Přeskočit na hlavní obsah

Kam zmizeli

Přestože v poslední době zažívám existenciální krizi způsobenou asi fatálním množstvím práce a povinností, snažím se stále žít nějaký svůj vlastní, osobní život.

Což vypadá tak, že se snažím scházet se svými přítelkyněmi a přáteli a trávit s nimi nějaký čas, protože... protože je prostě mám ráda.

Ale řeknu vám, není to jednoduchý.

Myslím, že jsem tu před pár lety psala takový jásací článek o tom, jak jsou moje přítelkyně silné ženy.

Protože jsou.

Jak bojují za zdraví a práva svých dětí, jak to nevzdávají.

Přetočme o pár let dopředu a hle.

Moje přítelkyně jsou se svými řekněme náročnými ratolestmi... samy.

Vůbec se nehodlám a ani nechci zabývat myšlenkou, proč jsou samy, kdo za co mohl, kdo komu co řekl, udělal, odešel, přišel.

To je jedno.

Potíž je, že moje přítelkyně jsou samy nejen samy na sebe, což je povětšinou docela dobrý životní stav, který může pomoci osobnímu růstu, ony jsou ale samy i na svoje děti, které se narodily s nějakým problémem.

Řeknu vám, není mi z toho dobře.

Já vím, že by to nikdo nepřiznal, nepřipustil, určitě by všichni tvrdili, že to tak není, ale realita je krutá.

Pokud budete mít dítě s nějakým hendikepem, váš vztah je v ohrožení.

Momentem, kdy vám sdělí diagnózu, nebo kdy se přihodí nějaký závažný malér, tím momentem začne ve vašem vztahu tikat časovaná bomba.

Někteří tu krizi zvládnou a vyjdou z ní posíleni a zoceleni.

Pár takových lidí znám a jsou skvělí.

Jiným se to v krizi rozpadne pod rukama.

Ten vztah. Za což je asi nelze vinit.

Rozpadá se nicméně vztah mezi rodiči, nikoli vztah rodiče k dítěti. Alespoň by neměl.

Takže dnes sdělení mužské části populace.

Milí muži.

Když se s partnerkou hendikepovaného dítěte rozhodnete rozejít, nerozcházejte se automaticky i se svým hendikepovaným potomkem.

Já vím, je to velký zklamání, že váš potomek nevypadá tak, jak jste si ho asi představoval, ale on za to nemůže. Nemůže za to ani vaše žena.

Pokud na ni cítíte vztek za to, že vám nedala dokonalé dítě, tak to nějak verbalizujte, choďte spolu na terapii a možná se oba stanete lepšími lidmi, kteří leccos pochopí. Je normální mít takový pocity. Není normální týrat toho druhého, protože se bojíte některý věci říct nahlas.

Nenechávejte 100% času péči o svého hendikepovaného potomka na své bývalé ženě.

Nejde to přežít.

Nepoužívejte omezení pomoci s vaším hendikepovaným dítětem jako trest za vztahové příkoří, které jste pociťoval/pociťujete.

Pokud si pořídíte novou rodinu, nemažte minulost.

Smazaných minulostí kolem sebe jsem viděla několik a řeknu vám, že žít jako smazaná žena z minulosti s hendikepovaným dítětem, které je ovšem velmi přítomné a velmi potřebné, je strašný úděl.

Nebuďte prostě blbec.

Když už nemáte dost síly na to, abyste se o své hendikepované dítě staral osobně, aspoň ho zajistěte finančně.

Taky jsem měla příležitost pozorovat, jak se několik poměrně bohatých otců do krve soudilo o co nejnižší alimenty na zjevně hendikepovaný dítě a je .... je to strašně trapný.

Navíc za to přijdete do pekla.

Pokud se se svou ženou tedy rozejdete, nerozcházejte se automaticky se svým potomkem.

Pokud se vaše žena chová emocionálně, iracionálně, divně, vyčítá, dívejte se na to prizmatem toho, že ona taky utrpěla velký zranění a že její chování může daleko víc souviset s tímto zraněním než s vaší osobou.

Uf.

Odventilovala jsem se.

Odpusťte, ale musela jsem.

Já už se na to totiž nemůžu dívat.

Komentáře

  1. Neznám žádnou matku, která by opustila své problémové dítě (ačkoli nepochybuju, že takové matky existují). Ale znám spoustu matek, které zůstaly se svými dětmi samy - otec to zkrátka neunesl a odešel, často se zřekl jakékoli péče a finanční pomoci.
    Naštěstí existují i muži, kteří jsou schopni zaujmout opuštěná místa biologických otců, být oporou matkám, které "melou z posledního" a být naprosto neuvěřitelnými tatínky těm hendikepovaným dětem. Je jich málo, hledají se většinou dlouho, ale jsou! Je to takový biologický relikt, Darwinovi natruc, ale je to nádhera. Osobně jich znám jen několik, ale každý z nich je solitér, který dává té vyčerpané mámě další chuť prát se s životní nespravedlností. A jak skvěle to umí se "svým" potomkem . . .
    Bylo by skvělé, kdyby jich bylo víc - pro každou opuštěnou mámu a její dítko. Jenže to by už fakt bylo proti veškerým přírodním zákonům. Takže souhlasím se závěry Juliiny ventilace: chlapi, muži, otcové, zamyslete se nad sebou!

    OdpovědětVymazat
  2. Následkem přečtení příspěvku na jiném blogu, který vybízel ženy k tomu, aby byly ženštější ( tj. užívaly si menstruaci, neodkládaly mateřství, chodily v sukních atd.), jsem o genderové problematice intenzivně přemýšlela při víkendových podzimních zahradnickych pracích. A vyšlo mi z toho následující - méně genderové předurčenosti, ale více normální lidské slušnosti a ohleduplnosti. Nechci po chlapech, aby se chovali jako chlapi, už proto , že dost dobře nevím, co by to mělo obnášet. Ale chci po nich, aby se chovali jako slušné, ohleduplné osoby. Opustit matku svých dětí a o děti se nestarat je sprosťárna! A přesto jsou z výsledného stavu často viněny ženy, protože si špatně vybraly!
    Vendula

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky

O nemocných autících

Čtu si americký blog Rarer in Girls.

Už jsem o tom tady určitě psala.

Je zajímavé vidět jiné perspektivy.

Ale proč o tom dnes píšu.

Janey, která je předmětem daného blogu, je už týden v nemocnici.

Nyní je po operaci, poté, co se přišlo složitě na to, že má již tři dny prasklý apendix.

Janey má teď zjevně peritonitidu a není ji dvakrát.

Je to dost děsivá historka.

Říkám si.

No jak je to možný, že se na to přišlo PO TŘECH DNECH?

Pro všechny, kteří nestudovali lékařskou fakultu.

S prasklým apendixem nechodíte obvykle jen tak.

Je vám strašně zle a máte dost velký bolesti.

Tak přemítám, jak tu péči v Americe zanedbávají.

Jenže.

Pak jsem si vzpomněla na tu story se Zitínovou náhlou břišní příhodou.

Bylo to totiž nemlich to samé.

Normální dítě si stěžuje. Třeba trochu fňuká.

U autidítěte je to jiný.

To fňuká, když o nic nejde.

Když o něco jde, je jak pěna, neobvykle hodné a nezvykle spolupracující.

Proto apeluji na všechny moje kolegy z medicíny, co to tu čtou. A pár jich je. A děkuju jim, ž…

Další historka z MHD

Miluju ježdění MHD.

V Brně sice řádí žloutenka a kdykoli vstupuju do trolejbusu, tak si představuju, jak se mi na ruce balí miliardy virionů hepatitidy A, ale ty historky, co tam člověk zažije, ty názory, co vyslechne, to se prostě jinde nepřihodí.

Třeba dneska.

Jela jsem s Jindrou z práce.

Jindra řval jako tur, což není překvapivé, protože nesnáší, když nevidí z okna, což neviděl.

Jemně jsem ho držela na klíně a Jindráček se propínal a vykřikoval.

Přes uličku seděli dva starší lidé, kteří jeli s další paní, která byla asi pečovatelka či vychovatelka nebo jak to nazvat. No vychovatelka asi těžko vlastně, vychovávat lidi vyššího středního věku je blbost. Vypadali jako klienti nějakého chráněného bydlení nebo tak a bavili se i o programu, který odpoledne budou mít.

Pán měl Downův syndrom.

Povídal si s vedle sedící paní o někom třetím, kdo s nimi bydlí a kdo hrozně křičí.

A byla to nesmírně působivá debata.

Ten pán s Downovým syndromem říkal něco ve smyslu, že "on furt křičí a kdy…

O řešení šikany

Problém se Zitínovou šikanou byl elegantně vyřešen.

Zitisko bylo v tichosti vyloučeno z družiny a od nového školního roku už do družiny chodit nebude.

Není to skvělé?

Je to skvělé.

Dá se takto postupovat pořád dokola, až ve třídě zůstane pouze spokojený agresor či parta spokojených agresorů.

Krása.

Zitisko si odnáší do života nový poznatek, že kdykoli se ozve ona sama nebo někdo v jejím zastoupení na její obranu, bude po zásluze potrestána exkluzí z daného kolektivu.

Proto je lepší mlčet a nic nikam nehlásit, protože v případě nahlášení problému to stejně člověkovi jenom spadne na hlavu a už si nebude moci číst oblíbenou knížku o Pokémonech.


Náš pan prezident a jeho výroky

Přátelé, vím, že se k tomu vyjadřuje kdekdo, ale taky se k tomu musím vyjádřit.

Názory našeho prezidenta ohledně inkluzního vzdělávání.

Takže předně - pan prezident mi svým výrokem o tom, že "sloučení hendikepovaných dětí s těmi nehandicapovanými je neštěstí pro obě skupiny. Děti jsou daleko šťastnější, když jsou zasazeny do rovnocenné komunity" nesdělil nic nového.

Je to vpravdě prezident lidový, protože reprezentuje názoru části LIDU, se kterým bojuju od doby, kdy je Zitín na světě.

Když Zitisko nastoupilo do MŠ v místě svého tehdejšího bydliště, také jsem se dozvěděla, že JÍ TAM NENÍ DOBŘE A ŽE V ÚSTAVU JI BUDE LÍP. Dokonce byli tak milí, že doporučili ústav v nedalekých Ivančicích. Děti jsou tam spokojené a mezi svými.

Když jsem potom obvolávala tisíc školek v Brně, také mi sdělili téměř všude, že Zituška bude šťastnější v nějaké školce se SPECIÁLNÍ PÉČÍ.

Když jsem volala do školky se SPECIÁLNÍ PÉČÍ, řekli mi pro změnu, že Zitul je MÁLO postižená na to, aby ji přijali, a…

Maminko, proč jsem jiná

Maminko, proč jsem jiná.

Mami, já nechci být jiná.

Chci být jako ostatní.

Mami, proč ostatní můžou na školu v přírodě a já ne.

Mami a ty jsi taky jiná?

Jsi taky jiná než ostatní?

Jakože jsi divná?

Jako já?

A jsi vědec, protože jsi divná? Teda jiná?

Takoví lidi mají být vědci?

Mami, já hrozně chci být jako ostatní, ale nejde mi to.

Nejde mi to vůbec.

A oni to poznají, že jsem jiná.

No fakt, děti ve škole to poznají.

Už to poznali.


Na některé otázky prostě nemám odpověď...