Přeskočit na hlavní obsah

Osobní

Tenhle příspěvek je velmi osobní.

Je osobní, ale možná bude svým způsobem osobní pro řadu lidí, tak jsem se nakonec rozhodla ho uveřejnit.

Je totiž primárně ne o těch lidech, ale o rituálech, které nám dovolují se rozloučit.

Zitulka se narodila v mém prvním manželství.

V manželství, které nevydrželo.

Z řady důvodů, které jsou osobní a není nutné je rozebírat.

Nedávno jsem našla ve své šperkovnici svůj starý snubní prsten. A snubní prsten svého exmanžela.

Chvíli jsem na to koukala a říkám si, tohle už skončilo.

Tohle už se sem nehodí.

Do tohoto bytu, do tohoto života.

Je to pryč.

Ale vyvstala ryze praktická otázka.

Co s oběma prsteny udělat?

Aby to bylo symbolické, aby to bylo o dobru, aby to nepopíralo to hezké, co z našeho manželství vzešlo, což je Zitul, moje láska.

Protože jsem vědecky zaměřená a vědci, když nevědí, tak se často poradí, tak jsem napsala na jedno neveřejné facebookové fórum sdružující ženy z akademické sféry z celého světa.

A napsalo překvapivě mnoho žen.

Tohle téma rezonuje.

Neustále mi vrněl telefon, jak někdo horečnatě psal další a další příspěvky.

Zde výtah nejlepších myšlenek, co můžete udělat s prstýnky z manželství, které skončilo. Všechny tyto nápady někdo skutečně provedl.

1. Hodit je do řeky. Konkrétně do Mississippi.

Výborná myšlenka. Dramatické, funkční. Trochu nepraktické, jelikož nevnikne aditivní dobro, ale to nevadí.

2. Nechat si je. Dát je dítěti třeba k 18. narozeninám.

Mnoho lidí napsalo, že k prvním dospělým narozeninám dostali snubní prsten po rodičích z manželství, do kterého se narodili. Neagresivní. Tradice. Kontinuita.

3. Přetvořit je ve šperk pro dítě.

Překrásnou myšlenkou, kterou lidé často psali, bylo, že ze dvojice snubních prstenů nechali vyrobit zbrusu nový šperk pro dítě a potom si s tím dítětem povykládali o tom, jak z tohoto manželství, byť již nepokračuje, vzešly krásné nové věci. Jako toto dítě, jako tento šperk. Krásný. Psali i dospělé děti z rozvedených manželství, že tyto šperky nosí a velmi si jich váží.

4. Přetvořit je pro šperk pro sebe.

Jako připomínku, že vše zlé pomine a člověk to vydrží. A tento nový šperk je ukázkou síly, která vám po tom složitém procesu zůstane. Zdravé a sebezáchovné. Vyskytla se i racionální varianta velící prodat prsten exmanžela a udělat z něj šperk pro dítě a ze svého snubního prstenu udělat šperk pro sebe. Proč ne.

5. Prodat je a uspořit peníze pro děti.

Krásná myšlenka. Bohužel člověk prodejem snubních prstenů asi zrovna netrhne banku.

6. Prodat je a uspořádat nějakou akci pro děti, na kterou by jinak nebyly peníze.

Americké matky často psaly, že vzaly děti na prázdninovou plavbu lodí, na kterou by jinak neměly.

7. Darovat je.

Jedna paní psala, že její matka po rozvodu darovala oba snubní prsteny dvěma velmi chudým lidem, kteří by si je jinak nemohli dovolit. Krásné, čisté, dobro.

Sedím a čtu si ty nápady a vlastně historii žen, které do té diskuze píšou a říkám si, že je hrozně hezký, že naprostá většina těch žen uvažovala buď tak, že z daného šperku vytvoří něco pro dítě, anebo ve zdravé sebezáchovné tendenci nějakou odměnu pro sebe. Ani jedna reakce nebyla agresivní směrem k bývalému partnerovi.

Překvapilo mne to. Jak pozitivně lidi psali.

A už vím, k jakému nápadu se přikloním já:-)


Komentáře

Oblíbené příspěvky

O nemocných autících

Čtu si americký blog Rarer in Girls.

Už jsem o tom tady určitě psala.

Je zajímavé vidět jiné perspektivy.

Ale proč o tom dnes píšu.

Janey, která je předmětem daného blogu, je už týden v nemocnici.

Nyní je po operaci, poté, co se přišlo složitě na to, že má již tři dny prasklý apendix.

Janey má teď zjevně peritonitidu a není ji dvakrát.

Je to dost děsivá historka.

Říkám si.

No jak je to možný, že se na to přišlo PO TŘECH DNECH?

Pro všechny, kteří nestudovali lékařskou fakultu.

S prasklým apendixem nechodíte obvykle jen tak.

Je vám strašně zle a máte dost velký bolesti.

Tak přemítám, jak tu péči v Americe zanedbávají.

Jenže.

Pak jsem si vzpomněla na tu story se Zitínovou náhlou břišní příhodou.

Bylo to totiž nemlich to samé.

Normální dítě si stěžuje. Třeba trochu fňuká.

U autidítěte je to jiný.

To fňuká, když o nic nejde.

Když o něco jde, je jak pěna, neobvykle hodné a nezvykle spolupracující.

Proto apeluji na všechny moje kolegy z medicíny, co to tu čtou. A pár jich je. A děkuju jim, ž…

Další historka z MHD

Miluju ježdění MHD.

V Brně sice řádí žloutenka a kdykoli vstupuju do trolejbusu, tak si představuju, jak se mi na ruce balí miliardy virionů hepatitidy A, ale ty historky, co tam člověk zažije, ty názory, co vyslechne, to se prostě jinde nepřihodí.

Třeba dneska.

Jela jsem s Jindrou z práce.

Jindra řval jako tur, což není překvapivé, protože nesnáší, když nevidí z okna, což neviděl.

Jemně jsem ho držela na klíně a Jindráček se propínal a vykřikoval.

Přes uličku seděli dva starší lidé, kteří jeli s další paní, která byla asi pečovatelka či vychovatelka nebo jak to nazvat. No vychovatelka asi těžko vlastně, vychovávat lidi vyššího středního věku je blbost. Vypadali jako klienti nějakého chráněného bydlení nebo tak a bavili se i o programu, který odpoledne budou mít.

Pán měl Downův syndrom.

Povídal si s vedle sedící paní o někom třetím, kdo s nimi bydlí a kdo hrozně křičí.

A byla to nesmírně působivá debata.

Ten pán s Downovým syndromem říkal něco ve smyslu, že "on furt křičí a kdy…

O řešení šikany

Problém se Zitínovou šikanou byl elegantně vyřešen.

Zitisko bylo v tichosti vyloučeno z družiny a od nového školního roku už do družiny chodit nebude.

Není to skvělé?

Je to skvělé.

Dá se takto postupovat pořád dokola, až ve třídě zůstane pouze spokojený agresor či parta spokojených agresorů.

Krása.

Zitisko si odnáší do života nový poznatek, že kdykoli se ozve ona sama nebo někdo v jejím zastoupení na její obranu, bude po zásluze potrestána exkluzí z daného kolektivu.

Proto je lepší mlčet a nic nikam nehlásit, protože v případě nahlášení problému to stejně člověkovi jenom spadne na hlavu a už si nebude moci číst oblíbenou knížku o Pokémonech.


Náš pan prezident a jeho výroky

Přátelé, vím, že se k tomu vyjadřuje kdekdo, ale taky se k tomu musím vyjádřit.

Názory našeho prezidenta ohledně inkluzního vzdělávání.

Takže předně - pan prezident mi svým výrokem o tom, že "sloučení hendikepovaných dětí s těmi nehandicapovanými je neštěstí pro obě skupiny. Děti jsou daleko šťastnější, když jsou zasazeny do rovnocenné komunity" nesdělil nic nového.

Je to vpravdě prezident lidový, protože reprezentuje názoru části LIDU, se kterým bojuju od doby, kdy je Zitín na světě.

Když Zitisko nastoupilo do MŠ v místě svého tehdejšího bydliště, také jsem se dozvěděla, že JÍ TAM NENÍ DOBŘE A ŽE V ÚSTAVU JI BUDE LÍP. Dokonce byli tak milí, že doporučili ústav v nedalekých Ivančicích. Děti jsou tam spokojené a mezi svými.

Když jsem potom obvolávala tisíc školek v Brně, také mi sdělili téměř všude, že Zituška bude šťastnější v nějaké školce se SPECIÁLNÍ PÉČÍ.

Když jsem volala do školky se SPECIÁLNÍ PÉČÍ, řekli mi pro změnu, že Zitul je MÁLO postižená na to, aby ji přijali, a…

Maminko, proč jsem jiná

Maminko, proč jsem jiná.

Mami, já nechci být jiná.

Chci být jako ostatní.

Mami, proč ostatní můžou na školu v přírodě a já ne.

Mami a ty jsi taky jiná?

Jsi taky jiná než ostatní?

Jakože jsi divná?

Jako já?

A jsi vědec, protože jsi divná? Teda jiná?

Takoví lidi mají být vědci?

Mami, já hrozně chci být jako ostatní, ale nejde mi to.

Nejde mi to vůbec.

A oni to poznají, že jsem jiná.

No fakt, děti ve škole to poznají.

Už to poznali.


Na některé otázky prostě nemám odpověď...