Přeskočit na hlavní obsah

Mašinka

Sedím u postele a čtu Jindrovi jeho oblíbené leporelo.

Je to leporelo o mašince a pochází někdy z 60. let.

Jindra ho z nejasného důvodu strašně miluje, označuje ho jako "maša" (= mašinka), případně VLAK ČÍST a má ho fakt upřímně rád.

Za den ho průměrně přečteme 50x, včera jsem to počítala.

Čtu já, čte Honza a když se oba vyčerpáme, vezme Jindra leporelo, jde za Zitínem a říká ČÍST PUSÍM a čte dokonce i Zitul.

Ale obecně nejlepší je, když čte máma.
Tak čtu a čtu.

A pak se mi stane taková věc.

Při miliontém opakování předčítání mašinkové básničky mi na straně asi tak 8, když mašince jede nocí, vytane vzpomínka.

Na obrázku v leporelu je mašinka, jak se řítí nocí, svítí lampy a nějak projíždí nádražím.

A já si najednou vybavuju, jak jsem byla malinká, mohlo mit být tak pět šest, a jak vstáváme s babičkou ještě za tmy, protože pojedeme na celodenní VÝLET.

A vybavuje se mi vůně másla na chlebu, který snídáme skoro potmě a tiše v kuchyni, vybavuje se mi, jak venku je hluboká tma, určitě není víc jak půl paté ráno.

Vybavuje se mi, jak svítí noční lucerny před domem, kde babička bydlí, a jak mi přijdou ohromné, úplně obrovské a jak se mi to strašně líbí.

Taky se mi vybavujou babiččiny skleničky v kuchyni, jaký měly tvar, a taky umakartová štokrlata, čistý brusel, vybavuje se mi vzor, co na těch štokrlatech byl. A taky ty chromové nohy, co to mělo.

A taky se mi vybavuje Katul, Katul je ještě menší než já, pochopitelně, a vůbec nechce vstávat, ale nakonec vstane, protože taky chce jet na výlet.

Takže společně s babičkou jdeme, jdeme na vlak, na takovou mašinku, magickou letní nocí, a sedáme do magického vláčku a jedeme vstříc nějakému šíleně obrovskému dobrodružství ve vedlejším městě.

A my s Katulou pozorujeme oknem krajinu a babička nás nabádá, ať na nic moc nesaháme, protože na všem jsou choroboplodné zárodky, které babička z duše nenávidí, takže nám hned podává navlhčenou utěrku, kterou vozí všude sebou, přímý předchůdce vlhčených ubrousků, až na to, že ekologický, a my si otíráme ty ruce a koukáme dál z okna a dál na všechno makáme.

Fascinovaně koukám na ten obrázek v leporelu a vzpomínám.

Pravé dušičkové rozpoložení.

Koukám na lampy a mašinku v noci a říkám si, no tohle jsem přece už zažila, tohle tu už bylo. A nějak úplně z hloubi mozku si najednou vzpomínám, že mi tohle leporelo asi četla babička s dědou, ale musela jsem být úplně malinká, jako Jindra.

Nejsem si tím teda vůbec jistá, ale přijde mi najednou, že to leporelo vlastně dobře znám.

A říkám si, že možná proto ho má Jindra tak strašně moc rád:-) Že zdědil tu epigentickou stopu nebo nevím:-) Že zdědil mou vzpomínku.

Tak si říkám, jestli dědíme i nevědomé vzpomínky na naše příbuzné? To by mne opravdu zajímalo.

Jestli třeba Jindráček může teoreticky zdědit nevědomou vzpomínku na mou babičku.

To by bylo teda něco. Třeba to tak fakt funguje.


Komentáře

  1. může se mi kdokoli smát, přesvědčovat, dokazovat ... věřím, že To funguje. Že si předáváme i podobné informace - vzpomínky, které sami třeba ani nemůžeme "najít"

    OdpovědětVymazat
  2. Určitě na tom něco bude, babička mi často říkávala, že jsem moc podobná svému dědovi, který zemřel 20 let před mým narozením. Také jsem měla velkou náklonost k jeho knihám, které po něm u babičky zůstaly.

    OdpovědětVymazat
  3. Určitě z vás podvědomě nasaje pocity, které vzpomínka na babičku přináší. Je to přenos té vzpomínky? Zčásti určitě! Krásný příběh.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky

O nemocných autících

Čtu si americký blog Rarer in Girls.

Už jsem o tom tady určitě psala.

Je zajímavé vidět jiné perspektivy.

Ale proč o tom dnes píšu.

Janey, která je předmětem daného blogu, je už týden v nemocnici.

Nyní je po operaci, poté, co se přišlo složitě na to, že má již tři dny prasklý apendix.

Janey má teď zjevně peritonitidu a není ji dvakrát.

Je to dost děsivá historka.

Říkám si.

No jak je to možný, že se na to přišlo PO TŘECH DNECH?

Pro všechny, kteří nestudovali lékařskou fakultu.

S prasklým apendixem nechodíte obvykle jen tak.

Je vám strašně zle a máte dost velký bolesti.

Tak přemítám, jak tu péči v Americe zanedbávají.

Jenže.

Pak jsem si vzpomněla na tu story se Zitínovou náhlou břišní příhodou.

Bylo to totiž nemlich to samé.

Normální dítě si stěžuje. Třeba trochu fňuká.

U autidítěte je to jiný.

To fňuká, když o nic nejde.

Když o něco jde, je jak pěna, neobvykle hodné a nezvykle spolupracující.

Proto apeluji na všechny moje kolegy z medicíny, co to tu čtou. A pár jich je. A děkuju jim, ž…

Další historka z MHD

Miluju ježdění MHD.

V Brně sice řádí žloutenka a kdykoli vstupuju do trolejbusu, tak si představuju, jak se mi na ruce balí miliardy virionů hepatitidy A, ale ty historky, co tam člověk zažije, ty názory, co vyslechne, to se prostě jinde nepřihodí.

Třeba dneska.

Jela jsem s Jindrou z práce.

Jindra řval jako tur, což není překvapivé, protože nesnáší, když nevidí z okna, což neviděl.

Jemně jsem ho držela na klíně a Jindráček se propínal a vykřikoval.

Přes uličku seděli dva starší lidé, kteří jeli s další paní, která byla asi pečovatelka či vychovatelka nebo jak to nazvat. No vychovatelka asi těžko vlastně, vychovávat lidi vyššího středního věku je blbost. Vypadali jako klienti nějakého chráněného bydlení nebo tak a bavili se i o programu, který odpoledne budou mít.

Pán měl Downův syndrom.

Povídal si s vedle sedící paní o někom třetím, kdo s nimi bydlí a kdo hrozně křičí.

A byla to nesmírně působivá debata.

Ten pán s Downovým syndromem říkal něco ve smyslu, že "on furt křičí a kdy…

O řešení šikany

Problém se Zitínovou šikanou byl elegantně vyřešen.

Zitisko bylo v tichosti vyloučeno z družiny a od nového školního roku už do družiny chodit nebude.

Není to skvělé?

Je to skvělé.

Dá se takto postupovat pořád dokola, až ve třídě zůstane pouze spokojený agresor či parta spokojených agresorů.

Krása.

Zitisko si odnáší do života nový poznatek, že kdykoli se ozve ona sama nebo někdo v jejím zastoupení na její obranu, bude po zásluze potrestána exkluzí z daného kolektivu.

Proto je lepší mlčet a nic nikam nehlásit, protože v případě nahlášení problému to stejně člověkovi jenom spadne na hlavu a už si nebude moci číst oblíbenou knížku o Pokémonech.


Náš pan prezident a jeho výroky

Přátelé, vím, že se k tomu vyjadřuje kdekdo, ale taky se k tomu musím vyjádřit.

Názory našeho prezidenta ohledně inkluzního vzdělávání.

Takže předně - pan prezident mi svým výrokem o tom, že "sloučení hendikepovaných dětí s těmi nehandicapovanými je neštěstí pro obě skupiny. Děti jsou daleko šťastnější, když jsou zasazeny do rovnocenné komunity" nesdělil nic nového.

Je to vpravdě prezident lidový, protože reprezentuje názoru části LIDU, se kterým bojuju od doby, kdy je Zitín na světě.

Když Zitisko nastoupilo do MŠ v místě svého tehdejšího bydliště, také jsem se dozvěděla, že JÍ TAM NENÍ DOBŘE A ŽE V ÚSTAVU JI BUDE LÍP. Dokonce byli tak milí, že doporučili ústav v nedalekých Ivančicích. Děti jsou tam spokojené a mezi svými.

Když jsem potom obvolávala tisíc školek v Brně, také mi sdělili téměř všude, že Zituška bude šťastnější v nějaké školce se SPECIÁLNÍ PÉČÍ.

Když jsem volala do školky se SPECIÁLNÍ PÉČÍ, řekli mi pro změnu, že Zitul je MÁLO postižená na to, aby ji přijali, a…

Maminko, proč jsem jiná

Maminko, proč jsem jiná.

Mami, já nechci být jiná.

Chci být jako ostatní.

Mami, proč ostatní můžou na školu v přírodě a já ne.

Mami a ty jsi taky jiná?

Jsi taky jiná než ostatní?

Jakože jsi divná?

Jako já?

A jsi vědec, protože jsi divná? Teda jiná?

Takoví lidi mají být vědci?

Mami, já hrozně chci být jako ostatní, ale nejde mi to.

Nejde mi to vůbec.

A oni to poznají, že jsem jiná.

No fakt, děti ve škole to poznají.

Už to poznali.


Na některé otázky prostě nemám odpověď...