Přeskočit na hlavní obsah

Fáze

Děti spí.

Sedíme s Honzou v obyváku a hledíme před sebe.

Nesledujeme žádný film nebo tak, protože to by nás příliš vyčerpávalo.

Prostě hledíme.

Připadá mi, že je mi tak osmdesát let.

Už mi chybí jen papuče na nohy a křížovky do ruky.

Říkám Honzovi - jestli to není jen nějaká životní fáze??

Taková ta fáze, kdy se člověk prostě extenzivně stará o jiný lidi, malý lidi.

Honza mne ujišťuje, že je to jen fáze.

Říkám, no, jednou na to budeme rádi vzpomínat, doufám.

Pokouším se být pozitivní.

A Honza říká - ne omyl.

Jednou na to budeme vzpomínat, jak to bylo STRAŠNÝ, ale jak jsme to zvládli.

Mozek milosrdně vymaže vzpomínky na řvoucí a ječící batole a mimoziánské chování pubertálního Zitiska.

Zůstanou krásné věci.

Buclaté ručky kolem krku.

Mám tě rád, mami.

Výpravy se Zitul na hvězdárnu a do muzeí a do VIDY.

Mozek vymaže vzpomínky, jak jsem několik nocí po sobě nespala a jak jsme se pak hádali, a jak jsem pak šla do práce, jako by se nechumelilo.

Vymaže vzpomínky, jak oba střídavě usínáme na gauči, jakmile se dostaneme domů.

Vymaže vzpomínky na nekonečný přejezdy mezi kroužky.

Zůstanou vzpomínky na společný večeře, deskové hry, návštěvy tety Katuly a strejdy Ríšy, na smích, dobrý jídlo, domácí teplo.


Komentáře

  1. Takhle to přesně bude, ty vzpomínky! Přesně takhle to mám. A 4 děti mám 9 - 31 let. A už je to teď dobrý! A bylo to děsný! Vydržte! Jste prima!

    OdpovědětVymazat
  2. Milá Julie, včera cestou z práce jsem si uvědomila, že do této fáze už také musím vstoupit. Předchozí fáze mého života už prostě nenávratně končí a nelze v ní pokračovat. Prostě se pomalu, ale jistě přežívá. Snad z žádné životní fáze jsem však neměla takové obavy, jako z té nadcházející. Přitom se na ni těším tak jako na žádnou fázi předtím.
    Večer jsem to řekla manželovi a řekl, že to bude nejspíš pravda.
    Tak nevím, snad jsme se oba (já a můj muž) dočista nezbláznili.

    OdpovědětVymazat
  3. Julie,
    asi je to všude podobny.Stěžovala jsem si u lékaře - endokrynologa na strašlivou únavu,běžně usínám v MHD. Podívá se na mě, podívá se na výsledky testů, podívá se do počítače, podívá se mi do očí a říká. Jste stabilizovaná, výsledky máte v pořádku. Máte tři malé děti. Chodíte do práce. O domácnost se taky staráte? Mé tiché přikývnutí. Pořiďte si služku. Nikde není psáno, že musíte dělat všechno - i uklízet. Nebo vyčkejte a za deset let se to zlepší. Jste zdravá, jen toho máte hodně. Od té doby mi to "straší" v hlavě, že má v podstatě pravdu.
    Petra

    OdpovědětVymazat
  4. Pamatuju si, jak jsem přemýšlela, zdali na tom jsou ostatní rodiny stejně. Jestli se i všichni ostatní rodiče malých dětí večer plouží bytem, sbírají hračky, oděvy i zbytky jídla a pochybují, že ještě někdy budou žít normálně a nepadat na konci každého dne vyčerpáním.
    Teď, po 10 letech, jsem vysmátá a přijde mi to jako dobrý vtip. Jde jen o to vytrvat, přežít. A potom už se můžete radovat, jak jste si ty vaše bobánky pěkně vychovali . . .
    P.S. Pravda, s tím nejstarším "aspíkem" zažíváme i nadále spoustu překvapení, ale co už. Je dospělý, očkovaný, zaměstnaný a snaží se žít tak, aby ho každý den naplňoval.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky

O nemocných autících

Čtu si americký blog Rarer in Girls.

Už jsem o tom tady určitě psala.

Je zajímavé vidět jiné perspektivy.

Ale proč o tom dnes píšu.

Janey, která je předmětem daného blogu, je už týden v nemocnici.

Nyní je po operaci, poté, co se přišlo složitě na to, že má již tři dny prasklý apendix.

Janey má teď zjevně peritonitidu a není ji dvakrát.

Je to dost děsivá historka.

Říkám si.

No jak je to možný, že se na to přišlo PO TŘECH DNECH?

Pro všechny, kteří nestudovali lékařskou fakultu.

S prasklým apendixem nechodíte obvykle jen tak.

Je vám strašně zle a máte dost velký bolesti.

Tak přemítám, jak tu péči v Americe zanedbávají.

Jenže.

Pak jsem si vzpomněla na tu story se Zitínovou náhlou břišní příhodou.

Bylo to totiž nemlich to samé.

Normální dítě si stěžuje. Třeba trochu fňuká.

U autidítěte je to jiný.

To fňuká, když o nic nejde.

Když o něco jde, je jak pěna, neobvykle hodné a nezvykle spolupracující.

Proto apeluji na všechny moje kolegy z medicíny, co to tu čtou. A pár jich je. A děkuju jim, ž…

Další historka z MHD

Miluju ježdění MHD.

V Brně sice řádí žloutenka a kdykoli vstupuju do trolejbusu, tak si představuju, jak se mi na ruce balí miliardy virionů hepatitidy A, ale ty historky, co tam člověk zažije, ty názory, co vyslechne, to se prostě jinde nepřihodí.

Třeba dneska.

Jela jsem s Jindrou z práce.

Jindra řval jako tur, což není překvapivé, protože nesnáší, když nevidí z okna, což neviděl.

Jemně jsem ho držela na klíně a Jindráček se propínal a vykřikoval.

Přes uličku seděli dva starší lidé, kteří jeli s další paní, která byla asi pečovatelka či vychovatelka nebo jak to nazvat. No vychovatelka asi těžko vlastně, vychovávat lidi vyššího středního věku je blbost. Vypadali jako klienti nějakého chráněného bydlení nebo tak a bavili se i o programu, který odpoledne budou mít.

Pán měl Downův syndrom.

Povídal si s vedle sedící paní o někom třetím, kdo s nimi bydlí a kdo hrozně křičí.

A byla to nesmírně působivá debata.

Ten pán s Downovým syndromem říkal něco ve smyslu, že "on furt křičí a kdy…

O řešení šikany

Problém se Zitínovou šikanou byl elegantně vyřešen.

Zitisko bylo v tichosti vyloučeno z družiny a od nového školního roku už do družiny chodit nebude.

Není to skvělé?

Je to skvělé.

Dá se takto postupovat pořád dokola, až ve třídě zůstane pouze spokojený agresor či parta spokojených agresorů.

Krása.

Zitisko si odnáší do života nový poznatek, že kdykoli se ozve ona sama nebo někdo v jejím zastoupení na její obranu, bude po zásluze potrestána exkluzí z daného kolektivu.

Proto je lepší mlčet a nic nikam nehlásit, protože v případě nahlášení problému to stejně člověkovi jenom spadne na hlavu a už si nebude moci číst oblíbenou knížku o Pokémonech.


Náš pan prezident a jeho výroky

Přátelé, vím, že se k tomu vyjadřuje kdekdo, ale taky se k tomu musím vyjádřit.

Názory našeho prezidenta ohledně inkluzního vzdělávání.

Takže předně - pan prezident mi svým výrokem o tom, že "sloučení hendikepovaných dětí s těmi nehandicapovanými je neštěstí pro obě skupiny. Děti jsou daleko šťastnější, když jsou zasazeny do rovnocenné komunity" nesdělil nic nového.

Je to vpravdě prezident lidový, protože reprezentuje názoru části LIDU, se kterým bojuju od doby, kdy je Zitín na světě.

Když Zitisko nastoupilo do MŠ v místě svého tehdejšího bydliště, také jsem se dozvěděla, že JÍ TAM NENÍ DOBŘE A ŽE V ÚSTAVU JI BUDE LÍP. Dokonce byli tak milí, že doporučili ústav v nedalekých Ivančicích. Děti jsou tam spokojené a mezi svými.

Když jsem potom obvolávala tisíc školek v Brně, také mi sdělili téměř všude, že Zituška bude šťastnější v nějaké školce se SPECIÁLNÍ PÉČÍ.

Když jsem volala do školky se SPECIÁLNÍ PÉČÍ, řekli mi pro změnu, že Zitul je MÁLO postižená na to, aby ji přijali, a…

Maminko, proč jsem jiná

Maminko, proč jsem jiná.

Mami, já nechci být jiná.

Chci být jako ostatní.

Mami, proč ostatní můžou na školu v přírodě a já ne.

Mami a ty jsi taky jiná?

Jsi taky jiná než ostatní?

Jakože jsi divná?

Jako já?

A jsi vědec, protože jsi divná? Teda jiná?

Takoví lidi mají být vědci?

Mami, já hrozně chci být jako ostatní, ale nejde mi to.

Nejde mi to vůbec.

A oni to poznají, že jsem jiná.

No fakt, děti ve škole to poznají.

Už to poznali.


Na některé otázky prostě nemám odpověď...