Přeskočit na hlavní obsah

Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z říjen, 2017

Dárek

Dnešní den se od základu nepovedl.

Ráno jsme čekaly se Zitul 25 minut na zastávce na autobus, který ne a ne přijet.

Zitul chytila hroznou paniku a mně dalo dost práce pozitivně motivovat a vysvětlovat, že se nic strašného neděje.

V práci byly samé stresy.

V polovině labmeetingu jsem pocítila, že se při mluvení dusím.

Zbytek dne jsem se produsila.

Mezitím jsem psala se Zitul úlohy, vědecky pracovala, věnovala se bratříčkovi, uklízela, vyřizovala telefonáty s ministerstvem a šplíchala si všemožné antiastmatické spreje.

V pět jsem volala Honzovi, ať přijde, že už opravdu nevydržím ani vteřinu.

Honza nezvedal telefon. Říkám si no výborně. On si někde odpočívá, zatímco já.... sípu.

Ale ne. Paranoia není na místě.

Ukázalo se totiž, že obcházel naši domácnost s pánem, který má zajistit, že naše koupelna nebude vypadat jako okousaná od gigantického nešikovného dinosaura.

Když mi ovšem Honza sdělil, že ve čtvrtek přijdou KLUCI BOURAT, obešly mne mrákoty a odešla jsem se raději nadýchat vodní p…

Nase rodina

Deti si hraji

Trolejbus

Sedím v trolejbuse se Zitul a jedeme do školy.

Zitul povídá a povídá a já si uvědomuju, že se cítí fajn a spokojeně.

A že nějakou dobu (přes léto) se tak určitě necítila.

A mám velikánskou radost, protože rodič prostě chce vidět svoje děti šťastný.

Načež Zitul povídá: Mami, já už si nepřipadám tak hrozná.

Říkám: Proč si myslíš, že jsi hrozná?

Zitul: Tak... celkově. Hlavně ve škole. Ale už si to nemyslím.

Já: Taky si to nemyslím. Nikdy jsem si to nemyslela.

Zitul: To je dobře, mami.

A povídá a povídá o nějakém origami zázraku, který teď staví.


Pak se Zitul zamyslí a povídá, že nejlepší na světě je mít kamarády.

A já jí fakt rozumím.

Chápu to, protože sebevětší ujišťování rodičů neřeší názory vrstevníků.

A jsem ráda.

Matcha

Kava a chleb a la Berlin.

Berlin II

Všichni doma žijou volbama.

Na sociálních sítích se strhlo doslova šílenství.

Buď někdo někomu někoho do poslední chvíle doporučoval, nebo nyní někdo propadá zoufalství.

Ale tento blog je striktně apolitický, takže o tom se mi psát nechce.

Zatímco u nás doma všichni řeší, kdo je agent, kdo bude ve sněmovně, kdo má a kdo nemá právo o něčem rozhodovat, já sedím v hotelové lounge na večeři.

Takové večeře se pod názvem "gala dinner" pořádají na většině konferencí.

Obvykle se tam scházejí přátelé, kteří se dlouho neviděli, kdesi spolu byli na stáži, pracovali spolu, pak se jejich cesty rozešly.

Anebo se zde scházejí lidi, kteří spolu domlouvají projekty.

Ale to se mi nemůže stát.

Mně se totiž nemůže nikdy stát nic normálního.

Přicházím trochu nejistě do rozjeté zábavy.

Neznám tu jediného člověka.

Sedám si na kraj stolu a doufám, že se zábava nějak rozjede i pro mne. Jinak se budu muset jít ukrýt zpět na pokoj.

Naproti mne nějaký američan líčí ostatním východisko svého výzkumu a j…

Berlin

Pohled z okna meho hotelu. Vypada to tu jak scena z Blade Runnera.

Disekce emocí

Mírně sebestředně se domnívám, že se obecně strašně málo péče a pochopení věnuje rodičům autistických dětí.

Obvyklé podpůrné rozhovory s okolím vypadají takto:

Já: ahoj!

Někdo (kdokoli): ahoj, ahoj!

Já: tak jak se máte?

Někdo: no... výborně výborně... a vy?? s tím autismem??

Já: no... je to těžký.... někdy... že....

Někdo (skáče do řeči): no to já bych nemohl todleto.... to musí být strašný!!!

Já: no... ono.... to místy... je .... fakt .... trochu....

Někdo: asi bych se zabil/a! fakt... tohleto bych teda nedal/a....

Já: ehm.... člověku... se honí... hlavou... že....ano... různé....

Někdo: to jsi fakt světice... vopravdu... totok.... to bych nemoh'

Já: ale.... já nechci být světice....chci mít.... fajn... život!

Někdo: no to musí být hrozný, no... a cestujete vy vůbec???

Já: no moc ne, že... Zitul to stresuje....

Někdo: no já si život bez cestování nedokážu představit....

Já: no... že....

Někdo: no já už musím... moje dvojčata mají totiž mistrovství světa ve sportovní gymnastice v …

Interview

Dnes vysel rozhovor v casopise Interview, mam radost:-)

Instantní slast

Myslím, že jedna z nejstrašnějších věcí, kterou můžete svému dítěti udělat, je, mu dáte všechno.

Když bude mít hladíček, dáte mu cokoli, na co bude mít chuť. Klidně kilo gumových medvídků. Hlavně aby něco snědl, že.

Když se bude nudit, budete zajišťovat zábavičku. iPady kdykoli kdekoli. Hlavně aby nebrečel/a.

Budete za všech okolností předcházet jakékoli frustraci.

Destrukce života dítěte je tímto spolehlivě zajištěna.

Až se mu v životě přihodí něco vážnějšího, v lepším případě vám vletí zpět do náruče a už z ní nikdy nebude mít odvahu vyletět, anebo v horším případě usoudí, že tak strašnou věc, jako právě zažívá, nezažil ještě nikdo na světě a udělá nějakou blbost.

Jakoukoli.

Jedna z věcí, kterou se můžeme naučit od generace našich rodičů, je výdrž.

Zásadní otázka je, odkud ji vzala generace našich rodičů?

Od svých rodičů.

A co byli tito rodiče?

Válečná/časně poválečná generace.

Generace, která zažila dost strašné věci, minimálně takové, které by kavárenské osazenstvo brněnských hips…

Opaly

Dnes jsme vyrazili do terenu. Do terenu na opaly. Do terenu na opaly se straslivym batolatkem neni dobry napad. Ale dopadlo to a my prezili.

Výr

Když se Řehoř Samsa jednou ráno probudil z nepokojných snů, shledal, že se v posteli proměnil ve VÝRA.

Vstal, oblékl se poslepu, natáhl si svetr a vyrazil do práce.

Cestou v MHD vejral jak výr.

V práci taky pouze vejral.

Pak šel na oběd a u toho vejral.

Pak šel zas pracovat a vejral dál.

Mezitím si převzal malého výra, který neustále odlétal a někam padal.

Při péči o malého výra velký výr pouze vejral a nebyl schopen už žádné reakce na neustále požadavky malého výra.

Pak jel vyzvednout středního výra do výří školy.

Pak jel domů s oběma výry trolejbusem a u toho opět pouze vejral.

Pak doma uklízel, vařil, chystal, psal důležitou korespondenci, vědecky pracoval, učil se s dítětem vlastivědu a snažil se být dobrým rodičem. A vejral.

Pak děti usnuly a on vejral.

Vedle měl partnera a ten taky vejral, protože na tom byl stejně.

Vejrali oba.

Nemluvili, jenom tak seděli a tupě vejrali před sebe.

A to byl jejich život.

Chudák Řehoř.

Vzacnost.

Dnes vzacne foto. Magnum a le tigre. Kdo to chape, muze si s nami virtualne tuknout ciderem.

Retro

Nechápu, jak někdo může dát přednost osamělému sezení v malé plechové krabici, která jede krokem, před sezením ve velké MHD krabici plné zajímavých lidí, jejichž pozorováním se může člověk bavit dlouhé hodiny.

Trolejbusem, kterým jezdím, jezdí ohromně zajímaví lidi.

Je to směsice čistokrevných brněnských hipsterů, studentů, uštvaných matek rozvážejících děti ráno do škol, důchodců, všeho.

V létě to není tak markantní, ale teď, jak začal podzim, je navíc evidentní, že MHD je i místem vizuální sebeprezentace.

Sedím se řvoucím Jindřínem na klíně a pozoruji pána naproti.

Má svetr se severským vzorem, žluté kalhoty a pečlivě zastřižený vous.

Retro.

Vedle sedí slečna a taky je celá retro, má nějakou starou kabelku a celkově vypadá nonšalantně nedbale.

Oběma jim to sluší.

Ale mně v tom něco neštimuje.

Oba jsou mladí.

A oba jsou spokojení v té své retro sebeprezentaci.

A to mne zneklidňuje.

Nemá se mládí vymezovat?

Nemá vytvořit pořádnou revoltu?

Pořádnou revoluci?

Pořádně se pohádat?

Něco po…

Ikebana

Z ikebanoveho vikendu vyrobky od Zitul a moje...

Hody

Nestiham vubec psat, prispevek sem dam az zitra. Tak dnes aspon hody! S Magdickou:-) Jindra trochu brecel, ze nema kroj, ale pak nadsene tancoval a zpival:-)a Zitul pozorovala.

Noc vedcu 2

A jeste jedna z Noci vedcu.

Noc vedcu 2017

Noc vedcu 2017 a letos moje prednaska o lidskem tele v kosmu. Zitul to zaujalo a vymysli, kam ted poletime. Navstevnost nebyvala. Dekuju vsem!

Voodoo Einstein

Muj prvni narozeninovy voodoo Einstein. Smala jsem se asi hodinu:-)

TRTET

Jindrovou nejoblíbenější bytostí je TRTET.

TRTET je černé, roztomilé zvířátko, žijící zejména pod zemí, o kterém existuje řada dokumentů, ze kterých Jindra čerpá moudrost o životě.

TRTET a kalhotky.

TRTET a autíčko.

TRTET a lízátko.

TRTET je ultimativní hrdina.

Nejraději má ovšem Jindra novou sérii TRTET a panda.

Ano, správně, takovou tu sérii, u které všem starším 10 let oči rovnou vypadnout z důlku, takovou tu sérii, která se odehrává v Číně a je o správném soudruhu krtkovi, který jel navštívit soudruhy do Číny.

Tuhletu sérii Jindráček přímo zbožňuje.

Dívám se na díl, ve kterém panda vyrábí TRTKOVI bambusové lože a říkám si, kam to s tím světem spěje?

Jindra to bere velmi vážně a když jsme onehdá kdesi natrefili na bambusovou tyčku, tak mi ukazoval, že mi taky postaví postel.

Tak sedím a kreslím donekonečna podobizny TRTKA a pandy podle Jindrových požadavků ("něněně.... něněně!!!!.....ni!.... nééééé tak nééééé") a říkám si, že člověk neví, do jakého světa a na co ty děti v…

Draslík

Většina blogů tíhne k takovému tomu stereotypu, kdy se původní téma vyčerpá, ba přímo vyčpí, a pak se donekonečna recykluje.

Velkou výhodu mají z tohoto pohledu ti, kteří něco vyrábějí, protože kreativní potenciál je nekonečný, a až do smrti můžete vylepovat na sociální sítě jedinečné koláče, které upečete, masa, která ugrilujete, knihy, které napíšete, obrázky, co namalujete...

Druhou obrovskou výhodou je, když píšete o něčem, co se v čase proměňuje.

Například o autismu.

Poslední dobou nám vzniká nový druh situací, u kterých dost dobře nevím, co si o nich mám myslet. Obvykle při nich pociťuju kombinaci paniky, obavy, pocitu nepřístojnosti, studu a velké hrdosti.

Například dnes.

Dnes se Zitul rozhodla doprovodit mne k lékaři, kam jsem zamířila pro přetrvávající bolest nohy. My trombofilici víme. Bolesti nepodceňujeme.

Zitul mne ujistila, že to zvládnu.

To mne samo o sobě již dobře naladilo.

V čekárně mi Zitul vysvětlila, že rozhodně neomdlím.

Rozvážným hlasem mi vysvětlovala dál, že m…