Přeskočit na hlavní obsah

Muži mužům

Jedu busem s Jindrou a Zitínem.

Jedeme a vedle nás stojí dvě takové rodinky s dětmi, hezcí lidi, hezky oblečení.

Maminka stojí u kočárku umně vecpaného mezi můj kočárek s Jindrou a další kočárek napravo od ní.

Mezi kočárky je jedno volné sklapovací sedátko.

A na sedátko se mlsně kouká několik dětiček těch dvou rodinek.

Holčička si chce sednout.

Ale chlapeček je rychlejší.

Tatínek na hošíka kouká a pak povídá "no... vstávej... buď gentleman a pusť Lucinku".

Hošík tupě hledí.

Tatínek se začne smát a obrátí se na druhého otce: "no... je jiná doba, co???"

Holčička kouká tázavě na maminku.

Maminka stojí a vypadá, že omdlí.

Jeden z otců si sedá.

Matka stojí a nic neříká.

Chlapeček tvrdošíjně sedí a oba otcové se tomu smějí (panečku... ten má výdrž!... tak už vstávej.... vidíš ho, von nevstane... no není to vtipný?).

Nakonec chlapeček vstane a na židli si sedne holčička.

Hošík postojí asi vteřinu a začne natahovat.

Zapomněla jsem uvést, že mu bylo tak deset.

Oba otcové vyzvou holčičku, aby vstala.

Ta tak okamžitě učiní a hošík opět sedí na sedátku, spokojen.

A já si říkám.... kriste.

Ježíší kriste, co to je toto.

Já vím, že je to blbý sedátko a že o nic nejde.

Ale je to špatně.

Vzniká tím totiž do budoucna krize mužů.

Ano, správně.

Zdálo by se, že vznikne krize žen, ale nevznikne.

Holčička si z dané situace odnese poznání, že se o sebe musí příště postarat líp a najít si odlehlejší místo.

Hošík si odnese poznání, že si může dělat co chce a je to jedno. A že ostatní chlapi ho v tom podrží.

A to je počátek krize mužů.

Protože vědomí, že ostatní mužská společnost vám všechno schválí, že nejsou ty hranice jaksi vymezené, že můžete cokoli, vás zákonitě postupem času rozloží.

Některé věci mužům mohou vysvětlit pouze muži.

K tomu se váže pozoruhodné poznání, které jsem učinila při sledování kampaně "metoo", kde se doznávají oběti sexuálního násilí k tomu, že byly zneužity.

Spousta žen něco doznává a spousta mužů to bagatelizuje.

Žijeme tedy zjevně ve světě, kde se ženám cosi děje a mužům je to jedno.

A tím se dostávám zcela k jádru věci.

Mužům to nesmí být jedno.

Mužům nesmí být jedno, jak se ostatní muži chovají k ženám.

Tím nemyslím situaci "ach, nedonesl jste mi květiny, již vás nechci vidět... vy strašný tyrane...zabte ho".

Myslím tím situaci "ještě jednou to zkusíš a dostaneš dělo".

Na každou oběť, které se někde něco přihodí, připadají další lidi, kteří nic neudělali.

Věřím, že ve spoustě případů by se nějaké dost hrozné věci nestaly, kdyby se někde objevil akceschopný muž, který by danou ženu bránil.

Ano, ženy se jistě mohou bránit samy.

Ale tím ta mužská část populace začne upadat.


Komentáře

  1. Ženy také nejsou bez viny. Ať už proto, že svého postavení zneužívají (to když je muž ten "strašný tyran, který nedonesl květiny", a nejen to), nebo proto, že si o pomoc neumí říct a pak jsou dotčené. Ani sebelépe vychovaný muž neumí číst myšlenky, a i když zná mnoho situací, kdy je třeba ženě nabídnout pomoc automaticky, v nestandardní situaci selže a následně je obviněn.
    Ženám nesmí být jedno, jak se ostatní ženy chovají k mužům. I ženy se umí chovat hnusně, jen se na to, právě kvůli jejich předpokládané slabosti, tolik nemyslí.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky

O nemocných autících

Čtu si americký blog Rarer in Girls.

Už jsem o tom tady určitě psala.

Je zajímavé vidět jiné perspektivy.

Ale proč o tom dnes píšu.

Janey, která je předmětem daného blogu, je už týden v nemocnici.

Nyní je po operaci, poté, co se přišlo složitě na to, že má již tři dny prasklý apendix.

Janey má teď zjevně peritonitidu a není ji dvakrát.

Je to dost děsivá historka.

Říkám si.

No jak je to možný, že se na to přišlo PO TŘECH DNECH?

Pro všechny, kteří nestudovali lékařskou fakultu.

S prasklým apendixem nechodíte obvykle jen tak.

Je vám strašně zle a máte dost velký bolesti.

Tak přemítám, jak tu péči v Americe zanedbávají.

Jenže.

Pak jsem si vzpomněla na tu story se Zitínovou náhlou břišní příhodou.

Bylo to totiž nemlich to samé.

Normální dítě si stěžuje. Třeba trochu fňuká.

U autidítěte je to jiný.

To fňuká, když o nic nejde.

Když o něco jde, je jak pěna, neobvykle hodné a nezvykle spolupracující.

Proto apeluji na všechny moje kolegy z medicíny, co to tu čtou. A pár jich je. A děkuju jim, ž…

Další historka z MHD

Miluju ježdění MHD.

V Brně sice řádí žloutenka a kdykoli vstupuju do trolejbusu, tak si představuju, jak se mi na ruce balí miliardy virionů hepatitidy A, ale ty historky, co tam člověk zažije, ty názory, co vyslechne, to se prostě jinde nepřihodí.

Třeba dneska.

Jela jsem s Jindrou z práce.

Jindra řval jako tur, což není překvapivé, protože nesnáší, když nevidí z okna, což neviděl.

Jemně jsem ho držela na klíně a Jindráček se propínal a vykřikoval.

Přes uličku seděli dva starší lidé, kteří jeli s další paní, která byla asi pečovatelka či vychovatelka nebo jak to nazvat. No vychovatelka asi těžko vlastně, vychovávat lidi vyššího středního věku je blbost. Vypadali jako klienti nějakého chráněného bydlení nebo tak a bavili se i o programu, který odpoledne budou mít.

Pán měl Downův syndrom.

Povídal si s vedle sedící paní o někom třetím, kdo s nimi bydlí a kdo hrozně křičí.

A byla to nesmírně působivá debata.

Ten pán s Downovým syndromem říkal něco ve smyslu, že "on furt křičí a kdy…

O řešení šikany

Problém se Zitínovou šikanou byl elegantně vyřešen.

Zitisko bylo v tichosti vyloučeno z družiny a od nového školního roku už do družiny chodit nebude.

Není to skvělé?

Je to skvělé.

Dá se takto postupovat pořád dokola, až ve třídě zůstane pouze spokojený agresor či parta spokojených agresorů.

Krása.

Zitisko si odnáší do života nový poznatek, že kdykoli se ozve ona sama nebo někdo v jejím zastoupení na její obranu, bude po zásluze potrestána exkluzí z daného kolektivu.

Proto je lepší mlčet a nic nikam nehlásit, protože v případě nahlášení problému to stejně člověkovi jenom spadne na hlavu a už si nebude moci číst oblíbenou knížku o Pokémonech.


Náš pan prezident a jeho výroky

Přátelé, vím, že se k tomu vyjadřuje kdekdo, ale taky se k tomu musím vyjádřit.

Názory našeho prezidenta ohledně inkluzního vzdělávání.

Takže předně - pan prezident mi svým výrokem o tom, že "sloučení hendikepovaných dětí s těmi nehandicapovanými je neštěstí pro obě skupiny. Děti jsou daleko šťastnější, když jsou zasazeny do rovnocenné komunity" nesdělil nic nového.

Je to vpravdě prezident lidový, protože reprezentuje názoru části LIDU, se kterým bojuju od doby, kdy je Zitín na světě.

Když Zitisko nastoupilo do MŠ v místě svého tehdejšího bydliště, také jsem se dozvěděla, že JÍ TAM NENÍ DOBŘE A ŽE V ÚSTAVU JI BUDE LÍP. Dokonce byli tak milí, že doporučili ústav v nedalekých Ivančicích. Děti jsou tam spokojené a mezi svými.

Když jsem potom obvolávala tisíc školek v Brně, také mi sdělili téměř všude, že Zituška bude šťastnější v nějaké školce se SPECIÁLNÍ PÉČÍ.

Když jsem volala do školky se SPECIÁLNÍ PÉČÍ, řekli mi pro změnu, že Zitul je MÁLO postižená na to, aby ji přijali, a…

Maminko, proč jsem jiná

Maminko, proč jsem jiná.

Mami, já nechci být jiná.

Chci být jako ostatní.

Mami, proč ostatní můžou na školu v přírodě a já ne.

Mami a ty jsi taky jiná?

Jsi taky jiná než ostatní?

Jakože jsi divná?

Jako já?

A jsi vědec, protože jsi divná? Teda jiná?

Takoví lidi mají být vědci?

Mami, já hrozně chci být jako ostatní, ale nejde mi to.

Nejde mi to vůbec.

A oni to poznají, že jsem jiná.

No fakt, děti ve škole to poznají.

Už to poznali.


Na některé otázky prostě nemám odpověď...