Přeskočit na hlavní obsah

Bezmoc

Moje dítě je vysoce inteligentní.

Moje dítě je vzdělavatelné.

Moje dítě má velké talenty.

Moje dítě má ale taky velké problémy - autismus.

Z toho důvodu byla mému dítěti přiznána pomoc od státu - asistent.

Asistent má ve škole primárně pomáhat mému dítěti, i když chápu, že asistuje učitelům ve třídě.

Má pomáhat, aby výuka ve třídě probíhala tak, jako kdyby tam nebylo dítě se speciálními potřebami.

To se ale neděje.

Opakovaně v naší školní historii se setkávám s tím, že asistent dělá něco jiného.

Asistuje jiným dětem, které vypadají, že pomoc potřebují víc. V jiných třídách asistuje dětem, kterým asistence nebyla přiznána, obvykle proto, že o ni nepožádali.

Supluje ve vedlejších třídách.

Normálně učí.

A potom mi někdo volá, že Zita nezvládá.

A já se ptám, kde byl asistent.

A ukazuje se, že nikde. Tedy jinde.

Už jsem unavená z toho, všem kolem opakovat, že kdyby Zitule neměla problémy s chováním, neměla by vlastně autismus a žádnou asistenci by nepotřebovala.

Lidem dělá fatální problém pochopit, že někdo akademicky zdatný se může zhroutit, protože se mu třeba rozbije pero v pouzdře.

Mají pocit, že toto problémové chování mám řešit já.

Na dálku.

Ale pokud bych to uměla, nebyl by přece asistent na místě ve škole vůbec potřeba.

Dnes volali ze školy, ať si Zitul odvezu.

Volala asistentka, že má jinou práci a nemá prostor řešit, že se Zitul rozbila láhev na pití.

Tak jsem přijela, vzala Zitul a celou cestu domů obrečela.

Protože Zitul v té škole zůstat mohla.

Pokud by asistentka dělala svou práci a konfliktní situaci s ní řešila, zvládly by to.

Mám pocit absolutní bezmoci.

A spoustu otázek.

Kdy bude Zitul moci využívat asistenci, která ji náleží, v situacích, kdy to bude potřebovat?

Kdo bude ve škole hájit její zájmy?
 
Kdo to bude dělat v životě?

Po příjezdu domů si Zitul pět hodin kreslila japonská písmena.

Nemohla být s ostatními v české výuce, tak se učila sama smutně doma japonštinu.

Trhá mi to srdce, vidět to.

Je mi hrozně smutno.

Komentáře

  1. Bezmoc bezmocných je najboľavejšia a okolnosti sú vždy kruté, ale ste tu zase Vy, milá a milujúca Júlia, mama, ktorá ide až za svoje hranice a že ich bude, tých hraníc a tých okolností...v tomto prípade platí: nepozerajte teraz dopredu, ani dozadu, pozerajte len na tento okamžik a riešte len prítomnosť, to pomáha, zajtrajšok má dosť svojich starostí...my sa posúvame po infitizimálnych krôčkoch a v nich, v tých krôčkoch, žijeme naplno a plnohodnotne, spomeňte si na Kochovu vločku, keď môže ona:-)

    OdpovědětVymazat
  2. Jako asistentka a máma autisty v jedné osobě si dovolím poradit: stěžujte si! Samozřejmě ve vší slušnosti, ale neústupně. My jsme řešili ve škole podobnou situaci: asistentka byla všude možně (suplování, výpomoc v kanceláři apod.) a dítě zůstávalo ve třídě bez pomoci. Naštěstí maminka své dítě dobře znala a brzy zjistila, že něco není v pořádku. Tak dlouho chodila do školy a dožadovala se práv svého dítěte, až dosáhla svého. Nikdo z vedení školy se neodvážil ani ji, ani její dítě nijak ostrakizovat, takže klučina v pohodě došel až do 9.třídy. A my, ostatní asistentky, od té doby doufáme, že i rodiče "našeho dítka" budou neústupní a osvobodí nás od povinností, jimiž škola řeší nedostatky ve vlastních řadách.

    OdpovědětVymazat
  3. 1. Big hug!!!
    2. Souhlasím s Kateř. Až se vydýcháte a useberete tak si stěžovat, ústně a slušným mailem. Asistent je pro dceru a pro řešení jejích problémů, ne pro jinou práci.
    Vendula

    OdpovědětVymazat
  4. Zalezi, jestli je asistentka prijata a placena jako asistent pedagoga nebo je to Zitina osobni asistentka... od toho se odviji povinnosti asistenta a jeho 100% vyuziti Zitou.

    OdpovědětVymazat
  5. Stěžujte si, stěžujte si písemně, stěžujte si v spc, protože přesně jak píšou dámy nade mnou.. a taky bych promluvila s asistentkou, jsem taky dva v jednom (matka a asistentka) a od svého drahého svěřence se nenechám oddělit tak snadno a mám argumenty proč ne. A vždy, když nejsem přítomna o tom ví rodiče dopředu. Chudak Zitul, můj syn, který chodí do 3. třídy by situaci s láhvi nevyřešil sám (ma novou od Ježíška) s asistentem ano. Dnes ve škole řešil podobný problém - nefungovalo mu ani jedno z jeho 6 per a bylo to číslo jedna v komunikaci s asistentkou. Hodně sil, odvahy a asertivity.

    OdpovědětVymazat
  6. Nechápu, proč se nechá vysokolškolsky vzdělaná vědkyně takto zahnat do kouta. Promluvit s ředitelkou a asertivně žádat nápravu. IHNED. Domů bych v žádném případě neodjížděla. Jak Zitě omluvíte zameškané hodiny? A taky existují školní inspektoři, zřizovatel školy atd.

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuju moc za komentáře. Nebojte, nejsem v koutě a efektivně konám. Ale včerejší příspěvek byl o depresi z toho, že vůbec konat musím.

    OdpovědětVymazat
  8. Úplně úplně úplně nekonečně Vás chápu, milá Julie...myslím na Vás...zažívám denně podobně bezmocné situace...Katka (se Šímou)

    OdpovědětVymazat
  9. To je opravdu tristni. A jiste stoji spoustu energie uvadet veci do normalniho stavu, v nemz by mely byt bez toho, ze by se jimi clovek zabyval. Mohu nabidnout pohled z Nemecka. Se synem je ve tride (sesta) chlapecek autista. Ma svou asistentku. Nedavno jsem si povidala jak s ni, tak s ucitelkou, ktera je ve skole zodpovedna za integraci. Obe si shodne trochu ponarikaly, jak je to tezke, ze asistentka se opravdu nesmi zabyvat naprosto nicim jinym nez prave "svym" ditetem. Jeden priklad byl, ze se ve tride pozvracelo jedno z deti a bylo potreba prinest hadr a utrit to. Ucitelka nesmela oficialne pozadat asistentku, aby prevzala na chvili dozor ve tride, nez dobehne pro hadr, ani ji pro ten hadr poslat. Asistentka oficialne nesmela odejit pro hadr nebo chvili davat pozor na celou tridu, protoze tim by zanedbala peci o "sve" dite. Nakonec to tedy v takove krizove situaci vzdycky nejak podle selskeho rozumu vyresi, ale celkove je ta atmosfera uplne opacna nez v Zitine tride: Je prohreskem, kteremu se vsichni snazi vyhnout, kdyz by se asistentka venovala cemukoliv jinemu nez "svemu" diteti.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky

O nemocných autících

Čtu si americký blog Rarer in Girls.

Už jsem o tom tady určitě psala.

Je zajímavé vidět jiné perspektivy.

Ale proč o tom dnes píšu.

Janey, která je předmětem daného blogu, je už týden v nemocnici.

Nyní je po operaci, poté, co se přišlo složitě na to, že má již tři dny prasklý apendix.

Janey má teď zjevně peritonitidu a není ji dvakrát.

Je to dost děsivá historka.

Říkám si.

No jak je to možný, že se na to přišlo PO TŘECH DNECH?

Pro všechny, kteří nestudovali lékařskou fakultu.

S prasklým apendixem nechodíte obvykle jen tak.

Je vám strašně zle a máte dost velký bolesti.

Tak přemítám, jak tu péči v Americe zanedbávají.

Jenže.

Pak jsem si vzpomněla na tu story se Zitínovou náhlou břišní příhodou.

Bylo to totiž nemlich to samé.

Normální dítě si stěžuje. Třeba trochu fňuká.

U autidítěte je to jiný.

To fňuká, když o nic nejde.

Když o něco jde, je jak pěna, neobvykle hodné a nezvykle spolupracující.

Proto apeluji na všechny moje kolegy z medicíny, co to tu čtou. A pár jich je. A děkuju jim, ž…

Další historka z MHD

Miluju ježdění MHD.

V Brně sice řádí žloutenka a kdykoli vstupuju do trolejbusu, tak si představuju, jak se mi na ruce balí miliardy virionů hepatitidy A, ale ty historky, co tam člověk zažije, ty názory, co vyslechne, to se prostě jinde nepřihodí.

Třeba dneska.

Jela jsem s Jindrou z práce.

Jindra řval jako tur, což není překvapivé, protože nesnáší, když nevidí z okna, což neviděl.

Jemně jsem ho držela na klíně a Jindráček se propínal a vykřikoval.

Přes uličku seděli dva starší lidé, kteří jeli s další paní, která byla asi pečovatelka či vychovatelka nebo jak to nazvat. No vychovatelka asi těžko vlastně, vychovávat lidi vyššího středního věku je blbost. Vypadali jako klienti nějakého chráněného bydlení nebo tak a bavili se i o programu, který odpoledne budou mít.

Pán měl Downův syndrom.

Povídal si s vedle sedící paní o někom třetím, kdo s nimi bydlí a kdo hrozně křičí.

A byla to nesmírně působivá debata.

Ten pán s Downovým syndromem říkal něco ve smyslu, že "on furt křičí a kdy…

O řešení šikany

Problém se Zitínovou šikanou byl elegantně vyřešen.

Zitisko bylo v tichosti vyloučeno z družiny a od nového školního roku už do družiny chodit nebude.

Není to skvělé?

Je to skvělé.

Dá se takto postupovat pořád dokola, až ve třídě zůstane pouze spokojený agresor či parta spokojených agresorů.

Krása.

Zitisko si odnáší do života nový poznatek, že kdykoli se ozve ona sama nebo někdo v jejím zastoupení na její obranu, bude po zásluze potrestána exkluzí z daného kolektivu.

Proto je lepší mlčet a nic nikam nehlásit, protože v případě nahlášení problému to stejně člověkovi jenom spadne na hlavu a už si nebude moci číst oblíbenou knížku o Pokémonech.


Náš pan prezident a jeho výroky

Přátelé, vím, že se k tomu vyjadřuje kdekdo, ale taky se k tomu musím vyjádřit.

Názory našeho prezidenta ohledně inkluzního vzdělávání.

Takže předně - pan prezident mi svým výrokem o tom, že "sloučení hendikepovaných dětí s těmi nehandicapovanými je neštěstí pro obě skupiny. Děti jsou daleko šťastnější, když jsou zasazeny do rovnocenné komunity" nesdělil nic nového.

Je to vpravdě prezident lidový, protože reprezentuje názoru části LIDU, se kterým bojuju od doby, kdy je Zitín na světě.

Když Zitisko nastoupilo do MŠ v místě svého tehdejšího bydliště, také jsem se dozvěděla, že JÍ TAM NENÍ DOBŘE A ŽE V ÚSTAVU JI BUDE LÍP. Dokonce byli tak milí, že doporučili ústav v nedalekých Ivančicích. Děti jsou tam spokojené a mezi svými.

Když jsem potom obvolávala tisíc školek v Brně, také mi sdělili téměř všude, že Zituška bude šťastnější v nějaké školce se SPECIÁLNÍ PÉČÍ.

Když jsem volala do školky se SPECIÁLNÍ PÉČÍ, řekli mi pro změnu, že Zitul je MÁLO postižená na to, aby ji přijali, a…

Maminko, proč jsem jiná

Maminko, proč jsem jiná.

Mami, já nechci být jiná.

Chci být jako ostatní.

Mami, proč ostatní můžou na školu v přírodě a já ne.

Mami a ty jsi taky jiná?

Jsi taky jiná než ostatní?

Jakože jsi divná?

Jako já?

A jsi vědec, protože jsi divná? Teda jiná?

Takoví lidi mají být vědci?

Mami, já hrozně chci být jako ostatní, ale nejde mi to.

Nejde mi to vůbec.

A oni to poznají, že jsem jiná.

No fakt, děti ve škole to poznají.

Už to poznali.


Na některé otázky prostě nemám odpověď...