pondělí, července 10, 2017

Ve frontě

Milá maminko,

která jsi stála přede mnou v obchodě.

Ano, pár vozíků přede mnou.

S asi pětiletým chlapcem.

Hned mi to sepnulo v hlavě.

Chlapeček nemluvil, máchal ručkama, různě se zabíhal, nereagoval a pak dostal solidní autizáchvat.

Důvěrně to znám.

Pamatuju si taky dobře, jaké máš asi v té frontě pocity.

Přijde mi, že to bylo před padesáti lety.

Ale je to jenom pět šest roků.

Vím, jaké to je, když se všichni dívají, blbě čumí, dítě řve, nevypadá v pohodě, pak ještě ostatní obvykle dodají názory na výchovu (ty dnešní děti!).

Výprava do obchodu je životní dílo, ekvivalent výpravy na Mont Blanc.

Člověk se k tomu odhodlává tři hodiny, pak to přežije a zbytek dne se dává dohromady.

Milá maminko z fronty přede mnou, myslím, žes to se s svým synem zvládala skvěle.

Nevím, jestli Ti to někdo někdy řekne, tak Ti to říkám já.

Vím, že kecy o tom, jak některé autiděti, například moje, projdou ještě nějakým docela pozitivním vývojem, Tě v této fázi nezajímají a naprosto to chápu.

Tak jenom konstatování, že Tvůj syn má skvělou mámu.

Že děláš dobře, že s ním chodíš ven.

Že překonáváš ty šílené překážky, každý den po dni, nesmírně těžký život.

Ale nevzdáváš to.

Dobře s ním mluvíš a on Tě poslouchá.

I když nemluví zpátky.

Jsi jeho bezpečný střed vesmíru.

Milá maminko, přeju Ti všechno dobré.

A Tvému synovi též.

6 komentářů:

  1. Júlia:-)
    <3
    Alena V.

    OdpovědětVymazat
  2. .. myslím, že mamince by určitě víc pomohlo, kdybyste jí to řekla. Zeptala se, jestli třeba nechce zajít na kafe. To, co je na internetu, jako by nebylo. I když to může pomoct, realita je bohužel taková, že to spíše ublíží. Bohužel si to lidi neuvědomují a blbě se jim to vysvětluje. Tak to říkám zase já.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nemyslim si, ze to, co je na internetu jako by nebylo. Ja si to ctu, mam petilete auti-dite a pomaha mi to dost.

      Vymazat
  3. To jo, ale vzhledem k tomu, že už nějaký pátek dělám dobrovolníka v místním autistickém centru, dokážu si představit, že takový rodič ocení kromě internetových pouček a názorů taky sdílení vlastních zkušeností live. A mít možnost to s někým rozebrat nebo při nejhorším rict si i to, ze je to třeba na nic tedka. To platí ale i pro různé další věci nejenom tyto druhy hendikepů. Myslím tím třeba ty, které na člověku nepoznáte. Třeba depersonalizace, deprese apod. Proste ty věci, které se těžko vysvětlují verbálně a které ale je třeba nějak uchopit a rozhodne se s nima poprat. Aby se člověk vrátil do jakžtakž normálního života. Myslela jsem tím, ze lidská blízkost je nenahraditelná.
    Magda

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. S tim urcite souhlasim. Nevim, jak je to v Cechach, neb ziju ve Francii, ale tady jsou spolky rodicu autistu, ruzna skoleni, na kterych se rodice poznaji - takze sdilet se da. Samotne je mi divne oslovit takhle na ulici rodice s tim, ze "vidim, ze vase dite je taky autista". Nevim... Ale rozhodne mate pravdu v tom, ze to sdileni jako rodice potrebujeme, protoze lide, co s autismem (nebo jinym handicapem) primou zkusenost nemaji, tezko pochopi...

      Vymazat
  4. Mate pravdu, Petro, ze představa, ze mám dost dlouho starosti (třeba se starám dlouhodobě sama o své stare rodiče, abych to vztahla na svůj trochu nesrovnatelny případ) a vidím člověka, kdo je ma stejné, asi nenapomuze tomu, ze za nim pobezim. Zdravím do FR.
    Magda

    OdpovědětVymazat