úterý, června 20, 2017

To já bych nemohl

No, to já bych nemoh'.

Nikdy bych neodešel od rodiny.

Nikdy.

Taky bych nikdy nic neukradl.

Krást je hnusný.

Rozhodně bych se s nikým trapně o nic nehandrkoval.

Jsem povznesen nad materiální záležitosti.

Rozhodně bych nikdy nikoho nezabil.

Nikdy.

Nebo ona.

Nikdy bych nemohla být s někým pro peníze.

Nikdy.

Taky bych nikdy nemohla pracovat na pokladně v Tescu, no to by mne zabilo, to bych fakt nemohla.

A tak dále a tak dále.

Ale co kdybych měl/a doma malé dítě a neměla bych mu za co koupit plínky?

Pořád bych nemohla pracovat v Tescu?

Co kdyby mi během měsíce zemřeli oba rodiče a bratr a já bych vůbec nevěděl, co se sebou?

Nenapadlo by mne si to hodit?

Co kdybych se šíleně zamiloval/a a pociťoval/a věci, které jsem nikdy nezažil/a a které tak zoufale chci, že pro ně udělám cokoli?

Pořád bych neodešel/neodešla od rodiny?

Co kdyby někdo chtěl zabít moje tři děti?

Nebyl bych ochoten/ochotna je bránit stůj co stůj? I kdyby měl někdo umřít?

Co kdyby někdo chtěl znásilnit mou dceru?

A tak dále a tak dále.

"Nikdy bych nemohl/a udělat" spoustu věcí a touto deklarací říkám, že ti, co takové věci dělají, jsou prostě loseři bez sebekontroly, kteří zvolili špatnou cestu, lidé, kteří měli volbu a zvolili špatnou možnost.

NIKDY bych nemohla říct takovou blbost.

Problém je, že možná zvolili správnou možnost.

To, k čemu je člověk ochoten, není přímo uměrné jeho morálce, ale stupni jeho zoufalství.

To, že jsem některé věci v životě neudělal, neznamená nutně jen mou volbu je neudělat, znamená to spíš, že se nacházím v sociální bavlnce, kde jsem více chráněn/a, kde ke mně některé problémy nedoléhají, ba si je ani nedokážu realisticky představit.

Spousta lidí dělá věci, které nechtějí, protože jsou zoufalí, a mají pocit, že dané řešení je z toho vytrhne. Nebo jiné řešení už nevidí.

Čím větší zoufalství, tím větší problémy.

Když budete úplně zoufalí, můžete ubližovat sobě, můžete ubližovat ostatním, můžete dělat i iracionální a nelogické věci, které situaci dále zhorší.

Ale není to reflexí vaší nemorálnosti (nemohl se ovládnout!), spíše odrazem vašeho smutku, vyčerpání a ztráty naděje.

Prošla jsem si takovým obdobím.

Jsem ráda, že je za mnou.

Dnes necítím zoufalství, necítím, že nic nemá smysl.

Ale odnesla jsem si z toho, že existují temná místa, na které je lepší se nedostat.

To, co vás vzdaluje od těchto temných míst není většinou vaše morálka ani váš charakter, je to kvalita záchranné sítě, kterou máte okolo sebe, jsou to privilegia, se kterými jste se pravděpodobně narodili, a která si ani neuvědomujete, je to dosažitelnost kompetentní pomoci. Socioekonomický status vaší rodiny. Lékařská péče, kterou požíváte. Sociální podpora ze strany přátel i institucí.

Myšlenka na dnešní den je tedy tato: místo posuzování a odsuzování pomožme.

Odpustit, nesoudit. Pomoci.




5 komentářů:

  1. Milá Julie, Váš příspěvek mi sedí k dnešnímu rozpoložení. Opět se mi totiž připomnělo, že nejlépe soudit a radit umí lidé, kteří mají se stavem souzeného člověka minimální zkušenosti. Přijde mi, že souzení druhých lidí je jedna z forem společenské konverzace. A že na to, aby byl člověk souzen, nemusí ani dělat nemorální věci, stačí, když z nějakého důvodu momentálně nefunguje na 100%, a hned je odsouzen za flákačství a ignoraci.
    Ale nevím, není to také trochu problém toho souzeného člověka, který možná neumí vysvětlit, jak je na tom?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Myslim, ze neni. Po zoufalem vycerpanem cloveku nelze chtit, aby se choval "hezky" a aby sve dusevni stavy predkladal ve forme, kterou mu urci okoli za prijatelnou.

      Vymazat
    2. Pravda, že i když to náhou zvládne, tak se může uvysvětlovat a málokdo mu věří.

      Vymazat
  2. Buďme na sebe hodní!
    Vendula

    OdpovědětVymazat
  3. Půjčuji si a pleskám na FB! :) Díky

    OdpovědětVymazat