sobota, února 03, 2018

Buržoustský hamburger

Dneska jsem vzala Zitul bruslit.

Bruslení je skvělý.

Je to velký zdroj mé životní radosti.

Děláme to se Zitul spolu a neumíme to ani jedna a já si dávám hodně záležet, aby to nebyla žádná výchova či vzdělávací proces, ale čistá zábava a radost. Aby se u toho hodně smálo a málo poučovalo. Nejlépe vůbec nepoučovalo. Zitína vůbec pořád někdo poučuje a mně to už hodně leze na nervy.

Cílem našeho bruslení není umět bruslit.

Cílem našeho bruslení je mít výbornou zábavu, hodně se smát a užívat si v zimě chvilku čerstvý vzduch s přídechem ledu.

V Brně je kluziště i v centru města.

Obvykle tam nechodíme, protože tam bruslí docela dobří bruslaři, a přece jen se trochu bojím, aby se něco nepřihodilo, kdyby Zitul upadla a někdo nestihl zabrzdit.

Ale dneska jsme si říkaly, že fakt půjdeme.

Zitul prohlásila, že to zvládne.

A když Zitul prohlásí hrdinně, že něco chce zvládnout, tak já nebudu ta osoba, která jí bude přesvědčovat, že to nezvládne.

Strávily jsme hodinu na ledě a bylo to bezvadné.

Smály jsme se a povídaly si a bylo to to nejkrásnější, co se Zitínem zažívám.

Když chodíme bruslit, mám pocit, že jsme si nejblíž.

Děláme to spolu, samy dvě, a není v tom žádný výkon, snaha někoho napravovat, terapeutizovat, léčit, vychovávat, vzdělávat, ovlivňovat, motivovat.

Je v tom jenom radost.

Po bruslení jsem pomohla Zitul sundat brusle a přezout se.

A nějak se nám nechtělo domů.

Zitul prohlásila, že si chce dát něco k jídlu, párek v rohlíku nebo tak.

A tak jsme si zašly k venkovnímu grilu, který u toho bruslení stojí.

Bylo už navečer, nikde moc zákazníků, pán u grilu si tam něco četl.

Tak říkám, dva hotdogy.

Pán se trochu ošíval, že hotdogy nemá. Už je večer, paninko, chápete.

Ale hned nabídl hamburger, luxusní, nedáte si?

To jsem se pro změnu začala ošívat já, protože Zitule hamburgery nikdy nejí.

Aby bylo jasno, nešlo o nějaký fastfood, ale vycizelovaný luxusní hamburger z kvalitního masa, z marinovanou šalotkou nakládanou v nějakém víně a tak.

Buržoustký hamburger. Rolce Royce mezi hamburgery.

Hned mne napadlo, že buržoustský hamburger jistě obsahuje zeleninu a tu Zitul taky nejí.

Ale Zitul za mnou povídá, ale ano, dáme si dva vepřové, prosím! (Já to zvládnu, mami!)

Takže tedy dva.

Pán nám s opravdovou péčí připravil dva luxusní, nádherné, obrovské buržoustské hamburgry.

Taky nám pustil hudbu a pokynul nám, ať se ohřejeme u zahřívacích venkovních lamp.

Zitul takovou lampu myslím nikdy neviděla, tak ji dlouho zkoumala, a hle, už pán nese hamburgery.

Postáváme u stolečku a já koukám na Zitína.

Hamburger obsahuje řadu složek, které jsou prostě NEPŘIJATELNÉ, mami.

Ale Zitul pouze poklidně z hamburgeru vyrýpá zelí a dá se do jídla.

Kuchař to zdálky pozoruje.

Kouří cígo, ležérně se opíná o jakýsi hydrant a kouká na to, jak z jeho úžasného výtvoru můj potomek pitvá ven každý kouštíček zelí.



Zitul má času dost.

Pomalu dojídáme.

Cítím, že někdo by měl něco říct.

Tak jdu za ním a říkám. To je v pořádku. Opravdu.

A on říká - a co bylo špatně?

A já říkám, naprosto NIC. A pak říkám, podívejte se na mou dceru, vidíte ji? Tak tohle byl první opravdický hamburger, který dnes snědla. V ŽIVOTĚ. Moje dcera má autismus a nejí hamburgery a nejí zeleninu. Nikdy. A dnes snědla skoro celý, rozumíte.

I s polníčkem a marinovanou cibulkou.

Takže nic není špatně. Naopak všechno je skvělé.

Vysvětluju mu, co je autismus, tak trochu polopatě, ale pán je skvělý a hlavně nemele nesmysly o Rain Manovi.

Odcházíme a já mu říkám - díky. Díky za tuhle kulinářskou zkušenost. Dcera si tohle bude pamatovat navždy. A já taky.

A on říká - přijďte kdykoli. Připravím vám cokoli.

Tak bych pánovi chtěla poděkovat.

Touto cestou bych mu chtěla říct, že ten hamburger byl nejlepší na světě.

A to kolem taky.

4 komentáře:

  1. Milá Julie, přeji vám oběma víc takových zážitků. Ať máte kolem sebe co nejvíce lidí, kteří mají pochopení pro člověka zkoušejícího něco nového, něco, čeho se dlouho bál.
    Mimochodem, všimla jste si, jak často chtějí lidé na spektru zkoušet právě to, čeho se tak moc bojí?

    OdpovědětVymazat
  2. Milá Julie,
    způsob, jakým sdělujete váš pohled na vyrovnávání se s nejrůznějšími problémy a danostmi, s nimiž nic moc dělat nelze, váš jistě těžce dobývaný nadhled a rozhled jsou pro mnohé z nás takovým královským hamburgrem. Nečekaně objevným a inspirativním. Hamburgrem s náplní naděje, pádů, omylů a hledání, moudrosti a člověčiny. Díky za něj.

    OdpovědětVymazat
  3. Vážená Julie,

    nedávno jsme jeli na rodinnou lyžařskou dovolenou, dcerka (7) má AS, syn (5) je typické zdravé dítě a já se toho hodně bála. Najali jsme instruktory. Já napsala dlouhý mail o dětech, no teda hlavně o dcerce, jak s ní zacházet. Rady typu: opravdu vadí, když je shrnutý rukáv pod bundou, nevymýšlí si, že to nesnese, nesnese to opravdu, nesmí vypadnout vlas z helmy na obličej resp. pod brýle atd., atd. A víte co, bylo to skvělé. Naši instruktoři byli jak Váš připravovač jídla. Ti kluci s dlouhými vlasy a free projevem si to pečlivě přečetli, respektovali a holčička se naučila lyžovat, protože:
    "mami, on mi pořád říkal, že jsem skvělá a že nechápe, jak mohu s tolika dioptrií tak dobře lyžovat; mami, on pořád mluvil a byla to sranda (dcera nepoužívá slova jako sranda?), mami, on si vždycky chtěl se mnou plácnout; mami, věděla jsi, že on závodí jako akrobatický lyžař, potřebuji jet na závody akrobatického lyžování...; mami, lyžování je super."
    A já z celého srdce děkuju za lidi jako byli tihle instruktoři. Nezpochybňovali, respektovali, naučili a hlavně, hlavně bavili.

    A mimochodem, k synovi žádný manuál nedostali, chovali se k němu úplně jinak. Typicky. Protože chlapeček je typický a lyžovat se naučil samozřejmě také. :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Tak to je bomba a já zase brečím (což je asi tím, že jsem už třetí týden doma s na střídačku nemocnými dětmi) a jen podotýkám, že i neurotypické děti mají spoustu výstřelků v jídle. Náš starší třeba nejí maso (až na řízky a sekanou, protože to není maso :-)), hamburger, langoš, párek v rohlíku by nevzal do pusy ani pod pohrůžkou fyzického násilí, ani kdyby byl vyhladovělý k srmti. Takže tohle mě utěšuje, že se to třeba někdy zlomí a že někdy zažiju něco podobného. Díky! Díky!!

    OdpovědětVymazat