Přeskočit na hlavní obsah

O soukromí

Dnes jsem četla, že francouzská policie doporučuje, aby rodiče nesdíleli žádné fotky svých ratolestí, protože jejich děti k tomu nedaly explicitní souhlas a jednou by se s nimi mohly soudit o zneužití svého soukromí.

Pokud tento trend dorazí i k nám, tak jsem jako člověk skončila. Úplně.

Trochu se obávám, aby mne Jindráček se Zitul nenechali jednou vsadit do žaláře.

Hm.

Přemýšlím, jak na to argumentovat nazpátek.

Někdy mám pocit, že neustálé ustupování všemi směry a respektování všech respektovatelných entit nezaručí větší pohodu ani bezpečí.

Děti mají právo na soukromí.

Ale i rodiče mají  svoje práva.

Rodiče dětí se speciálními potřebami mají určitě právo na svoje mechanismy, které jim umožňují péči o jejich speciální dítě přežít.

A ze zkušenosti vím, jak moc jsou sociální sítě pro autirodiče důležité.

Sociální sítě bourají tu představu izolace, do které se s autidítětem jednou nevyhnutelně dostanete.

Sdílení fotografií vašeho autidítěte při běžných činnostech má ten účinek, že váš život pak vypadá tak jaksi snesitelnější.

Fotografie autidítěte při běžné dětské činnosti je důkaz, že vaše dítě leccos zvládne.

Malý krůček dál, který vás udržuje na té dlouhé cestě.

Zpětná vazba od ostatních, kteří vás podporují, vás potěší a dodá vám sílu.

Pokud sdílíte autentický materiál, tak vaše okolí reaguje autenticky.

A tak si říkám - nevím, zda je správné sdílet fotomateriál svých dětí. Snažím se krotit.

Ale někdy mi to dělá radost.

A radost já nutně potřebuju.

Jinak se toho vsazení do žaláře určitě nedožiju.

Tak budu zatím doufat, že mi to dítka jednou odpustí.

Komentáře

  1. Milá Julie,
    dodávate svým blogem sílu a naději nejen autimatkám ale i matkám autimatek a vlastně celým rodinám. Některá vaše slova, postřehy a závěry bych doporučila "tesat do kamene" každému rodiči, každému učiteli, celé dnešní zrychlené společnosti zaměřené často jen výkon, věčné mládí, krásu a dokonalost v každém směru.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky

O nemocných autících

Čtu si americký blog Rarer in Girls.

Už jsem o tom tady určitě psala.

Je zajímavé vidět jiné perspektivy.

Ale proč o tom dnes píšu.

Janey, která je předmětem daného blogu, je už týden v nemocnici.

Nyní je po operaci, poté, co se přišlo složitě na to, že má již tři dny prasklý apendix.

Janey má teď zjevně peritonitidu a není ji dvakrát.

Je to dost děsivá historka.

Říkám si.

No jak je to možný, že se na to přišlo PO TŘECH DNECH?

Pro všechny, kteří nestudovali lékařskou fakultu.

S prasklým apendixem nechodíte obvykle jen tak.

Je vám strašně zle a máte dost velký bolesti.

Tak přemítám, jak tu péči v Americe zanedbávají.

Jenže.

Pak jsem si vzpomněla na tu story se Zitínovou náhlou břišní příhodou.

Bylo to totiž nemlich to samé.

Normální dítě si stěžuje. Třeba trochu fňuká.

U autidítěte je to jiný.

To fňuká, když o nic nejde.

Když o něco jde, je jak pěna, neobvykle hodné a nezvykle spolupracující.

Proto apeluji na všechny moje kolegy z medicíny, co to tu čtou. A pár jich je. A děkuju jim, ž…

Další historka z MHD

Miluju ježdění MHD.

V Brně sice řádí žloutenka a kdykoli vstupuju do trolejbusu, tak si představuju, jak se mi na ruce balí miliardy virionů hepatitidy A, ale ty historky, co tam člověk zažije, ty názory, co vyslechne, to se prostě jinde nepřihodí.

Třeba dneska.

Jela jsem s Jindrou z práce.

Jindra řval jako tur, což není překvapivé, protože nesnáší, když nevidí z okna, což neviděl.

Jemně jsem ho držela na klíně a Jindráček se propínal a vykřikoval.

Přes uličku seděli dva starší lidé, kteří jeli s další paní, která byla asi pečovatelka či vychovatelka nebo jak to nazvat. No vychovatelka asi těžko vlastně, vychovávat lidi vyššího středního věku je blbost. Vypadali jako klienti nějakého chráněného bydlení nebo tak a bavili se i o programu, který odpoledne budou mít.

Pán měl Downův syndrom.

Povídal si s vedle sedící paní o někom třetím, kdo s nimi bydlí a kdo hrozně křičí.

A byla to nesmírně působivá debata.

Ten pán s Downovým syndromem říkal něco ve smyslu, že "on furt křičí a kdy…

O řešení šikany

Problém se Zitínovou šikanou byl elegantně vyřešen.

Zitisko bylo v tichosti vyloučeno z družiny a od nového školního roku už do družiny chodit nebude.

Není to skvělé?

Je to skvělé.

Dá se takto postupovat pořád dokola, až ve třídě zůstane pouze spokojený agresor či parta spokojených agresorů.

Krása.

Zitisko si odnáší do života nový poznatek, že kdykoli se ozve ona sama nebo někdo v jejím zastoupení na její obranu, bude po zásluze potrestána exkluzí z daného kolektivu.

Proto je lepší mlčet a nic nikam nehlásit, protože v případě nahlášení problému to stejně člověkovi jenom spadne na hlavu a už si nebude moci číst oblíbenou knížku o Pokémonech.


Náš pan prezident a jeho výroky

Přátelé, vím, že se k tomu vyjadřuje kdekdo, ale taky se k tomu musím vyjádřit.

Názory našeho prezidenta ohledně inkluzního vzdělávání.

Takže předně - pan prezident mi svým výrokem o tom, že "sloučení hendikepovaných dětí s těmi nehandicapovanými je neštěstí pro obě skupiny. Děti jsou daleko šťastnější, když jsou zasazeny do rovnocenné komunity" nesdělil nic nového.

Je to vpravdě prezident lidový, protože reprezentuje názoru části LIDU, se kterým bojuju od doby, kdy je Zitín na světě.

Když Zitisko nastoupilo do MŠ v místě svého tehdejšího bydliště, také jsem se dozvěděla, že JÍ TAM NENÍ DOBŘE A ŽE V ÚSTAVU JI BUDE LÍP. Dokonce byli tak milí, že doporučili ústav v nedalekých Ivančicích. Děti jsou tam spokojené a mezi svými.

Když jsem potom obvolávala tisíc školek v Brně, také mi sdělili téměř všude, že Zituška bude šťastnější v nějaké školce se SPECIÁLNÍ PÉČÍ.

Když jsem volala do školky se SPECIÁLNÍ PÉČÍ, řekli mi pro změnu, že Zitul je MÁLO postižená na to, aby ji přijali, a…

Maminko, proč jsem jiná

Maminko, proč jsem jiná.

Mami, já nechci být jiná.

Chci být jako ostatní.

Mami, proč ostatní můžou na školu v přírodě a já ne.

Mami a ty jsi taky jiná?

Jsi taky jiná než ostatní?

Jakože jsi divná?

Jako já?

A jsi vědec, protože jsi divná? Teda jiná?

Takoví lidi mají být vědci?

Mami, já hrozně chci být jako ostatní, ale nejde mi to.

Nejde mi to vůbec.

A oni to poznají, že jsem jiná.

No fakt, děti ve škole to poznají.

Už to poznali.


Na některé otázky prostě nemám odpověď...