úterý, listopadu 14, 2017

Fáze

Děti spí.

Sedíme s Honzou v obyváku a hledíme před sebe.

Nesledujeme žádný film nebo tak, protože to by nás příliš vyčerpávalo.

Prostě hledíme.

Připadá mi, že je mi tak osmdesát let.

Už mi chybí jen papuče na nohy a křížovky do ruky.

Říkám Honzovi - jestli to není jen nějaká životní fáze??

Taková ta fáze, kdy se člověk prostě extenzivně stará o jiný lidi, malý lidi.

Honza mne ujišťuje, že je to jen fáze.

Říkám, no, jednou na to budeme rádi vzpomínat, doufám.

Pokouším se být pozitivní.

A Honza říká - ne omyl.

Jednou na to budeme vzpomínat, jak to bylo STRAŠNÝ, ale jak jsme to zvládli.

Mozek milosrdně vymaže vzpomínky na řvoucí a ječící batole a mimoziánské chování pubertálního Zitiska.

Zůstanou krásné věci.

Buclaté ručky kolem krku.

Mám tě rád, mami.

Výpravy se Zitul na hvězdárnu a do muzeí a do VIDY.

Mozek vymaže vzpomínky, jak jsem několik nocí po sobě nespala a jak jsme se pak hádali, a jak jsem pak šla do práce, jako by se nechumelilo.

Vymaže vzpomínky, jak oba střídavě usínáme na gauči, jakmile se dostaneme domů.

Vymaže vzpomínky na nekonečný přejezdy mezi kroužky.

Zůstanou vzpomínky na společný večeře, deskové hry, návštěvy tety Katuly a strejdy Ríšy, na smích, dobrý jídlo, domácí teplo.


4 komentáře:

  1. Takhle to přesně bude, ty vzpomínky! Přesně takhle to mám. A 4 děti mám 9 - 31 let. A už je to teď dobrý! A bylo to děsný! Vydržte! Jste prima!

    OdpovědětVymazat
  2. Milá Julie, včera cestou z práce jsem si uvědomila, že do této fáze už také musím vstoupit. Předchozí fáze mého života už prostě nenávratně končí a nelze v ní pokračovat. Prostě se pomalu, ale jistě přežívá. Snad z žádné životní fáze jsem však neměla takové obavy, jako z té nadcházející. Přitom se na ni těším tak jako na žádnou fázi předtím.
    Večer jsem to řekla manželovi a řekl, že to bude nejspíš pravda.
    Tak nevím, snad jsme se oba (já a můj muž) dočista nezbláznili.

    OdpovědětVymazat
  3. Julie,
    asi je to všude podobny.Stěžovala jsem si u lékaře - endokrynologa na strašlivou únavu,běžně usínám v MHD. Podívá se na mě, podívá se na výsledky testů, podívá se do počítače, podívá se mi do očí a říká. Jste stabilizovaná, výsledky máte v pořádku. Máte tři malé děti. Chodíte do práce. O domácnost se taky staráte? Mé tiché přikývnutí. Pořiďte si služku. Nikde není psáno, že musíte dělat všechno - i uklízet. Nebo vyčkejte a za deset let se to zlepší. Jste zdravá, jen toho máte hodně. Od té doby mi to "straší" v hlavě, že má v podstatě pravdu.
    Petra

    OdpovědětVymazat
  4. Pamatuju si, jak jsem přemýšlela, zdali na tom jsou ostatní rodiny stejně. Jestli se i všichni ostatní rodiče malých dětí večer plouží bytem, sbírají hračky, oděvy i zbytky jídla a pochybují, že ještě někdy budou žít normálně a nepadat na konci každého dne vyčerpáním.
    Teď, po 10 letech, jsem vysmátá a přijde mi to jako dobrý vtip. Jde jen o to vytrvat, přežít. A potom už se můžete radovat, jak jste si ty vaše bobánky pěkně vychovali . . .
    P.S. Pravda, s tím nejstarším "aspíkem" zažíváme i nadále spoustu překvapení, ale co už. Je dospělý, očkovaný, zaměstnaný a snaží se žít tak, aby ho každý den naplňoval.

    OdpovědětVymazat