Přeskočit na hlavní obsah

Dárek

Dnešní den se od základu nepovedl.

Ráno jsme čekaly se Zitul 25 minut na zastávce na autobus, který ne a ne přijet.

Zitul chytila hroznou paniku a mně dalo dost práce pozitivně motivovat a vysvětlovat, že se nic strašného neděje.

V práci byly samé stresy.

V polovině labmeetingu jsem pocítila, že se při mluvení dusím.

Zbytek dne jsem se produsila.

Mezitím jsem psala se Zitul úlohy, vědecky pracovala, věnovala se bratříčkovi, uklízela, vyřizovala telefonáty s ministerstvem a šplíchala si všemožné antiastmatické spreje.

V pět jsem volala Honzovi, ať přijde, že už opravdu nevydržím ani vteřinu.

Honza nezvedal telefon. Říkám si no výborně. On si někde odpočívá, zatímco já.... sípu.

Ale ne. Paranoia není na místě.

Ukázalo se totiž, že obcházel naši domácnost s pánem, který má zajistit, že naše koupelna nebude vypadat jako okousaná od gigantického nešikovného dinosaura.

Když mi ovšem Honza sdělil, že ve čtvrtek přijdou KLUCI BOURAT, obešly mne mrákoty a odešla jsem se raději nadýchat vodní páry do sprchy, dokud ještě sprchu máme.

Ale protože mi fakt nebylo dobře, tak jsem si v koupelně sedla a chvíli filozofovala o tom, proč je všechno pořád tak velký punk. Proč nemám chvíli klidu a proč je mi tak k uzoufání špatně.

Pak jsem vyrazila na sraz s kamarádem, na který jsem se moc těšila, ale zase se cosi zkomplikovalo, takže jsem tam vzala sebou Zitína, což původně nebylo v plánu.

Na sraz jsme dorazily dřív a protože Zitul se v navrhovaných prostorách necítila nejlíp, šly jsme do alternativní blízké kavárny.

Tam Zitul objevila Sázky a dostihy.

Než přišla očekávaná pánská návštěva, hrály jsme hodinu Sázky a dostihy.

A víte co, při nákupu Napoliho se mi začalo dělat lépe.

Zitul byla naprosto nadšená, veselá a pohotová.

A mně to potěšilo, protože v posledních dnech na Zitul nebyla zrovna nejlepší zpětná vazba.

Můžeme se zamýšlet, zda je chyba na straně vysílače, příjímače či obou, ale to je jedno, protože zkrátka z toho vznikají různé problémy v rodině a řeším je stejně já.

Zitul něco řekla, někdo si to vzal, někdo něco nějak pochopil.

Tak mne potěšilo, že se tak rozveselila.

Pak dorazil kamarád. A přinesl DÁREK.

Nádherný dárek.

Pro mne.

K narozeninám.

Naprosto nečekaný, nepraktický, geniální, přesně takový, jaký jsem chtěla, přesně takový, jaký jsem věděla, že mi nikdo kolem nepořídí.

Seděla jsem tam doslova bez dechu.

Tohle pro mne už tak dlouho nikdo neudělal.

Něco... překvapivého, krásného, vtipného.

Dar, který se vztahuje k obdarovávanému. Nikoli dar, který je reprezentací darujícího.

Děkuju a děkuju a děkuju, Mizu.

Mám tolik radosti, že z ní budu žít ještě léta.



Komentáře

  1. To je krásný Julie, užívejte si to...úplně Vás chápu...vše :-)...Katka (od Šímy)

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky

O nemocných autících

Čtu si americký blog Rarer in Girls.

Už jsem o tom tady určitě psala.

Je zajímavé vidět jiné perspektivy.

Ale proč o tom dnes píšu.

Janey, která je předmětem daného blogu, je už týden v nemocnici.

Nyní je po operaci, poté, co se přišlo složitě na to, že má již tři dny prasklý apendix.

Janey má teď zjevně peritonitidu a není ji dvakrát.

Je to dost děsivá historka.

Říkám si.

No jak je to možný, že se na to přišlo PO TŘECH DNECH?

Pro všechny, kteří nestudovali lékařskou fakultu.

S prasklým apendixem nechodíte obvykle jen tak.

Je vám strašně zle a máte dost velký bolesti.

Tak přemítám, jak tu péči v Americe zanedbávají.

Jenže.

Pak jsem si vzpomněla na tu story se Zitínovou náhlou břišní příhodou.

Bylo to totiž nemlich to samé.

Normální dítě si stěžuje. Třeba trochu fňuká.

U autidítěte je to jiný.

To fňuká, když o nic nejde.

Když o něco jde, je jak pěna, neobvykle hodné a nezvykle spolupracující.

Proto apeluji na všechny moje kolegy z medicíny, co to tu čtou. A pár jich je. A děkuju jim, ž…

Další historka z MHD

Miluju ježdění MHD.

V Brně sice řádí žloutenka a kdykoli vstupuju do trolejbusu, tak si představuju, jak se mi na ruce balí miliardy virionů hepatitidy A, ale ty historky, co tam člověk zažije, ty názory, co vyslechne, to se prostě jinde nepřihodí.

Třeba dneska.

Jela jsem s Jindrou z práce.

Jindra řval jako tur, což není překvapivé, protože nesnáší, když nevidí z okna, což neviděl.

Jemně jsem ho držela na klíně a Jindráček se propínal a vykřikoval.

Přes uličku seděli dva starší lidé, kteří jeli s další paní, která byla asi pečovatelka či vychovatelka nebo jak to nazvat. No vychovatelka asi těžko vlastně, vychovávat lidi vyššího středního věku je blbost. Vypadali jako klienti nějakého chráněného bydlení nebo tak a bavili se i o programu, který odpoledne budou mít.

Pán měl Downův syndrom.

Povídal si s vedle sedící paní o někom třetím, kdo s nimi bydlí a kdo hrozně křičí.

A byla to nesmírně působivá debata.

Ten pán s Downovým syndromem říkal něco ve smyslu, že "on furt křičí a kdy…

O řešení šikany

Problém se Zitínovou šikanou byl elegantně vyřešen.

Zitisko bylo v tichosti vyloučeno z družiny a od nového školního roku už do družiny chodit nebude.

Není to skvělé?

Je to skvělé.

Dá se takto postupovat pořád dokola, až ve třídě zůstane pouze spokojený agresor či parta spokojených agresorů.

Krása.

Zitisko si odnáší do života nový poznatek, že kdykoli se ozve ona sama nebo někdo v jejím zastoupení na její obranu, bude po zásluze potrestána exkluzí z daného kolektivu.

Proto je lepší mlčet a nic nikam nehlásit, protože v případě nahlášení problému to stejně člověkovi jenom spadne na hlavu a už si nebude moci číst oblíbenou knížku o Pokémonech.


Náš pan prezident a jeho výroky

Přátelé, vím, že se k tomu vyjadřuje kdekdo, ale taky se k tomu musím vyjádřit.

Názory našeho prezidenta ohledně inkluzního vzdělávání.

Takže předně - pan prezident mi svým výrokem o tom, že "sloučení hendikepovaných dětí s těmi nehandicapovanými je neštěstí pro obě skupiny. Děti jsou daleko šťastnější, když jsou zasazeny do rovnocenné komunity" nesdělil nic nového.

Je to vpravdě prezident lidový, protože reprezentuje názoru části LIDU, se kterým bojuju od doby, kdy je Zitín na světě.

Když Zitisko nastoupilo do MŠ v místě svého tehdejšího bydliště, také jsem se dozvěděla, že JÍ TAM NENÍ DOBŘE A ŽE V ÚSTAVU JI BUDE LÍP. Dokonce byli tak milí, že doporučili ústav v nedalekých Ivančicích. Děti jsou tam spokojené a mezi svými.

Když jsem potom obvolávala tisíc školek v Brně, také mi sdělili téměř všude, že Zituška bude šťastnější v nějaké školce se SPECIÁLNÍ PÉČÍ.

Když jsem volala do školky se SPECIÁLNÍ PÉČÍ, řekli mi pro změnu, že Zitul je MÁLO postižená na to, aby ji přijali, a…

Maminko, proč jsem jiná

Maminko, proč jsem jiná.

Mami, já nechci být jiná.

Chci být jako ostatní.

Mami, proč ostatní můžou na školu v přírodě a já ne.

Mami a ty jsi taky jiná?

Jsi taky jiná než ostatní?

Jakože jsi divná?

Jako já?

A jsi vědec, protože jsi divná? Teda jiná?

Takoví lidi mají být vědci?

Mami, já hrozně chci být jako ostatní, ale nejde mi to.

Nejde mi to vůbec.

A oni to poznají, že jsem jiná.

No fakt, děti ve škole to poznají.

Už to poznali.


Na některé otázky prostě nemám odpověď...