatní můžou na školu v přírodě a já ne.

Mami a ty jsi taky jiná?

Jsi taky jiná než ostatní?

Jakože jsi divná?

Jako já?

A jsi vědec, protože jsi divná? Teda jiná?

Takoví lidi mají být vědci?

Mami, já hrozně chci být jako ostatní, ale nejde mi to.

Nejde mi to vůbec.

A oni to poznají, že jsem jiná.

No fakt, děti ve škole to poznají.

Už to poznali.


Na některé otázky prostě nemám odpověď...