pondělí, února 26, 2018

Blbá vločka

Dneska jsem si přečetla noviny a dopadla na mne jakási deprese.

Všude se válčí.

Všude mrtvý děti.

Mrtví novináři.

Prostě blbej svět.

V Antarktidě ubývá tučňáků.

Svět je na pytel.

Tak jsem to napsala na facebook a kamarádka Iva mi tam napsala, že předchozí generace to tedy neměly taky dvakrát jednoduché.

Říkám si, jsem sněhová vločka?

Pejorativně označená sněhová vločka, co si přečte noviny a zhroutí se?

A správná odpověď je....

Ano.

Jsem debilní sněhová vločka.

Povím vám proč.

Příběh jedna. Moje prababička ve 12 letech osiřela. Oba rodiče jí krátce po sobě zemřeli na tuberu. Protože byli naprosto šíleně chudí, dělala posluhu u panských. Od těch 12 let. A starala se z vydělaných peněz o sourozence. Při dělání posluhy se seznámila s pradědečkem, který dělal pacholka. A hrál dobře na trubku. Vzala si pradědečka a ten byl odvelen do první světové války. Když se vrátil, byl tím dost nalomenej, ale zvládl s prababičkou mít tři děti. Postavili si dům, který byl částečně ze dřeva (dřevostavba!), protože pradědeček pracoval jako truhlář. Dům shořel. Možná jim to někdo zapálil. Byl to strašný požár a bylo štěstí, že to všichni přežili. Dům vyhořel úplně do základů. Prababička se nezhroutila. Postavili časem nový dům. Prababička prý nosila celý život jeden černý šátek, protože veškeré peníze, které měli, s pradědečkem cpali do vzdělání svých tři dětí. Jedno z těch dětí se stalo VŠ profesorem chirurgie a provedlo první transplantaci jater v Československu. Všechny děti vystudovaly vysokou. Prababička se dožila asi 96 let (pokud si to pamatuju dobře, možná ne, musím se zeptat táty). Dožila za jasného vědomí a jak my doktoři říkáme, bez komorbidit. Byla drsná, drsná jako kámen. Ale měla mne ráda, vím to. Vím to, protože mi dávala o prázdninách knížky ze svého dětství, které dětem kolem nedávala. Byla drsná a já jsem se jí vždycky trochu bála, ale měla jsem ji ráda, což pro příběh není relevantní, ale je to relevantní pro mne.

Příběh dva. Můj dědeček. Můj dědeček byl přibližně ve 20 letech odvelen z vysoké školy, která byla zavřena, přímo do chemičky v reichu. Tento dědeček mi byl v dětství úplně nejblíž a vlastně celé moje dětství je prodchnuto jeho děsivými příběhy z reichu, které mi jako asi určitou formu terapie donekonečna vykládal. Znám každý detail. Jak se kdosi utopil v nádrži s trichlorethylénem. Jak si děda dal na hlavu nějakou deku a sjel dolů hustým mrakem smrtícího dýmu, který lidi kolem zabil. O tom, jak hrával v neděli s Němci houslové koncerty, děda byl totiž houslista a po návratu si dodělal mistrovské kurzy hry na housle ("Němci hráli dobře Julinko, oni byli kultivovaní, to jo... ale v té továrně zvířata to byli....nesmíš se nechat zmást tím, že někdo je kultivovaný, víš... kultivovaný neznamená hodný...."). O tom, jak dostával za to hraní cigarety, které částečně vykouřil, protože po nich měl menší hlad, a částečně rozdal. O tom, jak dal cigarety nějakému umírajícímu pánovi, protože neměl, co jinému by mu dal. Potom dostal z těch vdechovaných svinstev plicní edém a asi nějakej zápal plic, tak ho vykopli před dveře továrny a nechali ho umřít. Děda to nevzdal a šel po kolejích pěšky z Ústí nad Labem do Brna, protože neměl na lístek na vlak. Před dveřma bytu rodičů zkolaboval. Ale neumřel. Neumřel, a proto tu jsem já. Byl to neuvěřitelně zajímavej člověk, pestrej, barvitej. A tvrdej.

Takže ano. Ve srovnání s předchozími generacemi v naší rodině jsem blbá vločka.

Sedím v teple.

Moje děti sedí v teple a učí se japonštiny a staví si duplo.

Možná je to ale o tom, že když sám člověk sedí v teple, teprve je schopen pochopit tu hrůzu toho, že někdo jiný v teple nesedí.

A protože člověk sám nehladoví, začne vidět větší obraz.

Větší obraz rozbitého světa, kde umírají děti po chemických utocích a ubývají tučňáci a moře je plné plastů a na středních školách se střílejí v Americe děti....

Čímž nechci nějak šířit depresi, ale je to trochu neveselý.


4 komentáře:

  1. Milá Julie, ďakujem za Vaše riadky. Tiež som vločka, sedím v teple a neviem ako sa vysporiadať so svetom, čo už neprežívať, čo naopak prežívať viac, kedy konať a ako konať. Nedávno ma poprosil pán bez domova o pár korún, nedala som mu ich. Ponúkla som mu ale banán, ktorý som mala v batohu a nikdy v živote som nevidela človeka, ktorý by sa viac tešil z banánu. Alebo z akéhokoľvek jedla... Rozprávali sme sa chvíľku a keď prišla šalina, tak mi mával a usmieval sa. Strašne som si potom vyčítala, že som mu nepomohla viac a stále keď sa teraz pozriem na banán, tak sa mi to vybaví a nedokážem ho zjesť.

    Pred pár dňami som ale narazila na: https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/toho-cloveka-maji-na-nebi-radi-rika-muz-ktery-z-auta-zachranil-topiciho-se_1802191915_jak

    " -všichni jsme tak trochu utopení. Ale je hezký, že máme hlavu nad vodou. "

    Pán tú vetu povedal na konci rozhovoru (je tam aj audio), len tak... ako keby nič. Vlastne celý rozhovor je ako keby nič. A pritom tak veľký.

    (určené na zmiernenie neveselosti)

    OdpovědětVymazat
  2. S Kochovou vločkou som to takto nemyslela, práve naopak, niečo ako Vaši predkovia, na mieste, v úseku, kde nikto nič nečaká, je rast, kreativita, zrod nového, ďalšieho, s nekonečnou vitalitou..a keď tak môže fungovať vločka, človek tým skôr, je to vo vnútri, z vnútra.

    OdpovědětVymazat
  3. Milá Julie, nebojte se, jsem si jistá, že i Vaši prarodiče a praprarodiče měli občas slabou chvilku. Není třeba si to vyčítat. Když máte krátkodobě horší náladu, neznamená to ještě, že se hroutíte (alespoň podle mé představy o to, co ta znamená "hroutit se").

    OdpovědětVymazat
  4. Velká pravda: Kultivovaný neznamená hodný.
    Júlie, držte se.

    OdpovědětVymazat