Přeskočit na hlavní obsah

Výkonnostní rodič

Angličtina na to má prima termín: "performative parenting".

Něco jako výkonnostní rodičovství.

Vyznačuje se to hlavně pasivní agresí různého typu.

Výkonnostní rodiče pojímají rodičovství jako závod.

Závod v... čemkoli chcete.

V počtu vyhraných tenisových závodů, sesbíraných jedniček nebo počtu bio eko položek na talíři.

A protože život je pro ně závod, tak stále soutěží.

Vánoce jsou z tohoto pohledu nepříjemnější než jiná období roku, protože se zkrátka zvyšuje expozice. Spousta lidí mi píše, že je někdo, nejčastěji rodina, ale i přátelé, o Vánocích týrá.

Tvoje dítě JÍ HRANOLKY??? (Ano. Jí. Jednou za rok. Ale to ti říkat nebudu. Prostě je jí. Hranolky jsou taky jídlo a po jejich konzumaci se běžně neumírá. Neodsuzuju lidi, kteří jedí hranolky. Třeba nemají dost času si připravit zdravější jídlo. Nebo jim prostě hranolky šíleně chutnají. Nebo jim je dávala máma, když byli malí a oni to mají spojené s něčím příjemným.).

A VY JÍTE LEPEK? (Ano. Jíme. Možná nás to zabije. Ale věříme, že od dob neolitu si naše střevo na lepek aspoň mírně zvyklo. Pokud bude mít některý člen rodiny s lepkem problém, lepek vysadíme a jíst ho nebudeme. Některé velmi dlouhověké populace světa lepek jedí.)

A JAK ČASTO CVIČÍ? (Na klavír, na bradlech, v šachu. Celé dny. Nedostává najíst, pokud neodcvičí bratru osm... deset hodin šachu denně. Jinak z něj velmistr nebude...).

Nyní přichází moje velmi oblíbená věta.  DÁVALI JSME NAŠEHO BOBÁNKA TESTOVAT A VYŠLA MU GENIALITA. TAKY CHODÍTE NA VÝBĚROVOU ŠKOLU???? (Ne. Nechodíme. Nechodíme a přestože věřím, že obě moje děti jsou vysoce nadané, nikdy chodit nebudem. Věříme doma v sociální kapitál. Věříme v rovnost všech lidí. Věříme na to, že kvalitní, ale nikoli výběrová škola dítě připraví na normální život nejlíp. Což není žádný výsměch lidem, co děti na výběrové školy dávají. Je mi jedno, kam dávají ostatní svoje geniální ratolesti. My doma věříme na geniální učitele, nikoli geniální žáky. Mimochodem.... chodila jsem na dobrý, ale nikoli elitní gymnázium. Gymnázium Táborská Brno. A nedávno jsme se na jedné vědecké schůzi bavili o tom, kam kdo chodil na střední školu a zjistili jsme, že z 9 docentů či profesorů v jedné místnosti jsme 4 z téhož gymnázia... a další docent vznikl asi o dva měsíce později. Takže během asi 3 let poskytl tento veskrze nenápadný gympl světu, či spíše Masarykově univerzitě, cca 5 profesorů chemie či příbuzných oborů... neznám v Brně žádné jiné gymnázium, které by toto dokázalo. To jen taková odbočka.)

Další majstrštyk výkonnostního rodiče: NIKDY NESDÍLÍM NIC O SVÉM DÍTĚTI NA SOCIÁLNÍ SÍTI. (Víte jak. Tohle je naprosto v pořádku. Možná (a vysoce pravděpodobně) je to i velmi rozumné. Pokud toto tvrzení neustále neopakuju hromadě lidí, kteří něco na sociálních sítích sdílejí. Pak se z prosté (rozumné) preference stane pasivní agrese. S tím sdílením fotek a hlášek dětí na sociální sítích taky opatrně. Mám kolem sebe řadu rodičů dětí s hendikepem, kteří velmi intenzívně sdílejí řadu materiálů o svých rodinách. Myslím, že je to pro ně výborný způsob, jak si říct o pomoc, a taky jak si udržet funkční mozek v hlavě. Je jednodušší sednout večer k mírně virtuálním přátelům a napsat jim, jak to zase nestálo za nic, nez zorganizovat hlídání na dva autíny a vyrazit do města na kávičku. Vůbec se tomu nevysmívám a myslím, že zásadní je znát vždy KONTEXT.)

Výkonnostního rodiče lze vyleminovat několika způsoby.

Výsměchem (praktické, pokud jste pohotoví).

Aktivní agresí (praktické, ale možná se pak budete cítit špatně).

Absolutně věcnou reakcí ("víš, mám dítě s takovým a takovým hendikepem a u tohoto hendikepu je velmi důležitá podpora okolí. Tvoje reakce mi nepomáhá. Prosím přestaňme s touto diskuzí a bavme se o něčem jiném."... případně možno doplnit i prostým konstatováním, že mne vůbec mrzí, že k této debatě dochází.)

Podle mého názoru jsou ale nejlepší dva postupy.

Spojenec. Na každou rodinnou či přátelskou sešlost, kde hrozí útoky výkonnostních rodičů, je skvělé si vzít spojence. Je skvělé se s ním domluvit, že až to bude přes míru, budete fingovat omdlení a spojenec přikvačí, pasivního agresora polije vínem a půjdete spolu domů. Fakt to funguje a je to někdy i dost zábava.

A moudrost. Moudrost, která velí zopakovat, že lidi nemáme soudit, že o nich mnoho nevíme, že jsme nikdy nestáli v jejich botách, nenosili jejich kabát, prostě nevíme, co žijou a možná je vůbec nezajímá, že náš bobánek má samé jedničky, možná je dokonce zpráva o bobánkových úspěších bodne u srdce. Nehledě na to, že na geniální děti nemusíte věřit. Jako já.


Komentáře

  1. Amen!
    Nachádzam tu podporu a svetlo v tom vyjadrenom a pomenovanom, aj keď mám hodnoty života inde, v hodnotnom živote autistického alebo inak ,,vyšinutého,, dieťaťa sa celým srdcom zhodujem s Vami, upriamujem sa na bytie človeka-dieťaťa, nie na výkon, svoje priania, ciele, prijatie a názor ľudí!
    Srdcom požehnávam!

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky

O nemocných autících

Čtu si americký blog Rarer in Girls.

Už jsem o tom tady určitě psala.

Je zajímavé vidět jiné perspektivy.

Ale proč o tom dnes píšu.

Janey, která je předmětem daného blogu, je už týden v nemocnici.

Nyní je po operaci, poté, co se přišlo složitě na to, že má již tři dny prasklý apendix.

Janey má teď zjevně peritonitidu a není ji dvakrát.

Je to dost děsivá historka.

Říkám si.

No jak je to možný, že se na to přišlo PO TŘECH DNECH?

Pro všechny, kteří nestudovali lékařskou fakultu.

S prasklým apendixem nechodíte obvykle jen tak.

Je vám strašně zle a máte dost velký bolesti.

Tak přemítám, jak tu péči v Americe zanedbávají.

Jenže.

Pak jsem si vzpomněla na tu story se Zitínovou náhlou břišní příhodou.

Bylo to totiž nemlich to samé.

Normální dítě si stěžuje. Třeba trochu fňuká.

U autidítěte je to jiný.

To fňuká, když o nic nejde.

Když o něco jde, je jak pěna, neobvykle hodné a nezvykle spolupracující.

Proto apeluji na všechny moje kolegy z medicíny, co to tu čtou. A pár jich je. A děkuju jim, ž…

Další historka z MHD

Miluju ježdění MHD.

V Brně sice řádí žloutenka a kdykoli vstupuju do trolejbusu, tak si představuju, jak se mi na ruce balí miliardy virionů hepatitidy A, ale ty historky, co tam člověk zažije, ty názory, co vyslechne, to se prostě jinde nepřihodí.

Třeba dneska.

Jela jsem s Jindrou z práce.

Jindra řval jako tur, což není překvapivé, protože nesnáší, když nevidí z okna, což neviděl.

Jemně jsem ho držela na klíně a Jindráček se propínal a vykřikoval.

Přes uličku seděli dva starší lidé, kteří jeli s další paní, která byla asi pečovatelka či vychovatelka nebo jak to nazvat. No vychovatelka asi těžko vlastně, vychovávat lidi vyššího středního věku je blbost. Vypadali jako klienti nějakého chráněného bydlení nebo tak a bavili se i o programu, který odpoledne budou mít.

Pán měl Downův syndrom.

Povídal si s vedle sedící paní o někom třetím, kdo s nimi bydlí a kdo hrozně křičí.

A byla to nesmírně působivá debata.

Ten pán s Downovým syndromem říkal něco ve smyslu, že "on furt křičí a kdy…

O řešení šikany

Problém se Zitínovou šikanou byl elegantně vyřešen.

Zitisko bylo v tichosti vyloučeno z družiny a od nového školního roku už do družiny chodit nebude.

Není to skvělé?

Je to skvělé.

Dá se takto postupovat pořád dokola, až ve třídě zůstane pouze spokojený agresor či parta spokojených agresorů.

Krása.

Zitisko si odnáší do života nový poznatek, že kdykoli se ozve ona sama nebo někdo v jejím zastoupení na její obranu, bude po zásluze potrestána exkluzí z daného kolektivu.

Proto je lepší mlčet a nic nikam nehlásit, protože v případě nahlášení problému to stejně člověkovi jenom spadne na hlavu a už si nebude moci číst oblíbenou knížku o Pokémonech.


Náš pan prezident a jeho výroky

Přátelé, vím, že se k tomu vyjadřuje kdekdo, ale taky se k tomu musím vyjádřit.

Názory našeho prezidenta ohledně inkluzního vzdělávání.

Takže předně - pan prezident mi svým výrokem o tom, že "sloučení hendikepovaných dětí s těmi nehandicapovanými je neštěstí pro obě skupiny. Děti jsou daleko šťastnější, když jsou zasazeny do rovnocenné komunity" nesdělil nic nového.

Je to vpravdě prezident lidový, protože reprezentuje názoru části LIDU, se kterým bojuju od doby, kdy je Zitín na světě.

Když Zitisko nastoupilo do MŠ v místě svého tehdejšího bydliště, také jsem se dozvěděla, že JÍ TAM NENÍ DOBŘE A ŽE V ÚSTAVU JI BUDE LÍP. Dokonce byli tak milí, že doporučili ústav v nedalekých Ivančicích. Děti jsou tam spokojené a mezi svými.

Když jsem potom obvolávala tisíc školek v Brně, také mi sdělili téměř všude, že Zituška bude šťastnější v nějaké školce se SPECIÁLNÍ PÉČÍ.

Když jsem volala do školky se SPECIÁLNÍ PÉČÍ, řekli mi pro změnu, že Zitul je MÁLO postižená na to, aby ji přijali, a…

Maminko, proč jsem jiná

Maminko, proč jsem jiná.

Mami, já nechci být jiná.

Chci být jako ostatní.

Mami, proč ostatní můžou na školu v přírodě a já ne.

Mami a ty jsi taky jiná?

Jsi taky jiná než ostatní?

Jakože jsi divná?

Jako já?

A jsi vědec, protože jsi divná? Teda jiná?

Takoví lidi mají být vědci?

Mami, já hrozně chci být jako ostatní, ale nejde mi to.

Nejde mi to vůbec.

A oni to poznají, že jsem jiná.

No fakt, děti ve škole to poznají.

Už to poznali.


Na některé otázky prostě nemám odpověď...