sobota, ledna 20, 2018

O tanku a pubertě

Znáte to.

Zrovna když se v životě cítíte hodně fajn, někdo vás přejede ... tankem.

Tank má obvykle podobu pseudopřátelství, pseudovztahu či pseudospolupráce.

Přejetí tankem v kombinaci se zcela epochálním obdobím života jedince, zvaným puberta, může způsobovat dočasné vyhoření.

Ovšem, mezi pubertou a tankem jsou mnohé podobnosti.

Představuju si to asi takto.

Pubertální jedinec je takový prostý vojín, bez dalšího výcviku, který dostal tank.

Vojín má snahu.

Neumí sice tank ovládat, ale má snahu.

Usedá do tanku a vyráží do boje.

Soupeře nevidí, protože neumí obsluhovat tank.

Je tedy možné, že po cestě leckoho přejede tak, že už se nedá dohromady.

Na druhou stranu z toho vojína nelze zcela vinit, protože kariéru v tanku si nezvolil a upřímně se snaží tank řídit.

Jako rodiči se vám může jevit jako nejrozumnější řešení tank zastavit, vytáhnout vojína ven za flígr, naučit ho tank obsluhovat, vysvětlit mu pravidla ovládání tanku, včetně kukátka či periskopu na koukání ven, a navrátit poučeného vojína zpět.

To ovšem v praxi není proveditelné, protože tank už jede.

Tank už jede a vytáhnout vojína od jeho řízení není možné.

V praxi to tedy probíhá takto.

Vojín jede, řídí naslepo tank, kosí lid.

Na tanku se oběma rukama drží rodiče, křičí dovnitř tanku povely a doufají, že je vojín uslyší a že se jimi bude řídit.

Občas se to povede, občas nikoli.

Občas jede tank tak rychle, že rodič z tanku upadne do bahna.

Rodiče jsou ovšem odolné entity, takže se rádi rozběhnou zpět za svým tankem, naskočí na něj a pokračují v krasojízdě.

Potíž je, že vojín v tanku je pod ocelovým pancířem, takže jeho komunikační dovednosti jsou značně omezeny. Možná slyší, možná neslyší. Možná slyšet nechce. To nikdy nezjistíme, neboť vojín jede a nevydává signály navenek.

Jediný, kdo signály vydává, jsou rodiče. Ti naopak vydávají signálů celou hromadu. Tisíce. Křičí, divoce gestikulují, drží se křečovitě tanku, doufají. Křičí vyjmenovaná slova a násobilku, taky křičí anglické povely, křičí návody do geometrie, návody do života, návody do konce vesmíru, křičí stále něco a doufají, že až znova spadnou do bláta, tak je jejich milý tank úplně nepřejede.


8 komentářů:

  1. Julie, to je nádherné! To je nádherně pravdivé.
    Máňa

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuju. Zrovna jsem odpadla vyčerpáním ze svého tankisty...:-)J

    OdpovědětVymazat
  3. Ve věku, kterému se říká "puberta", mi nejvíc chyběl někdo, kdo by mi věřil a neutnul většinu mých pokusů o komunikaci slovy "To sis vymyslela." nebo "Nevykládej takové blbosti.". Nemohla jsem pochopit, proč jsem najednou tak nedůvěryhodná.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To mne mrzí, chemičko. Já bych Vám věřila. Já Zitul naprosto věřím a často jí to říkám, že jí věřím. A něříkám jí, že říká blbosti. Ale stejně se zdá, že se tím tankem momentálně řítí kamsi do neznáma... Opatrujte se, J

      Vymazat
    2. Škoda že nemohu vědět, co provedla, kvůli ochraně soukromí.
      V pubertě jsem se aktivně snažila poslouchat a vyhovět (a když mi to nešlo, trápila jsem se), nahrazolvala jsem si tím období mladšího školního věku, kdy se mi to nedařilo, protože jsem většinou nevěděla, co se po mě chce, a trpěla jsem masivními úzkostmi. Přesto byla tato moje snaha zastrčena do škatulky "pubertální chování".
      Podle mě není bezpečné svádět všechny potíže s dítětem ve věku 10 - 18 na pubertu. Může za tím být plno jiných věcí: strach, šikana ve škole....
      Myslím, že když jsem rodičům představila svého přítele (dnes manžela), měla moje máma taky pocit, že ji válcuji tankem. Nenapadlo mě, že ji tím mohu způsobit něco takového, a když se to stalo, nechápala jsem proč. Viděla jsem, že se trápí, ale zároveň jsem věděla, že tentokrát nesmím poslechnout, protože tím bych ublížila svému příteli, sobě a koneckonců i mámě.
      Pravda, byl to můj první vztah, ale bylo mi 25. Mám ten vývoj celý takový posunutý.
      I v 10 letech mě bolelo, když jsem musela neposluchat. A v těch 25 ještě mnohem víc.
      Dost mi pomohla možnost promluvit si s třetí osobou (většinou s tátou), protože to byl někdo, kdo se dokázal domluvit s námi oběma a nebyl zaujatý. Nevím, jak je to možné, ale s tátou jsem snad nikdy nedorozumění nepociťovala.

      Vymazat
  4. Dopadne to dobře, ale je třeba vytrvat.
    Moc hezky napsané!
    Vendula

    OdpovědětVymazat
  5. To je krásně napsané. Mám dva puberťáky, sama jsem asi v přechodu, manžel má krizi středního věku. Takže u nás doma smršť hormonů každý den. Říkám si, že to chce klid a nadhled a vzpomenout si na svoji pubertu. Ale většinou si večer zalezu do ložnice a pobulím si do polštáře... Tak se držte! Lenka

    OdpovědětVymazat
  6. Každé obdobie v živote mojich sa akoby vracia, alebo do nich moji znovu upadajú, tak aj prekonaním puberty ešte nič nekončí, Milo si ju práve odžíva znova hoci bude v apríli už 22 ročný.
    U dcéry ani nehvorím, neriešim, už neanalyzujem, vnímam to dobré, čo sa každým cyklom ,,nahodí,, vpred!

    OdpovědětVymazat