úterý, června 13, 2017

Think big.

Neustále chodíme na jedno hřiště, které je blízko našeho domu.

Obykle jsou tam spousty dětí.

Hodně rodičů tam znám.

I dětí.

Je tam veliké pískoviště a spousta erárních báboviček a lopat, přičemž zejména lopaty považuje Jindra za fascinující a rád se o ně pere s jinými dětmi, zejména o hlavu většími.

V sobotu jsme šli taky ven.

Ale protože bylo krátce po dešti, bylo hřiště liduprázdné.

Nikdo ani noha.

Jenom jeden tatínek se synkem.

Tatínek vypadal úplně normálně, nepozoruhodně.

Obyčejnej člověk.

Žádná vizuální výstřednost, která by poukazovala na výjimečného ducha.

Měl jakýsi tepláky a starou kšiltovku.

Synek se rýpal v mokrém písku a tatínek se nudil.

Chvíli pozoroval synátora a pak zavelel.

Postavíme hrad!

A postavili.

Obrovský hrad přes půl pískoviště.

Jindra byl tak nadšený, že se s radostí přidal a začal hloubit příkopy pod vedením cizího akčního tatínka.

Kluci kopali jak profesionální kopáči a otec si zašel naproti koupit pivo a s klidem sledoval, jak se jeho myšlenka realizuje.

Bylo to dokonalý!

Dokonalý.

Takový suprový hrad na pískovišti jsem v Brně neviděla.

Ten tatínek byl schopen se vykašlat na všechny představy, jak by si měl či neměl se synem hrát, a postavil něco bezvadnýho.

Think big.

Mysli v širokém rámci.

To mne napadalo, když jsem se na něho dívala.

A taky to, že rozměr, ve kterém myslíme, vůbec nezáleží na tom, jak vyladěné tričko máme, či jak moc hipsterský je náš účes.

Ten táta byl zkrátka skvělej.

1 komentář:

  1. Vy mi Júlia, veľa z toho , čo ma učí Boh znovu pripomeniete:-)

    OdpovědětVymazat