středa, července 19, 2017

Doma

Jsem pár dní doma a jsem po operaci.

Není mi nejlíp.

Pořád to není nic moc.

Snažím se pracovat a to je fajn, až na to, že jaksi zapomínám na bod: 1) není mi nejlíp a 2) pořád to není nic moc.

Pobyt v nemocnici mi dokonale připomněl, jak je u nás doma vše křehké.

Zatímco Jindra mne vítal s buchtou v ruce (dej si mami!) a posléze odběhl do kuchyně přinést mi pití, uložil mne do postele a předstoupil s hromadou potravin, Zitul předstoupila se seznamem všeho, co musím okamžitě zařídit.

Výlet do technického muzea.

Výlet do VIDy.

Musím vytáhnout ze sklepa kolo a zprovoznit jej.

Musím udělat spoustu věcí.

Tím mne uvítala.

Je těžké nebrat si to osobně.

Je těžké nevidět v tom sobectví.

Egocentrismus.

Snažím se v tom vidět to, že došlo k narušení rutiny a tu je nyní nutné zase navodit.

Snažím se to chápat.

Ale někdy je potřeba pochopit i mne.

Ale se Zitínem nějaké vyprávění o nemocnici a o tom, jak je mi špatně, nehne.

Prostě se půjde do VIDy.

A tak říkám NE.

Nepůjde se do VIDy.

Ani teď, ani později odpoledne.

Nepůjde se do technického muzea.

Nepůjde se nikam, dokud mi nebude dobře.

Umím se ohraničit, umím se vymezit, naučila jsem se říct NE komukoliv, zvládám to.

Jen mne mrzí, že to NE vůbec říct musím...

7 komentářů:

  1. Dopřejte si rekonvelascenci! Nelituje toho, co nejde změnit. Až vám bude lépe, tak už vás to tolik mrzet nebude.
    Vendula

    OdpovědětVymazat
  2. .. Jesteze tam ten Jindra je.. A vůbec někdo... myslím na Vás a přeju ať je to brzo lepší. Určitě brzo bude!

    OdpovědětVymazat
  3. To som sa tu snažila zvestovať, keď som niekedy aj chemičke nechala odkaz, či sa niekedy zamýšľa aj nad tým, čo potrebujú ľudia, ktorí s ňou žijú...
    Žijem s mojou aspergerkou a aj keď má úžasný pokrok v živote, je vydatá a zaoberá sa milovanou históriou a teraz aj archeológiou, je to rovnako ťažké, mám (máme) byť pre ňu bez hraníc, aj keď tiež svoje hranice mám (e) a nastavujem aj tie na prežitie v rodine: komunio a odborník, vyžaduje bezpodmienečný prístup od nás a potom nutne autistický záchvat naše väzby-neväzby neminie...zničená si opakujem, že žijeme aj tak zázrak, skutočný naplnený život, ktorý u nej nikto nepredpokladal a toto je len ,,kozmetický,, prejav jej sveta v našom a bod, ktorým zatiaľ vždy prejdem s nádejou a vierou v pokrok...pretože aj keď autistom väzbe nejdú, komunio spolu zažívame.
    Takú istú cestu robím aj s autistickým mužom a Milanom...
    Veľa síl prajem!
    Alena V.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano zamýšlím se, několikrát denně. Ale zamýšlení je celkem k ničemi, proto se ptám nahlas ("Co se děje, co potřebuješ, chceš pomoct?"), naslouchám, zkouším co by druhým pomohlo, někdy odpověď dostanu a někdy ne. Emoční angažovanost často končí buď autistickou krizí, nebo psychosomatickými obtížemi, musím se hodně hlídat. Když se mi podaří někomu pomoci, mám velkou radost, když se mi to nepodaří, trápí mě to.
      Nechci, aby mě kvůli tomu někdo litoval, nebo že potíže lidí v mém okolí jsou menší než ty moje, chci jen říct, že ne všechno je takové, jak to na první pohled vypadá.

      Vymazat
  4. Také jsem se v tomto věku (a i později) raději neangažovala. Často jsem nevěděla, co je vlastně v nepořádku (jen jsem poznala, že se něco špatného děje), a pokud jsem to poznala nebo mi to někdo řekl, nevěděla jsem, co mám nabídnout, a vědomí, že to nevím a měla bych vědět, mě poslalo rovnou do autistické krize a následně do výčitek svědomí, že tou krizí akorát přidělávám lidem práci. A tak jsem často raději dělala, že nic nevidím, a i to končívalo krizí kvůli výčitkám svědomí. Vzpomínky na to,jak jsem nebyla schopná pomoci, mě bolí (fyzicky) ještě dnes.
    Více si můžete přečíst tady: https://www.adventor.org/clanky/napsali-autiste/194-co-citi-clovek-s-aspergerovym-syndromem-kdyz-je-nekdo-nemocny
    A pro trochu hezkých vzpomínek: http://zita-autismstory.blogspot.cz/2015/05/o-vdecnosti.html

    OdpovědětVymazat
  5. Dodnes si pamatuji, jak mi "bezcitně" vysvětloval, zatímco já měla 39 horečku, že je třeba vstát a dojít pro Jeho chleba. Vyhrkla jsem tehdy, že za chvilku. Sedl si do noh postele, odhodlaný počkat :) Pokročili jsme. Nemusí nabízet horký nápoj - zeptá se, zda je třeba něco podat a "vydrží" dojednaný časový limit než začneme znova plánovat. (dva dny)

    OdpovědětVymazat
  6. To mě mrzí. Zkus i tu práci ubrat. Zituš asi momentálně nemá chuť do dalšího příměšťáku, co? Přeji brzké uzdravení, Pavlína

    OdpovědětVymazat