Přeskočit na hlavní obsah

Otázky

Poslední dobou se objevují nová, naléhavá témata.

Často přemýšlím nad tím, kde končí moje povinnost či chuť věnovat se ostatním a kde začínají moje vlastní životní radosti.

Jak moc ze sebe člověk má či může dát.

Jak moc může člověk dát to, co sám třeba nedostal.

Je to vůbec možné?

Nedáváte pak spíš to, co je jakousi chimérou, vaší představou?

Můžete vyrobit něco, o čemž nevíte, jak to vypadá?

Nebo se to můžete  naučit od ostatních?

A do jaké míry tohleto "učení" úplně změní vaši vnitřní strukturu?

Budete to potom ještě vy?

A chcete se vůbec takto proměňovat?

A kde je ten váš okrsek, kde nemusíte někoho pořád chápat?

A pokud takový okrsek existuje, jste v něm sami, nebo tam pustíte i někoho dalšího?

A chcete tam někoho dalšího vůbec pouštět?

Je to bezpečné?

A je smysl pro to, co je inherentně vnímáno jako správné, nadřazen tomu, co jako správné vnímáte vy?

A jak si to svoje místo radosti někde uvnitř vlastně pěstovat?

Jak se to dělá?

Jak se to dělá ve světě, ve kterém na radost není moc místo?

Dá se radost nahradit úspěchem?

Dá se samota nahradit radostí?

Dá se smutek nahradit něčím lepším?

A je dobré smutek nahrazovat? Není lepší ho ponechat kde je a spíš ho trochu ohraničit?

A dá se to udělat teď hned, nebo se to stane ... jednou... později?

Nebo se to nestane nikdy?

A existuje nějaká vesmírná spravedlnost?

A chceme my lidé vůbec, aby existovala?

Pořád se k jakési spravedlnosti či nespravedlnosti vztahujeme, ale možná to bereme za úplně špatný konec a je lepší žádnou spravedlnost nepoptávat.

Zajímalo by mne, jestli pro mne někdy existuje nějaký okrsek štěstí.




Komentáře

  1. Inquietum est cor nostrum donec requiescat in te Domine, říká svatý Augustin a má pravdu. Jak, to nevím, ale pozorovala jsem to i u mého hluboce věřícího dědečka, i u mého dědy-motorkáře, ateisty do posledního (nebo předposledního) dechu. Doufám, že na to také jednou přijdu.

    OdpovědětVymazat
  2. Na některé otázky možná najdete odpověď v knize Moniky Stehlíkové: Život s vysokou inteligencí. A taky může pomoci uvědomit si, že není nutné, chovat se jen tak, aby se to líbilo všem ostatním okolo a přitom zapomínat na sebe a svoje potřeby. Přijmout sebe a přijmout i své děti, které se díky genetice chovají tak jako my, přičemž některé rysy mohou být ještě více zdůrazněny, což se nám třeba nemusí líbit. Ale jsou to vlastně naše zrcadla.....

    OdpovědětVymazat
  3. Vždy když jedu na víkendovou službu se sama sebe ptám,jestli to mám zapotřebí..ochuzuji tím sebe o čas s dětmi a manželem.Něco umět a někomu pomoct je prý lepší než sedět doma.Snažím se doma prve uspokojovat potřeby druhých a když se mě pak zeptají,co si přeji k narozeninám,tak si uvědomím,že nemám vlastní přání a ani nevím,co by mi kromě uspokojení potřeb ostatních udělalo radost.Nevím,jestli k tomuto jsme my ženy byly stvořeny.Kde je to vlastní štěstí?

    OdpovědětVymazat
  4. Life is not fair.
    Vendula

    OdpovědětVymazat
  5. .. na to existuje jednoduchá odpověď. Nejde pořád dávat něco, co člověk nedostal a ani by nedostal. Proto se lidi rozchází a rozvádí, protože věci nejde vrátit zpátky. Proto třeba ani někteří nechodí k volbám, protože jim připadá, že by jim v tomto státě nikdo za to všechno u soudu neřekl ani promiň. Protože do nemocnice nepotřebuješ sám...

    OdpovědětVymazat
  6. To je tak bytostné a trefné, že nemôžete ostať bez odpovede, verím, že nie...

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky

O nemocných autících

Čtu si americký blog Rarer in Girls.

Už jsem o tom tady určitě psala.

Je zajímavé vidět jiné perspektivy.

Ale proč o tom dnes píšu.

Janey, která je předmětem daného blogu, je už týden v nemocnici.

Nyní je po operaci, poté, co se přišlo složitě na to, že má již tři dny prasklý apendix.

Janey má teď zjevně peritonitidu a není ji dvakrát.

Je to dost děsivá historka.

Říkám si.

No jak je to možný, že se na to přišlo PO TŘECH DNECH?

Pro všechny, kteří nestudovali lékařskou fakultu.

S prasklým apendixem nechodíte obvykle jen tak.

Je vám strašně zle a máte dost velký bolesti.

Tak přemítám, jak tu péči v Americe zanedbávají.

Jenže.

Pak jsem si vzpomněla na tu story se Zitínovou náhlou břišní příhodou.

Bylo to totiž nemlich to samé.

Normální dítě si stěžuje. Třeba trochu fňuká.

U autidítěte je to jiný.

To fňuká, když o nic nejde.

Když o něco jde, je jak pěna, neobvykle hodné a nezvykle spolupracující.

Proto apeluji na všechny moje kolegy z medicíny, co to tu čtou. A pár jich je. A děkuju jim, ž…

Další historka z MHD

Miluju ježdění MHD.

V Brně sice řádí žloutenka a kdykoli vstupuju do trolejbusu, tak si představuju, jak se mi na ruce balí miliardy virionů hepatitidy A, ale ty historky, co tam člověk zažije, ty názory, co vyslechne, to se prostě jinde nepřihodí.

Třeba dneska.

Jela jsem s Jindrou z práce.

Jindra řval jako tur, což není překvapivé, protože nesnáší, když nevidí z okna, což neviděl.

Jemně jsem ho držela na klíně a Jindráček se propínal a vykřikoval.

Přes uličku seděli dva starší lidé, kteří jeli s další paní, která byla asi pečovatelka či vychovatelka nebo jak to nazvat. No vychovatelka asi těžko vlastně, vychovávat lidi vyššího středního věku je blbost. Vypadali jako klienti nějakého chráněného bydlení nebo tak a bavili se i o programu, který odpoledne budou mít.

Pán měl Downův syndrom.

Povídal si s vedle sedící paní o někom třetím, kdo s nimi bydlí a kdo hrozně křičí.

A byla to nesmírně působivá debata.

Ten pán s Downovým syndromem říkal něco ve smyslu, že "on furt křičí a kdy…

O řešení šikany

Problém se Zitínovou šikanou byl elegantně vyřešen.

Zitisko bylo v tichosti vyloučeno z družiny a od nového školního roku už do družiny chodit nebude.

Není to skvělé?

Je to skvělé.

Dá se takto postupovat pořád dokola, až ve třídě zůstane pouze spokojený agresor či parta spokojených agresorů.

Krása.

Zitisko si odnáší do života nový poznatek, že kdykoli se ozve ona sama nebo někdo v jejím zastoupení na její obranu, bude po zásluze potrestána exkluzí z daného kolektivu.

Proto je lepší mlčet a nic nikam nehlásit, protože v případě nahlášení problému to stejně člověkovi jenom spadne na hlavu a už si nebude moci číst oblíbenou knížku o Pokémonech.


Náš pan prezident a jeho výroky

Přátelé, vím, že se k tomu vyjadřuje kdekdo, ale taky se k tomu musím vyjádřit.

Názory našeho prezidenta ohledně inkluzního vzdělávání.

Takže předně - pan prezident mi svým výrokem o tom, že "sloučení hendikepovaných dětí s těmi nehandicapovanými je neštěstí pro obě skupiny. Děti jsou daleko šťastnější, když jsou zasazeny do rovnocenné komunity" nesdělil nic nového.

Je to vpravdě prezident lidový, protože reprezentuje názoru části LIDU, se kterým bojuju od doby, kdy je Zitín na světě.

Když Zitisko nastoupilo do MŠ v místě svého tehdejšího bydliště, také jsem se dozvěděla, že JÍ TAM NENÍ DOBŘE A ŽE V ÚSTAVU JI BUDE LÍP. Dokonce byli tak milí, že doporučili ústav v nedalekých Ivančicích. Děti jsou tam spokojené a mezi svými.

Když jsem potom obvolávala tisíc školek v Brně, také mi sdělili téměř všude, že Zituška bude šťastnější v nějaké školce se SPECIÁLNÍ PÉČÍ.

Když jsem volala do školky se SPECIÁLNÍ PÉČÍ, řekli mi pro změnu, že Zitul je MÁLO postižená na to, aby ji přijali, a…

Maminko, proč jsem jiná

Maminko, proč jsem jiná.

Mami, já nechci být jiná.

Chci být jako ostatní.

Mami, proč ostatní můžou na školu v přírodě a já ne.

Mami a ty jsi taky jiná?

Jsi taky jiná než ostatní?

Jakože jsi divná?

Jako já?

A jsi vědec, protože jsi divná? Teda jiná?

Takoví lidi mají být vědci?

Mami, já hrozně chci být jako ostatní, ale nejde mi to.

Nejde mi to vůbec.

A oni to poznají, že jsem jiná.

No fakt, děti ve škole to poznají.

Už to poznali.


Na některé otázky prostě nemám odpověď...