Přeskočit na hlavní obsah

Buržoustský hamburger

Dneska jsem vzala Zitul bruslit.

Bruslení je skvělý.

Je to velký zdroj mé životní radosti.

Děláme to se Zitul spolu a neumíme to ani jedna a já si dávám hodně záležet, aby to nebyla žádná výchova či vzdělávací proces, ale čistá zábava a radost. Aby se u toho hodně smálo a málo poučovalo. Nejlépe vůbec nepoučovalo. Zitína vůbec pořád někdo poučuje a mně to už hodně leze na nervy.

Cílem našeho bruslení není umět bruslit.

Cílem našeho bruslení je mít výbornou zábavu, hodně se smát a užívat si v zimě chvilku čerstvý vzduch s přídechem ledu.

V Brně je kluziště i v centru města.

Obvykle tam nechodíme, protože tam bruslí docela dobří bruslaři, a přece jen se trochu bojím, aby se něco nepřihodilo, kdyby Zitul upadla a někdo nestihl zabrzdit.

Ale dneska jsme si říkaly, že fakt půjdeme.

Zitul prohlásila, že to zvládne.

A když Zitul prohlásí hrdinně, že něco chce zvládnout, tak já nebudu ta osoba, která jí bude přesvědčovat, že to nezvládne.

Strávily jsme hodinu na ledě a bylo to bezvadné.

Smály jsme se a povídaly si a bylo to to nejkrásnější, co se Zitínem zažívám.

Když chodíme bruslit, mám pocit, že jsme si nejblíž.

Děláme to spolu, samy dvě, a není v tom žádný výkon, snaha někoho napravovat, terapeutizovat, léčit, vychovávat, vzdělávat, ovlivňovat, motivovat.

Je v tom jenom radost.

Po bruslení jsem pomohla Zitul sundat brusle a přezout se.

A nějak se nám nechtělo domů.

Zitul prohlásila, že si chce dát něco k jídlu, párek v rohlíku nebo tak.

A tak jsme si zašly k venkovnímu grilu, který u toho bruslení stojí.

Bylo už navečer, nikde moc zákazníků, pán u grilu si tam něco četl.

Tak říkám, dva hotdogy.

Pán se trochu ošíval, že hotdogy nemá. Už je večer, paninko, chápete.

Ale hned nabídl hamburger, luxusní, nedáte si?

To jsem se pro změnu začala ošívat já, protože Zitule hamburgery nikdy nejí.

Aby bylo jasno, nešlo o nějaký fastfood, ale vycizelovaný luxusní hamburger z kvalitního masa, z marinovanou šalotkou nakládanou v nějakém víně a tak.

Buržoustký hamburger. Rolce Royce mezi hamburgery.

Hned mne napadlo, že buržoustský hamburger jistě obsahuje zeleninu a tu Zitul taky nejí.

Ale Zitul za mnou povídá, ale ano, dáme si dva vepřové, prosím! (Já to zvládnu, mami!)

Takže tedy dva.

Pán nám s opravdovou péčí připravil dva luxusní, nádherné, obrovské buržoustské hamburgry.

Taky nám pustil hudbu a pokynul nám, ať se ohřejeme u zahřívacích venkovních lamp.

Zitul takovou lampu myslím nikdy neviděla, tak ji dlouho zkoumala, a hle, už pán nese hamburgery.

Postáváme u stolečku a já koukám na Zitína.

Hamburger obsahuje řadu složek, které jsou prostě NEPŘIJATELNÉ, mami.

Ale Zitul pouze poklidně z hamburgeru vyrýpá zelí a dá se do jídla.

Kuchař to zdálky pozoruje.

Kouří cígo, ležérně se opíná o jakýsi hydrant a kouká na to, jak z jeho úžasného výtvoru můj potomek pitvá ven každý kouštíček zelí.



Zitul má času dost.

Pomalu dojídáme.

Cítím, že někdo by měl něco říct.

Tak jdu za ním a říkám. To je v pořádku. Opravdu.

A on říká - a co bylo špatně?

A já říkám, naprosto NIC. A pak říkám, podívejte se na mou dceru, vidíte ji? Tak tohle byl první opravdický hamburger, který dnes snědla. V ŽIVOTĚ. Moje dcera má autismus a nejí hamburgery a nejí zeleninu. Nikdy. A dnes snědla skoro celý, rozumíte.

I s polníčkem a marinovanou cibulkou.

Takže nic není špatně. Naopak všechno je skvělé.

Vysvětluju mu, co je autismus, tak trochu polopatě, ale pán je skvělý a hlavně nemele nesmysly o Rain Manovi.

Odcházíme a já mu říkám - díky. Díky za tuhle kulinářskou zkušenost. Dcera si tohle bude pamatovat navždy. A já taky.

A on říká - přijďte kdykoli. Připravím vám cokoli.

Tak bych pánovi chtěla poděkovat.

Touto cestou bych mu chtěla říct, že ten hamburger byl nejlepší na světě.

A to kolem taky.

Komentáře

  1. Milá Julie, přeji vám oběma víc takových zážitků. Ať máte kolem sebe co nejvíce lidí, kteří mají pochopení pro člověka zkoušejícího něco nového, něco, čeho se dlouho bál.
    Mimochodem, všimla jste si, jak často chtějí lidé na spektru zkoušet právě to, čeho se tak moc bojí?

    OdpovědětVymazat
  2. Milá Julie,
    způsob, jakým sdělujete váš pohled na vyrovnávání se s nejrůznějšími problémy a danostmi, s nimiž nic moc dělat nelze, váš jistě těžce dobývaný nadhled a rozhled jsou pro mnohé z nás takovým královským hamburgrem. Nečekaně objevným a inspirativním. Hamburgrem s náplní naděje, pádů, omylů a hledání, moudrosti a člověčiny. Díky za něj.

    OdpovědětVymazat
  3. Vážená Julie,

    nedávno jsme jeli na rodinnou lyžařskou dovolenou, dcerka (7) má AS, syn (5) je typické zdravé dítě a já se toho hodně bála. Najali jsme instruktory. Já napsala dlouhý mail o dětech, no teda hlavně o dcerce, jak s ní zacházet. Rady typu: opravdu vadí, když je shrnutý rukáv pod bundou, nevymýšlí si, že to nesnese, nesnese to opravdu, nesmí vypadnout vlas z helmy na obličej resp. pod brýle atd., atd. A víte co, bylo to skvělé. Naši instruktoři byli jak Váš připravovač jídla. Ti kluci s dlouhými vlasy a free projevem si to pečlivě přečetli, respektovali a holčička se naučila lyžovat, protože:
    "mami, on mi pořád říkal, že jsem skvělá a že nechápe, jak mohu s tolika dioptrií tak dobře lyžovat; mami, on pořád mluvil a byla to sranda (dcera nepoužívá slova jako sranda?), mami, on si vždycky chtěl se mnou plácnout; mami, věděla jsi, že on závodí jako akrobatický lyžař, potřebuji jet na závody akrobatického lyžování...; mami, lyžování je super."
    A já z celého srdce děkuju za lidi jako byli tihle instruktoři. Nezpochybňovali, respektovali, naučili a hlavně, hlavně bavili.

    A mimochodem, k synovi žádný manuál nedostali, chovali se k němu úplně jinak. Typicky. Protože chlapeček je typický a lyžovat se naučil samozřejmě také. :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Tak to je bomba a já zase brečím (což je asi tím, že jsem už třetí týden doma s na střídačku nemocnými dětmi) a jen podotýkám, že i neurotypické děti mají spoustu výstřelků v jídle. Náš starší třeba nejí maso (až na řízky a sekanou, protože to není maso :-)), hamburger, langoš, párek v rohlíku by nevzal do pusy ani pod pohrůžkou fyzického násilí, ani kdyby byl vyhladovělý k srmti. Takže tohle mě utěšuje, že se to třeba někdy zlomí a že někdy zažiju něco podobného. Díky! Díky!!

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky

O nemocných autících

Čtu si americký blog Rarer in Girls.

Už jsem o tom tady určitě psala.

Je zajímavé vidět jiné perspektivy.

Ale proč o tom dnes píšu.

Janey, která je předmětem daného blogu, je už týden v nemocnici.

Nyní je po operaci, poté, co se přišlo složitě na to, že má již tři dny prasklý apendix.

Janey má teď zjevně peritonitidu a není ji dvakrát.

Je to dost děsivá historka.

Říkám si.

No jak je to možný, že se na to přišlo PO TŘECH DNECH?

Pro všechny, kteří nestudovali lékařskou fakultu.

S prasklým apendixem nechodíte obvykle jen tak.

Je vám strašně zle a máte dost velký bolesti.

Tak přemítám, jak tu péči v Americe zanedbávají.

Jenže.

Pak jsem si vzpomněla na tu story se Zitínovou náhlou břišní příhodou.

Bylo to totiž nemlich to samé.

Normální dítě si stěžuje. Třeba trochu fňuká.

U autidítěte je to jiný.

To fňuká, když o nic nejde.

Když o něco jde, je jak pěna, neobvykle hodné a nezvykle spolupracující.

Proto apeluji na všechny moje kolegy z medicíny, co to tu čtou. A pár jich je. A děkuju jim, ž…

Další historka z MHD

Miluju ježdění MHD.

V Brně sice řádí žloutenka a kdykoli vstupuju do trolejbusu, tak si představuju, jak se mi na ruce balí miliardy virionů hepatitidy A, ale ty historky, co tam člověk zažije, ty názory, co vyslechne, to se prostě jinde nepřihodí.

Třeba dneska.

Jela jsem s Jindrou z práce.

Jindra řval jako tur, což není překvapivé, protože nesnáší, když nevidí z okna, což neviděl.

Jemně jsem ho držela na klíně a Jindráček se propínal a vykřikoval.

Přes uličku seděli dva starší lidé, kteří jeli s další paní, která byla asi pečovatelka či vychovatelka nebo jak to nazvat. No vychovatelka asi těžko vlastně, vychovávat lidi vyššího středního věku je blbost. Vypadali jako klienti nějakého chráněného bydlení nebo tak a bavili se i o programu, který odpoledne budou mít.

Pán měl Downův syndrom.

Povídal si s vedle sedící paní o někom třetím, kdo s nimi bydlí a kdo hrozně křičí.

A byla to nesmírně působivá debata.

Ten pán s Downovým syndromem říkal něco ve smyslu, že "on furt křičí a kdy…

O řešení šikany

Problém se Zitínovou šikanou byl elegantně vyřešen.

Zitisko bylo v tichosti vyloučeno z družiny a od nového školního roku už do družiny chodit nebude.

Není to skvělé?

Je to skvělé.

Dá se takto postupovat pořád dokola, až ve třídě zůstane pouze spokojený agresor či parta spokojených agresorů.

Krása.

Zitisko si odnáší do života nový poznatek, že kdykoli se ozve ona sama nebo někdo v jejím zastoupení na její obranu, bude po zásluze potrestána exkluzí z daného kolektivu.

Proto je lepší mlčet a nic nikam nehlásit, protože v případě nahlášení problému to stejně člověkovi jenom spadne na hlavu a už si nebude moci číst oblíbenou knížku o Pokémonech.


Náš pan prezident a jeho výroky

Přátelé, vím, že se k tomu vyjadřuje kdekdo, ale taky se k tomu musím vyjádřit.

Názory našeho prezidenta ohledně inkluzního vzdělávání.

Takže předně - pan prezident mi svým výrokem o tom, že "sloučení hendikepovaných dětí s těmi nehandicapovanými je neštěstí pro obě skupiny. Děti jsou daleko šťastnější, když jsou zasazeny do rovnocenné komunity" nesdělil nic nového.

Je to vpravdě prezident lidový, protože reprezentuje názoru části LIDU, se kterým bojuju od doby, kdy je Zitín na světě.

Když Zitisko nastoupilo do MŠ v místě svého tehdejšího bydliště, také jsem se dozvěděla, že JÍ TAM NENÍ DOBŘE A ŽE V ÚSTAVU JI BUDE LÍP. Dokonce byli tak milí, že doporučili ústav v nedalekých Ivančicích. Děti jsou tam spokojené a mezi svými.

Když jsem potom obvolávala tisíc školek v Brně, také mi sdělili téměř všude, že Zituška bude šťastnější v nějaké školce se SPECIÁLNÍ PÉČÍ.

Když jsem volala do školky se SPECIÁLNÍ PÉČÍ, řekli mi pro změnu, že Zitul je MÁLO postižená na to, aby ji přijali, a…

Maminko, proč jsem jiná

Maminko, proč jsem jiná.

Mami, já nechci být jiná.

Chci být jako ostatní.

Mami, proč ostatní můžou na školu v přírodě a já ne.

Mami a ty jsi taky jiná?

Jsi taky jiná než ostatní?

Jakože jsi divná?

Jako já?

A jsi vědec, protože jsi divná? Teda jiná?

Takoví lidi mají být vědci?

Mami, já hrozně chci být jako ostatní, ale nejde mi to.

Nejde mi to vůbec.

A oni to poznají, že jsem jiná.

No fakt, děti ve škole to poznají.

Už to poznali.


Na některé otázky prostě nemám odpověď...