Přeskočit na hlavní obsah

O tanku a pubertě

Znáte to.

Zrovna když se v životě cítíte hodně fajn, někdo vás přejede ... tankem.

Tank má obvykle podobu pseudopřátelství, pseudovztahu či pseudospolupráce.

Přejetí tankem v kombinaci se zcela epochálním obdobím života jedince, zvaným puberta, může způsobovat dočasné vyhoření.

Ovšem, mezi pubertou a tankem jsou mnohé podobnosti.

Představuju si to asi takto.

Pubertální jedinec je takový prostý vojín, bez dalšího výcviku, který dostal tank.

Vojín má snahu.

Neumí sice tank ovládat, ale má snahu.

Usedá do tanku a vyráží do boje.

Soupeře nevidí, protože neumí obsluhovat tank.

Je tedy možné, že po cestě leckoho přejede tak, že už se nedá dohromady.

Na druhou stranu z toho vojína nelze zcela vinit, protože kariéru v tanku si nezvolil a upřímně se snaží tank řídit.

Jako rodiči se vám může jevit jako nejrozumnější řešení tank zastavit, vytáhnout vojína ven za flígr, naučit ho tank obsluhovat, vysvětlit mu pravidla ovládání tanku, včetně kukátka či periskopu na koukání ven, a navrátit poučeného vojína zpět.

To ovšem v praxi není proveditelné, protože tank už jede.

Tank už jede a vytáhnout vojína od jeho řízení není možné.

V praxi to tedy probíhá takto.

Vojín jede, řídí naslepo tank, kosí lid.

Na tanku se oběma rukama drží rodiče, křičí dovnitř tanku povely a doufají, že je vojín uslyší a že se jimi bude řídit.

Občas se to povede, občas nikoli.

Občas jede tank tak rychle, že rodič z tanku upadne do bahna.

Rodiče jsou ovšem odolné entity, takže se rádi rozběhnou zpět za svým tankem, naskočí na něj a pokračují v krasojízdě.

Potíž je, že vojín v tanku je pod ocelovým pancířem, takže jeho komunikační dovednosti jsou značně omezeny. Možná slyší, možná neslyší. Možná slyšet nechce. To nikdy nezjistíme, neboť vojín jede a nevydává signály navenek.

Jediný, kdo signály vydává, jsou rodiče. Ti naopak vydávají signálů celou hromadu. Tisíce. Křičí, divoce gestikulují, drží se křečovitě tanku, doufají. Křičí vyjmenovaná slova a násobilku, taky křičí anglické povely, křičí návody do geometrie, návody do života, návody do konce vesmíru, křičí stále něco a doufají, že až znova spadnou do bláta, tak je jejich milý tank úplně nepřejede.


Komentáře

  1. Julie, to je nádherné! To je nádherně pravdivé.
    Máňa

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuju. Zrovna jsem odpadla vyčerpáním ze svého tankisty...:-)J

    OdpovědětVymazat
  3. Ve věku, kterému se říká "puberta", mi nejvíc chyběl někdo, kdo by mi věřil a neutnul většinu mých pokusů o komunikaci slovy "To sis vymyslela." nebo "Nevykládej takové blbosti.". Nemohla jsem pochopit, proč jsem najednou tak nedůvěryhodná.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To mne mrzí, chemičko. Já bych Vám věřila. Já Zitul naprosto věřím a často jí to říkám, že jí věřím. A něříkám jí, že říká blbosti. Ale stejně se zdá, že se tím tankem momentálně řítí kamsi do neznáma... Opatrujte se, J

      Vymazat
    2. Škoda že nemohu vědět, co provedla, kvůli ochraně soukromí.
      V pubertě jsem se aktivně snažila poslouchat a vyhovět (a když mi to nešlo, trápila jsem se), nahrazolvala jsem si tím období mladšího školního věku, kdy se mi to nedařilo, protože jsem většinou nevěděla, co se po mě chce, a trpěla jsem masivními úzkostmi. Přesto byla tato moje snaha zastrčena do škatulky "pubertální chování".
      Podle mě není bezpečné svádět všechny potíže s dítětem ve věku 10 - 18 na pubertu. Může za tím být plno jiných věcí: strach, šikana ve škole....
      Myslím, že když jsem rodičům představila svého přítele (dnes manžela), měla moje máma taky pocit, že ji válcuji tankem. Nenapadlo mě, že ji tím mohu způsobit něco takového, a když se to stalo, nechápala jsem proč. Viděla jsem, že se trápí, ale zároveň jsem věděla, že tentokrát nesmím poslechnout, protože tím bych ublížila svému příteli, sobě a koneckonců i mámě.
      Pravda, byl to můj první vztah, ale bylo mi 25. Mám ten vývoj celý takový posunutý.
      I v 10 letech mě bolelo, když jsem musela neposluchat. A v těch 25 ještě mnohem víc.
      Dost mi pomohla možnost promluvit si s třetí osobou (většinou s tátou), protože to byl někdo, kdo se dokázal domluvit s námi oběma a nebyl zaujatý. Nevím, jak je to možné, ale s tátou jsem snad nikdy nedorozumění nepociťovala.

      Vymazat
  4. Dopadne to dobře, ale je třeba vytrvat.
    Moc hezky napsané!
    Vendula

    OdpovědětVymazat
  5. To je krásně napsané. Mám dva puberťáky, sama jsem asi v přechodu, manžel má krizi středního věku. Takže u nás doma smršť hormonů každý den. Říkám si, že to chce klid a nadhled a vzpomenout si na svoji pubertu. Ale většinou si večer zalezu do ložnice a pobulím si do polštáře... Tak se držte! Lenka

    OdpovědětVymazat
  6. Každé obdobie v živote mojich sa akoby vracia, alebo do nich moji znovu upadajú, tak aj prekonaním puberty ešte nič nekončí, Milo si ju práve odžíva znova hoci bude v apríli už 22 ročný.
    U dcéry ani nehvorím, neriešim, už neanalyzujem, vnímam to dobré, čo sa každým cyklom ,,nahodí,, vpred!

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky

O nemocných autících

Čtu si americký blog Rarer in Girls.

Už jsem o tom tady určitě psala.

Je zajímavé vidět jiné perspektivy.

Ale proč o tom dnes píšu.

Janey, která je předmětem daného blogu, je už týden v nemocnici.

Nyní je po operaci, poté, co se přišlo složitě na to, že má již tři dny prasklý apendix.

Janey má teď zjevně peritonitidu a není ji dvakrát.

Je to dost děsivá historka.

Říkám si.

No jak je to možný, že se na to přišlo PO TŘECH DNECH?

Pro všechny, kteří nestudovali lékařskou fakultu.

S prasklým apendixem nechodíte obvykle jen tak.

Je vám strašně zle a máte dost velký bolesti.

Tak přemítám, jak tu péči v Americe zanedbávají.

Jenže.

Pak jsem si vzpomněla na tu story se Zitínovou náhlou břišní příhodou.

Bylo to totiž nemlich to samé.

Normální dítě si stěžuje. Třeba trochu fňuká.

U autidítěte je to jiný.

To fňuká, když o nic nejde.

Když o něco jde, je jak pěna, neobvykle hodné a nezvykle spolupracující.

Proto apeluji na všechny moje kolegy z medicíny, co to tu čtou. A pár jich je. A děkuju jim, ž…

Další historka z MHD

Miluju ježdění MHD.

V Brně sice řádí žloutenka a kdykoli vstupuju do trolejbusu, tak si představuju, jak se mi na ruce balí miliardy virionů hepatitidy A, ale ty historky, co tam člověk zažije, ty názory, co vyslechne, to se prostě jinde nepřihodí.

Třeba dneska.

Jela jsem s Jindrou z práce.

Jindra řval jako tur, což není překvapivé, protože nesnáší, když nevidí z okna, což neviděl.

Jemně jsem ho držela na klíně a Jindráček se propínal a vykřikoval.

Přes uličku seděli dva starší lidé, kteří jeli s další paní, která byla asi pečovatelka či vychovatelka nebo jak to nazvat. No vychovatelka asi těžko vlastně, vychovávat lidi vyššího středního věku je blbost. Vypadali jako klienti nějakého chráněného bydlení nebo tak a bavili se i o programu, který odpoledne budou mít.

Pán měl Downův syndrom.

Povídal si s vedle sedící paní o někom třetím, kdo s nimi bydlí a kdo hrozně křičí.

A byla to nesmírně působivá debata.

Ten pán s Downovým syndromem říkal něco ve smyslu, že "on furt křičí a kdy…

O řešení šikany

Problém se Zitínovou šikanou byl elegantně vyřešen.

Zitisko bylo v tichosti vyloučeno z družiny a od nového školního roku už do družiny chodit nebude.

Není to skvělé?

Je to skvělé.

Dá se takto postupovat pořád dokola, až ve třídě zůstane pouze spokojený agresor či parta spokojených agresorů.

Krása.

Zitisko si odnáší do života nový poznatek, že kdykoli se ozve ona sama nebo někdo v jejím zastoupení na její obranu, bude po zásluze potrestána exkluzí z daného kolektivu.

Proto je lepší mlčet a nic nikam nehlásit, protože v případě nahlášení problému to stejně člověkovi jenom spadne na hlavu a už si nebude moci číst oblíbenou knížku o Pokémonech.


Náš pan prezident a jeho výroky

Přátelé, vím, že se k tomu vyjadřuje kdekdo, ale taky se k tomu musím vyjádřit.

Názory našeho prezidenta ohledně inkluzního vzdělávání.

Takže předně - pan prezident mi svým výrokem o tom, že "sloučení hendikepovaných dětí s těmi nehandicapovanými je neštěstí pro obě skupiny. Děti jsou daleko šťastnější, když jsou zasazeny do rovnocenné komunity" nesdělil nic nového.

Je to vpravdě prezident lidový, protože reprezentuje názoru části LIDU, se kterým bojuju od doby, kdy je Zitín na světě.

Když Zitisko nastoupilo do MŠ v místě svého tehdejšího bydliště, také jsem se dozvěděla, že JÍ TAM NENÍ DOBŘE A ŽE V ÚSTAVU JI BUDE LÍP. Dokonce byli tak milí, že doporučili ústav v nedalekých Ivančicích. Děti jsou tam spokojené a mezi svými.

Když jsem potom obvolávala tisíc školek v Brně, také mi sdělili téměř všude, že Zituška bude šťastnější v nějaké školce se SPECIÁLNÍ PÉČÍ.

Když jsem volala do školky se SPECIÁLNÍ PÉČÍ, řekli mi pro změnu, že Zitul je MÁLO postižená na to, aby ji přijali, a…

Maminko, proč jsem jiná

Maminko, proč jsem jiná.

Mami, já nechci být jiná.

Chci být jako ostatní.

Mami, proč ostatní můžou na školu v přírodě a já ne.

Mami a ty jsi taky jiná?

Jsi taky jiná než ostatní?

Jakože jsi divná?

Jako já?

A jsi vědec, protože jsi divná? Teda jiná?

Takoví lidi mají být vědci?

Mami, já hrozně chci být jako ostatní, ale nejde mi to.

Nejde mi to vůbec.

A oni to poznají, že jsem jiná.

No fakt, děti ve škole to poznají.

Už to poznali.


Na některé otázky prostě nemám odpověď...