sobota, listopadu 04, 2017

Mašinka

Sedím u postele a čtu Jindrovi jeho oblíbené leporelo.

Je to leporelo o mašince a pochází někdy z 60. let.

Jindra ho z nejasného důvodu strašně miluje, označuje ho jako "maša" (= mašinka), případně VLAK ČÍST a má ho fakt upřímně rád.

Za den ho průměrně přečteme 50x, včera jsem to počítala.

Čtu já, čte Honza a když se oba vyčerpáme, vezme Jindra leporelo, jde za Zitínem a říká ČÍST PUSÍM a čte dokonce i Zitul.

Ale obecně nejlepší je, když čte máma.
Tak čtu a čtu.

A pak se mi stane taková věc.

Při miliontém opakování předčítání mašinkové básničky mi na straně asi tak 8, když mašince jede nocí, vytane vzpomínka.

Na obrázku v leporelu je mašinka, jak se řítí nocí, svítí lampy a nějak projíždí nádražím.

A já si najednou vybavuju, jak jsem byla malinká, mohlo mit být tak pět šest, a jak vstáváme s babičkou ještě za tmy, protože pojedeme na celodenní VÝLET.

A vybavuje se mi vůně másla na chlebu, který snídáme skoro potmě a tiše v kuchyni, vybavuje se mi, jak venku je hluboká tma, určitě není víc jak půl paté ráno.

Vybavuje se mi, jak svítí noční lucerny před domem, kde babička bydlí, a jak mi přijdou ohromné, úplně obrovské a jak se mi to strašně líbí.

Taky se mi vybavujou babiččiny skleničky v kuchyni, jaký měly tvar, a taky umakartová štokrlata, čistý brusel, vybavuje se mi vzor, co na těch štokrlatech byl. A taky ty chromové nohy, co to mělo.

A taky se mi vybavuje Katul, Katul je ještě menší než já, pochopitelně, a vůbec nechce vstávat, ale nakonec vstane, protože taky chce jet na výlet.

Takže společně s babičkou jdeme, jdeme na vlak, na takovou mašinku, magickou letní nocí, a sedáme do magického vláčku a jedeme vstříc nějakému šíleně obrovskému dobrodružství ve vedlejším městě.

A my s Katulou pozorujeme oknem krajinu a babička nás nabádá, ať na nic moc nesaháme, protože na všem jsou choroboplodné zárodky, které babička z duše nenávidí, takže nám hned podává navlhčenou utěrku, kterou vozí všude sebou, přímý předchůdce vlhčených ubrousků, až na to, že ekologický, a my si otíráme ty ruce a koukáme dál z okna a dál na všechno makáme.

Fascinovaně koukám na ten obrázek v leporelu a vzpomínám.

Pravé dušičkové rozpoložení.

Koukám na lampy a mašinku v noci a říkám si, no tohle jsem přece už zažila, tohle tu už bylo. A nějak úplně z hloubi mozku si najednou vzpomínám, že mi tohle leporelo asi četla babička s dědou, ale musela jsem být úplně malinká, jako Jindra.

Nejsem si tím teda vůbec jistá, ale přijde mi najednou, že to leporelo vlastně dobře znám.

A říkám si, že možná proto ho má Jindra tak strašně moc rád:-) Že zdědil tu epigentickou stopu nebo nevím:-) Že zdědil mou vzpomínku.

Tak si říkám, jestli dědíme i nevědomé vzpomínky na naše příbuzné? To by mne opravdu zajímalo.

Jestli třeba Jindráček může teoreticky zdědit nevědomou vzpomínku na mou babičku.

To by bylo teda něco. Třeba to tak fakt funguje.


3 komentáře:

  1. může se mi kdokoli smát, přesvědčovat, dokazovat ... věřím, že To funguje. Že si předáváme i podobné informace - vzpomínky, které sami třeba ani nemůžeme "najít"

    OdpovědětVymazat
  2. Určitě na tom něco bude, babička mi často říkávala, že jsem moc podobná svému dědovi, který zemřel 20 let před mým narozením. Také jsem měla velkou náklonost k jeho knihám, které po něm u babičky zůstaly.

    OdpovědětVymazat
  3. Určitě z vás podvědomě nasaje pocity, které vzpomínka na babičku přináší. Je to přenos té vzpomínky? Zčásti určitě! Krásný příběh.

    OdpovědětVymazat