sobota, prosince 30, 2017

Výkonnostní rodič

Angličtina na to má prima termín: "performative parenting".

Něco jako výkonnostní rodičovství.

Vyznačuje se to hlavně pasivní agresí různého typu.

Výkonnostní rodiče pojímají rodičovství jako závod.

Závod v... čemkoli chcete.

V počtu vyhraných tenisových závodů, sesbíraných jedniček nebo počtu bio eko položek na talíři.

A protože život je pro ně závod, tak stále soutěží.

Vánoce jsou z tohoto pohledu nepříjemnější než jiná období roku, protože se zkrátka zvyšuje expozice. Spousta lidí mi píše, že je někdo, nejčastěji rodina, ale i přátelé, o Vánocích týrá.

Tvoje dítě JÍ HRANOLKY??? (Ano. Jí. Jednou za rok. Ale to ti říkat nebudu. Prostě je jí. Hranolky jsou taky jídlo a po jejich konzumaci se běžně neumírá. Neodsuzuju lidi, kteří jedí hranolky. Třeba nemají dost času si připravit zdravější jídlo. Nebo jim prostě hranolky šíleně chutnají. Nebo jim je dávala máma, když byli malí a oni to mají spojené s něčím příjemným.).

A VY JÍTE LEPEK? (Ano. Jíme. Možná nás to zabije. Ale věříme, že od dob neolitu si naše střevo na lepek aspoň mírně zvyklo. Pokud bude mít některý člen rodiny s lepkem problém, lepek vysadíme a jíst ho nebudeme. Některé velmi dlouhověké populace světa lepek jedí.)

A JAK ČASTO CVIČÍ? (Na klavír, na bradlech, v šachu. Celé dny. Nedostává najíst, pokud neodcvičí bratru osm... deset hodin šachu denně. Jinak z něj velmistr nebude...).

Nyní přichází moje velmi oblíbená věta.  DÁVALI JSME NAŠEHO BOBÁNKA TESTOVAT A VYŠLA MU GENIALITA. TAKY CHODÍTE NA VÝBĚROVOU ŠKOLU???? (Ne. Nechodíme. Nechodíme a přestože věřím, že obě moje děti jsou vysoce nadané, nikdy chodit nebudem. Věříme doma v sociální kapitál. Věříme v rovnost všech lidí. Věříme na to, že kvalitní, ale nikoli výběrová škola dítě připraví na normální život nejlíp. Což není žádný výsměch lidem, co děti na výběrové školy dávají. Je mi jedno, kam dávají ostatní svoje geniální ratolesti. My doma věříme na geniální učitele, nikoli geniální žáky. Mimochodem.... chodila jsem na dobrý, ale nikoli elitní gymnázium. Gymnázium Táborská Brno. A nedávno jsme se na jedné vědecké schůzi bavili o tom, kam kdo chodil na střední školu a zjistili jsme, že z 9 docentů či profesorů v jedné místnosti jsme 4 z téhož gymnázia... a další docent vznikl asi o dva měsíce později. Takže během asi 3 let poskytl tento veskrze nenápadný gympl světu, či spíše Masarykově univerzitě, cca 5 profesorů chemie či příbuzných oborů... neznám v Brně žádné jiné gymnázium, které by toto dokázalo. To jen taková odbočka.)

Další majstrštyk výkonnostního rodiče: NIKDY NESDÍLÍM NIC O SVÉM DÍTĚTI NA SOCIÁLNÍ SÍTI. (Víte jak. Tohle je naprosto v pořádku. Možná (a vysoce pravděpodobně) je to i velmi rozumné. Pokud toto tvrzení neustále neopakuju hromadě lidí, kteří něco na sociálních sítích sdílejí. Pak se z prosté (rozumné) preference stane pasivní agrese. S tím sdílením fotek a hlášek dětí na sociální sítích taky opatrně. Mám kolem sebe řadu rodičů dětí s hendikepem, kteří velmi intenzívně sdílejí řadu materiálů o svých rodinách. Myslím, že je to pro ně výborný způsob, jak si říct o pomoc, a taky jak si udržet funkční mozek v hlavě. Je jednodušší sednout večer k mírně virtuálním přátelům a napsat jim, jak to zase nestálo za nic, nez zorganizovat hlídání na dva autíny a vyrazit do města na kávičku. Vůbec se tomu nevysmívám a myslím, že zásadní je znát vždy KONTEXT.)

Výkonnostního rodiče lze vyleminovat několika způsoby.

Výsměchem (praktické, pokud jste pohotoví).

Aktivní agresí (praktické, ale možná se pak budete cítit špatně).

Absolutně věcnou reakcí ("víš, mám dítě s takovým a takovým hendikepem a u tohoto hendikepu je velmi důležitá podpora okolí. Tvoje reakce mi nepomáhá. Prosím přestaňme s touto diskuzí a bavme se o něčem jiném."... případně možno doplnit i prostým konstatováním, že mne vůbec mrzí, že k této debatě dochází.)

Podle mého názoru jsou ale nejlepší dva postupy.

Spojenec. Na každou rodinnou či přátelskou sešlost, kde hrozí útoky výkonnostních rodičů, je skvělé si vzít spojence. Je skvělé se s ním domluvit, že až to bude přes míru, budete fingovat omdlení a spojenec přikvačí, pasivního agresora polije vínem a půjdete spolu domů. Fakt to funguje a je to někdy i dost zábava.

A moudrost. Moudrost, která velí zopakovat, že lidi nemáme soudit, že o nich mnoho nevíme, že jsme nikdy nestáli v jejich botách, nenosili jejich kabát, prostě nevíme, co žijou a možná je vůbec nezajímá, že náš bobánek má samé jedničky, možná je dokonce zpráva o bobánkových úspěších bodne u srdce. Nehledě na to, že na geniální děti nemusíte věřit. Jako já.


1 komentář:

  1. Amen!
    Nachádzam tu podporu a svetlo v tom vyjadrenom a pomenovanom, aj keď mám hodnoty života inde, v hodnotnom živote autistického alebo inak ,,vyšinutého,, dieťaťa sa celým srdcom zhodujem s Vami, upriamujem sa na bytie človeka-dieťaťa, nie na výkon, svoje priania, ciele, prijatie a názor ľudí!
    Srdcom požehnávam!

    OdpovědětVymazat