sobota, ledna 13, 2018

Otázky

Poslední dobou se objevují nová, naléhavá témata.

Často přemýšlím nad tím, kde končí moje povinnost či chuť věnovat se ostatním a kde začínají moje vlastní životní radosti.

Jak moc ze sebe člověk má či může dát.

Jak moc může člověk dát to, co sám třeba nedostal.

Je to vůbec možné?

Nedáváte pak spíš to, co je jakousi chimérou, vaší představou?

Můžete vyrobit něco, o čemž nevíte, jak to vypadá?

Nebo se to můžete  naučit od ostatních?

A do jaké míry tohleto "učení" úplně změní vaši vnitřní strukturu?

Budete to potom ještě vy?

A chcete se vůbec takto proměňovat?

A kde je ten váš okrsek, kde nemusíte někoho pořád chápat?

A pokud takový okrsek existuje, jste v něm sami, nebo tam pustíte i někoho dalšího?

A chcete tam někoho dalšího vůbec pouštět?

Je to bezpečné?

A je smysl pro to, co je inherentně vnímáno jako správné, nadřazen tomu, co jako správné vnímáte vy?

A jak si to svoje místo radosti někde uvnitř vlastně pěstovat?

Jak se to dělá?

Jak se to dělá ve světě, ve kterém na radost není moc místo?

Dá se radost nahradit úspěchem?

Dá se samota nahradit radostí?

Dá se smutek nahradit něčím lepším?

A je dobré smutek nahrazovat? Není lepší ho ponechat kde je a spíš ho trochu ohraničit?

A dá se to udělat teď hned, nebo se to stane ... jednou... později?

Nebo se to nestane nikdy?

A existuje nějaká vesmírná spravedlnost?

A chceme my lidé vůbec, aby existovala?

Pořád se k jakési spravedlnosti či nespravedlnosti vztahujeme, ale možná to bereme za úplně špatný konec a je lepší žádnou spravedlnost nepoptávat.

Zajímalo by mne, jestli pro mne někdy existuje nějaký okrsek štěstí.




6 komentářů:

  1. Inquietum est cor nostrum donec requiescat in te Domine, říká svatý Augustin a má pravdu. Jak, to nevím, ale pozorovala jsem to i u mého hluboce věřícího dědečka, i u mého dědy-motorkáře, ateisty do posledního (nebo předposledního) dechu. Doufám, že na to také jednou přijdu.

    OdpovědětVymazat
  2. Na některé otázky možná najdete odpověď v knize Moniky Stehlíkové: Život s vysokou inteligencí. A taky může pomoci uvědomit si, že není nutné, chovat se jen tak, aby se to líbilo všem ostatním okolo a přitom zapomínat na sebe a svoje potřeby. Přijmout sebe a přijmout i své děti, které se díky genetice chovají tak jako my, přičemž některé rysy mohou být ještě více zdůrazněny, což se nám třeba nemusí líbit. Ale jsou to vlastně naše zrcadla.....

    OdpovědětVymazat
  3. Vždy když jedu na víkendovou službu se sama sebe ptám,jestli to mám zapotřebí..ochuzuji tím sebe o čas s dětmi a manželem.Něco umět a někomu pomoct je prý lepší než sedět doma.Snažím se doma prve uspokojovat potřeby druhých a když se mě pak zeptají,co si přeji k narozeninám,tak si uvědomím,že nemám vlastní přání a ani nevím,co by mi kromě uspokojení potřeb ostatních udělalo radost.Nevím,jestli k tomuto jsme my ženy byly stvořeny.Kde je to vlastní štěstí?

    OdpovědětVymazat
  4. Life is not fair.
    Vendula

    OdpovědětVymazat
  5. .. na to existuje jednoduchá odpověď. Nejde pořád dávat něco, co člověk nedostal a ani by nedostal. Proto se lidi rozchází a rozvádí, protože věci nejde vrátit zpátky. Proto třeba ani někteří nechodí k volbám, protože jim připadá, že by jim v tomto státě nikdo za to všechno u soudu neřekl ani promiň. Protože do nemocnice nepotřebuješ sám...

    OdpovědětVymazat
  6. To je tak bytostné a trefné, že nemôžete ostať bez odpovede, verím, že nie...

    OdpovědětVymazat