neděle, ledna 28, 2018

Empatie

Často se o autících říká, že nejsou schopni empatie. Dost často se s tímhle bludem setkávám a není v mé moci ho populaci vyvrátit.

Ne, autíci jsou schopni empatie, ale ve svém pojetí toho, co to empatie je.

Podobně jako u neurovývojově běžné populace předpokládáme, co by druhému mohlo být, a očekáváme, že by mu pomohlo to, co pomůže nám (ted odvozujeme podvědomě typ pomoci od svých zkušeností a svého pojetí světa), tak i autíci nám nabízejí ve chvílích frustrace to, co pomáhá jim.

Ale tenhle příspěvek nemá být o tom, jak se mají autilidé vztahovat ke zbytku populace.

Tenhle příspěvek je o tom, jak to funguje na druhou stranu.

Dobře, i kdybychom připustili, že autisté nejsou schopni empatie vůči neurotypickým jedincům.

Tak je neurotypická populace schopna empatie směrem k autíkům?

Rozhodně nikoli.

Autismus nebudí soucit.

Toto je prosím ZCELA ZÁSADNÍ zjistění, které je potřeba hned zkraje po diagnóze promyslet.

Většina typické populace má problém sympatizovat s autistou, který je ve stresu.

To, jak se u autíka stres projevuje, bude inherentně jiné, než jak se projevuje u zbytku populace, a neurotypičtí lidé to velmi často vyhodnocují jako nějakou formu manipulace či odporu, než jako opravdový stres.

Toto zjištění mi trvalo dost dlouho a dost mne bolí.

Ale.

Jakmile si toto uvědomíte, dá se s tím začít pracovat.

Můžeme si položit otázku, PROČ neurotypičtí lidé nesympatizují s vystresovanými autíny.

A odpověď je, že velmi často proto, že nechápou PRAVÝ OBSAH chování, které autík předvádí.

Nečtou stresovou reakci autíka jako stresovou reakci.

Možná je to proto, že nonverbální jazyk autínů je jiný a nealarmuje v hlavách neurotypických lidí ty správné okruhy, já nevím.

Ale prostě smrtelně vyděšené autídítě nebudí u většiny populace soucit.

Pokud lidé běžně nesympatizují, protože NECHÁPOU, má to velký potenciál.

Můžeme jim to totiž vysvětlit.

Může jim to vysvětlit nějaký advokát autína, např. matka.

Např. já.

Nebo jim to může vysvětlit autík, pokud mu pomůžeme vhodným slovníkem, který bude dostatečně alarmující pro běžnou populaci.

Učím Zitína říkat věty: "Už to nevydržím. Musím odejít. TOTO MI NEDĚLÁ DOBŘE. Je mi špatně. Prosím pomožte mi odejít".

A podobně.

Je to pokus o verbální vyvolání empatie.

Nefunguje to ideálně, ale funguje to líp, než bouchání se do hlavy.

Tato metoda má tři předpoklady.

1. Předpokládám, že autín automaticky nekecá a nesnaží se mne manipulovat. Předpokládám, že když vidím vystresované autidítě, tak pociťuje signifikantní nepohodu. Věřím mu.

2. Aktivně chci vytvořit komunikační most mezi autíkem a zbytkem světa. Chci pomoct, aby informace mohly začít proudit.

3.  Jakmile začnou informace proudit, tak ověřuju, zda se obě strany chápou. Tedy, zda to, co je pro mne "tato situace", má stejný náboj i pro autíka. Velmi často nemá. Aktivně se ptám, co je a co není příjemné. Zda je potřeba něco změnit.

Přijde mi, že na autistické vysokofunkční děti někdy společnost klade naprosto nerealistická očekávání, odvozená z jejich vysokofunkčnosti. Požadavky na dokonalou sebekontrolu, na jasnou orientaci ve svých emocích i sociálních situacích - tyto ale nemají ani běžné děti stejného věku.

Takže apeluji na vás, přátelé.

Buďme empatičtí.

Když někdo vypadá divně, může být ve strašném stresu.

Když někdo říká divné věci, možná se právě snaží říci si o pomoc.

Když někdo říká, že potřebuje pomoc, věřme mu.

Nepředpokládejme negativní motivace. Vždy předpokládejme, že dítě mluví pravdu.

Buďme lidi.

Mně tento přístup nesmírně pomohl.

A Zitě taky.

7 komentářů:

  1. Problém bude asi v tom, že autík ve stresu bývá k nerozeznání od rozmazleného fracka. I já jsem na sousedku - matku s autistou - zahlížela až do chvíle, než jsem se dostala do téže situace. A pokud je řeč o autistické empatii: to první, co mě napadlo při popisu atypického chování mého syna, bylo jeho čiré sobectví a naprostý nedostatek empatie. Když mladší bráška brečel, naprosto nezaujatě a s jakýmsi vědeckým zájmem se vyptával: "Proč brečí? Proč tak křičí? Proč mu tečou slzy? Kdy už přestane a bude ticho?" Nikdy ho nepohladil, nesnažil se ho utěšit, pofoukat bolístku - viděl mě, jak to dělám, ale nikdy to nenapodobil. Bratr vydává zvuky, které mi vadí, proto chci, aby toho nechal.
    S přibývajícími lety se to sice zlepšuje, ale ani zdaleka to není OK. Nejmladší syn je v pubertě, chudák obsypaný beďary až hrůza. Všichni členové rodiny taktně na toto téma mlčí, jen 24letý autista ho přivítá slovy "No potěš, to je zase dneska ksichtík! Takhle si troufneš jít do školy? Vždyť vypadáš jako cedník!" Vysvětlovat mu, že pubertální psýcha je velice křehká a že by mu tím mohl ublížit, je ztráta času (ne že bych to nezkusila) . . .

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vašeho syna neznám a nemohu se k jeho chování vyjadřovat, ale pokud jde o poznámky, které mohou ranit: ty používají velmi často i "běžní" lidé (samozřejmě, je klidně možné, že někteří z těchto "běžných" lidí by splnili kritéria pro nějakou diagnózu, jen nemají "papír"). Považuje se to za "vtipné", a to i pokud jsou takové poznámky směřované na dítě v pubertě. Všimla jsem si, že je celkem běžné komentovat beďary větami jako "Rostou ti rohy." a pláč větou "Co budeš dělat, až umřu?"

      Vymazat
    2. Mám dojem - třeba se mýlím - že "lásku-nelásku" posuzujete podle svých měřítek? (nepohladí, nepovídá...) Zlepšuje se - ale není to OK? A kdy bude? Až bude reagovat jako běžňáci? Pokud komentuje běžné věci - to myslím rodinní příslušníci dělají - u nás se osvědčilo jednoduché pravidlo pro podobné situace (nejen domácí) - Mlč. Víš to, víme to všichni, ale mlč. Nemusíš to chápat, souhlasit - drž se pravidla.

      Vymazat
  2. nám taky - naštěstí. Mám(e) VELIKÉ štěstí, že syn mluví - tudíž se opakováním naučil (i když - učí se dodnes) věty:"Je mi špatně, pusťte mne odsud; Odveďte mně, prosím; MUSÍM odejít". Snažím se těm, kteří jsou v jeho okolí noví vysvětlit, že pokud větu řekne - Myslí to smrtelně vážně a je potřeba toto akceptovat - pomoci mu. Jediný, kdo to zatím nepochopil - je jeho pediatra :( ??

    OdpovědětVymazat
  3. Milá Julie, naprosto s Vámi souhlasím. Musím jen dodat, že dalším problémem je, že autisté nevysílají "správné" - tedy čitelné pro NT - signály empatie. Mají problém dát najevo, že jim na někom záleží. Nedokážou vyjádřit soucit, který se v nich hromadí a přerůstá v úzkost, která může vyústit až v krizi, která u neurotypiků vyvolává podle situace buď zděšení, nebo zlost. Někteří autisté se raději naučí empatii blokovat, aby se nemuseli vyrovnávat s tím emočním přetlakem - a pak jsou to navenek "ti bez empatie".
    Mně trvalo víc než 15 let, než jsem zjistila, že mám tento problém. Musela jsem dostat dg. AS, abych měla možnost to zjistit. Až potom jsem se naučila pokládat otázky jako "Potřebuješ s něčím pomoct?".
    Taky mi dost vadí, že empatie je brána jen jako něco čistě pozitivního. Málo se mluví o tom, že díky empatii lze i poznat, jak druhému člověku co nejúčinněji ublížit.
    A také je nutné říci, že někteří autisté empatii skutečně nemají. Ale někteří NT empatii také nemají.

    OdpovědětVymazat
  4. To je pravda, ale ti lidé, o které jde nejvíc, tedy ti, kteří jsou s dítětem na každodenní bázi v kontaktu (ve škole, v kroužcích, u lékařů), se to většinou dokážou naučit poznávat a respektovat, pokud je na jejich straně aspoň minimální dobrá vůle. Běžná veřejnost bude mít dekompenzované autidítě v afektu stejně většinou za spratka. A naučit dítě, aby pojmenovalo to, co mu nedělá dobře, a dostalo se z té situace společensky přijatelným způsobem, je asi jediná cesta. Mně hodně pomohlo uvědomit si, že syn nemá svoje afekty pod kontrolou, že to nedělá schválně, ale prostě to už neovládá. Takže jsem k němu dokázala přistupovat laskavě a usnadnit mu zklidnění. A když se naučil pojmenovat, co cítí (málokdo si uvědomuje, že autíkům často chybí schopnost rozpoznat vlastní pocity, nejen cizí, syn, třeba hrozně dlouho veškeré negativní pocity jako stesk, křivda, smutek vyjadřoval jako vztek), dokázal postupem času i odhadovat pocity ostatních a reagovat na ně empaticky. Ale trvalo to hodně dlouho.

    OdpovědětVymazat
  5. A čo, keď je v autizme ešte schizoidná porucha, poruchy z ústavného štvorročného pobytu a to, že ho matka odmietla už po pôrode...bola som jeho jediný advokát, sprevádzateľ našim a jeho životom, psychológom, psychiatrom, učiteľom a najviac matkou, ktorá by radšej zomrela akoby ho mala vrátiť do ústavu. Plus vnútromaternicový infekt u jeho biomatky, plus môj autistický muž, plu moja aspergerka, diagnostikovaná len ako ADHD, ďalšia dcéra ADD a syn slabozraký, LMD, teraz už lekár.
    Ako píšete Júlia, žiadne sympatie, žiadne prijatie, len zavrhnutie a izolácia celej našej rodiny našimi rodičmi, učiteľmi, známimi aj neznámimi, dokonca nás riešili aj v cirkvi...
    Raz nás na cirkevnej škole nazvala učiteľka:,, To že nie ste kresťania je jasné, ale vy nie ste ani ľudia,,. Mimochodom na tejto škole dcéra chcela ostať, hoci po prvom ročníku rozmýšľala o samovražde, našla som dcére aj škole odborníkov, spolupracovala na Ministerstve školstva na zákone o integrácii atď..na škole nám aj tak neverili, rodičia mi neveria dodnes, ľudia sa stále pohoršujú alebo to bagatelizujú, dokonca som vraj sebec, lebo sa starám len o svojich, o svoje...
    Tak ako ste to Júlia popísali, pochopiť čo sa v nich deje, sprevádzať aj vyviesť z pekelných stavov a utrpenia, nájsť vo svete pre nich cestu, byť pre nich bezpodmienečne, za hranice svojho zdravia, nebola som sama, osobne bol so mnou Boh, lebo muž nemohol, tak, toto bol škandál aj pre laikov, aj pre cirkev! Týmto sa osamelosť zavŕšila! Ale sama nie som...

    OdpovědětVymazat