Přeskočit na hlavní obsah

Sabotáž

Pozoruju lidi kolem sebe.

Zdá se mi, že tak 90 % z nich sabotuje vlastní štěstí.

Ptáte se, proč by někdo sabotoval vlastní štěstí?

To nevím, na to odpověď nemám.

Ale ta sabotáž, ta tu je. Zcela zjevně.

A my si nyní rozebereme důvody té sabotáže.

1. Tvrdím, že něco chci, ale vlastně to nechci.

Ano, první a fundamentální důvod sabotáže. Tvrdím, že chci být astronaut a letět na Mars, ale nechci se učit fyziku a techniku a vůbec. V tom případě je naprosto jasný, že nepoletím prostě nikam a že niterně žádný astronaut nejsem. Je to úplně jinak. Když chci být astronaut, tak od rána do večera ležím v materiálech o astronautech, vím o nich všechno, obtěžuju okolí svým vědomím všeho o astronautech a tajně se snažím vetřít na stáž do Houstonu. Neexistuje žádné "ale", proč to nejde. Chci to, tak za tím jdu.
Z mého pozorování 90 % lidí v populaci má s tímto bodem problém.

Chci být doktor, ale vadí mi krev a lidi.
Chci být vědec, ale frustruje mne neúspěch.
Chci být fitness trenérka, ale nerada cvičím.
Chci být malířka, ale nesnáším barvy.

A tak dále a tak dále.

Základ je zjistit, co OPRAVDU chci. Co mne OPRAVDU baví. Ne, co bych si jako představu o sobě přál nebo přála. Co by se líbilo lidem okolo. Co mi přinese společenský uznání a status.

2. Nechápu princip ztráty

Když budu chtít být astronaut a letět na Mars, bude to například znamenat, že nebudu trávit čas s kámoši v hospodě na pivku. Zisk = stát se astronautem bude vyvážen negativem = méně času na kámoše. Tohle lidi naprosto nechápou. Když něco budu vytvářet, něco jinýho budu muset pustit. Je to smutný, ale je to tak. Budu trávit večery v centrifuze a zvykat si na stav beztíže a nebudu moc být někde jinde a tančit na stole s přáteli.

Čím dřív toto člověk pochopí, tím líp.

Když budu pracovat v laboratoři a dělat světový objev, nebudu pravděpodobně v kině či na kuželkách.

Což není nic proti kuželkám.

Kuželky jsou fajn.

Jen takhle svět prostě funguje.

Množství času i sil je prostě omezený.

Když vynaložím sílu někde, jinde ji uberu.

Kde je v tom ta sabotáž?

Sabotáž je, když chci všechno a pak se hroutím, až zjistím, že všechno mít nejde.

3. Další princip sabotáže je, že očekávám úspěch na první ostrou

Napíšu knihu a hned to bude trhák přeložený od osmi jazyků. Udělám vědecký objev a okamžitě dostanu Nobelovku. Cesta mezi úsilím a výsledkem bude krátká, přímočará. Pokud cesta není krátká a přímočará, začnu o cestě pochybovat. Jestli je správná. A začnu hledat další krátkou a přímočarou a tak dále a tak dále, až je mi osmdesát a žádnou knihu jsem nenapsal a žádnou nobelovku nedostal.

Úspěch je proces a jeho výstupy do značné míry závisejí na schopnosti odolávat frustraci.

Než se něco člověk naučí, musí tomu věnovat neuvěřitelný množství času a energie. Mnoho hodin, kdy něco nejde, nefunguje, není to dobrý. Když chcete umět jazyk, musíte se naučit gramatiku a slovíčka. Když chce řídit letadlo, musíte si nalétat dostatek hodin na simulátoru. Žádný úspěch na první ostrou neexistuje, je to mýtus. Existuje práce a pak taky práce. A nakonec, až se unavíte, tak další práce. A pak teprve v něčem budete dobří.

4. Nemám vášeň

Někdo mi někdy vysvětlil, jak mají být věci takzvaně "správně". Správně, sterilně, nekonfliktně, nezábavně. Takže je tak dělám. Dělám a divím se, že ostatním věci jdou a mně se zmenšují trpaslíci. Protože trpaslíky nemám rád a nikdy jsem je rád neměl. Což odkazuje k bodu 1.

Zavřete oči a představte si jednu věc, kterou strašně milujete dělat.
A pak si představte proces, jak z této činnosti vniká vaše zaměstnání.
Dobrý, ne?

Vášeň či zaujetí pro věc je navíc kromobyčejně sexy, takže je dost velká šance, že k vám vaše životní vášeň pro brouky přitáhne protějšek s podobnou vášní.

5. Chci být oběť

Být oběť je svým způsobem příjemný. Rodiče, partneři, všechny lze obvinit. Všechny obvinit je a vždycky bude snazší než vstát a jít něco zkusit.  Oběť by chtěla, ale nemůže. Mohla by to rozbalit, ale ostatní jí to nedovolili. Mohla by všem ukázat, ale v důsledku rodičovské výchovy nemůže. Navíc se  z ní stal tak trochu i kritik, takže už i ona ví, co by se mělo a nemělo, protože nic nedělá, takže posuzuje.

Víte co.

Je to blbost.

Každý může vstát z gauče a zařídit si květinářství.

Namalovat obraz.

Naučit se z youtubu francouzsky.

Vysportovat si hezkou postavu.

Jen musíte mít na paměti bod 2, že tím i něco ztratíte a že to bude vyžadovat píli a výdrž.

Tak.





Komentáře

  1. souhlasím. Učím dítka, že "vědět, co chci je víc, než vědět, co nechci" - a že je to makačka ...

    OdpovědětVymazat
  2. Přesnĕ tento druh vašich příspĕvků mám nejradĕji.Je to ze života a je to jednoduse pravda...Čas od času je dobré si srovnat myšlenky a říct si, co vlastnĕ od života chceme. My samy,ne okoli...

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky

O nemocných autících

Čtu si americký blog Rarer in Girls.

Už jsem o tom tady určitě psala.

Je zajímavé vidět jiné perspektivy.

Ale proč o tom dnes píšu.

Janey, která je předmětem daného blogu, je už týden v nemocnici.

Nyní je po operaci, poté, co se přišlo složitě na to, že má již tři dny prasklý apendix.

Janey má teď zjevně peritonitidu a není ji dvakrát.

Je to dost děsivá historka.

Říkám si.

No jak je to možný, že se na to přišlo PO TŘECH DNECH?

Pro všechny, kteří nestudovali lékařskou fakultu.

S prasklým apendixem nechodíte obvykle jen tak.

Je vám strašně zle a máte dost velký bolesti.

Tak přemítám, jak tu péči v Americe zanedbávají.

Jenže.

Pak jsem si vzpomněla na tu story se Zitínovou náhlou břišní příhodou.

Bylo to totiž nemlich to samé.

Normální dítě si stěžuje. Třeba trochu fňuká.

U autidítěte je to jiný.

To fňuká, když o nic nejde.

Když o něco jde, je jak pěna, neobvykle hodné a nezvykle spolupracující.

Proto apeluji na všechny moje kolegy z medicíny, co to tu čtou. A pár jich je. A děkuju jim, ž…

Další historka z MHD

Miluju ježdění MHD.

V Brně sice řádí žloutenka a kdykoli vstupuju do trolejbusu, tak si představuju, jak se mi na ruce balí miliardy virionů hepatitidy A, ale ty historky, co tam člověk zažije, ty názory, co vyslechne, to se prostě jinde nepřihodí.

Třeba dneska.

Jela jsem s Jindrou z práce.

Jindra řval jako tur, což není překvapivé, protože nesnáší, když nevidí z okna, což neviděl.

Jemně jsem ho držela na klíně a Jindráček se propínal a vykřikoval.

Přes uličku seděli dva starší lidé, kteří jeli s další paní, která byla asi pečovatelka či vychovatelka nebo jak to nazvat. No vychovatelka asi těžko vlastně, vychovávat lidi vyššího středního věku je blbost. Vypadali jako klienti nějakého chráněného bydlení nebo tak a bavili se i o programu, který odpoledne budou mít.

Pán měl Downův syndrom.

Povídal si s vedle sedící paní o někom třetím, kdo s nimi bydlí a kdo hrozně křičí.

A byla to nesmírně působivá debata.

Ten pán s Downovým syndromem říkal něco ve smyslu, že "on furt křičí a kdy…

O řešení šikany

Problém se Zitínovou šikanou byl elegantně vyřešen.

Zitisko bylo v tichosti vyloučeno z družiny a od nového školního roku už do družiny chodit nebude.

Není to skvělé?

Je to skvělé.

Dá se takto postupovat pořád dokola, až ve třídě zůstane pouze spokojený agresor či parta spokojených agresorů.

Krása.

Zitisko si odnáší do života nový poznatek, že kdykoli se ozve ona sama nebo někdo v jejím zastoupení na její obranu, bude po zásluze potrestána exkluzí z daného kolektivu.

Proto je lepší mlčet a nic nikam nehlásit, protože v případě nahlášení problému to stejně člověkovi jenom spadne na hlavu a už si nebude moci číst oblíbenou knížku o Pokémonech.


Náš pan prezident a jeho výroky

Přátelé, vím, že se k tomu vyjadřuje kdekdo, ale taky se k tomu musím vyjádřit.

Názory našeho prezidenta ohledně inkluzního vzdělávání.

Takže předně - pan prezident mi svým výrokem o tom, že "sloučení hendikepovaných dětí s těmi nehandicapovanými je neštěstí pro obě skupiny. Děti jsou daleko šťastnější, když jsou zasazeny do rovnocenné komunity" nesdělil nic nového.

Je to vpravdě prezident lidový, protože reprezentuje názoru části LIDU, se kterým bojuju od doby, kdy je Zitín na světě.

Když Zitisko nastoupilo do MŠ v místě svého tehdejšího bydliště, také jsem se dozvěděla, že JÍ TAM NENÍ DOBŘE A ŽE V ÚSTAVU JI BUDE LÍP. Dokonce byli tak milí, že doporučili ústav v nedalekých Ivančicích. Děti jsou tam spokojené a mezi svými.

Když jsem potom obvolávala tisíc školek v Brně, také mi sdělili téměř všude, že Zituška bude šťastnější v nějaké školce se SPECIÁLNÍ PÉČÍ.

Když jsem volala do školky se SPECIÁLNÍ PÉČÍ, řekli mi pro změnu, že Zitul je MÁLO postižená na to, aby ji přijali, a…

Maminko, proč jsem jiná

Maminko, proč jsem jiná.

Mami, já nechci být jiná.

Chci být jako ostatní.

Mami, proč ostatní můžou na školu v přírodě a já ne.

Mami a ty jsi taky jiná?

Jsi taky jiná než ostatní?

Jakože jsi divná?

Jako já?

A jsi vědec, protože jsi divná? Teda jiná?

Takoví lidi mají být vědci?

Mami, já hrozně chci být jako ostatní, ale nejde mi to.

Nejde mi to vůbec.

A oni to poznají, že jsem jiná.

No fakt, děti ve škole to poznají.

Už to poznali.


Na některé otázky prostě nemám odpověď...