Přeskočit na hlavní obsah

Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z červen, 2017

Slavím.

Dnešní večer slavím, protože je to pro mne významný den.

Já vím, já vím, je významný pro všechny rodiče, končí školní rok a nastávají prázdniny a člověk má takové ty reminiscence na vlastní dětství a prázdniny, které prožil.

Ale já slavím z jiného důvodu.

Když byly Zitul čtyři a byli jsme na jakémsi vyšetření na SPC, tak se pán z SPC rozpovídal a řekl mi, že pro autíky je nejdůležitější překonat třetí třídu. Řekl mi tenkrát něco v tom smyslu, že třetí třída z jeho zkušenosti rozhoduje o tom, zda se dítě udrží v  běžném vzdělávacím proudu.

Ne první, ne druhá.

Třetí.

A já tuhletu informaci šest let nosím v hlavě.

A celou první, druhou, třetí třídu si říkám, ještě není vyhráno, ještě můžou nastat problémy.

Ani nevím, jestli je to s tou třetí třídou pravda, ale když je člověk úzkostný, má tendenci podléhat různému magickému myšlení.

Před těmi šesti lety jsem sobě jaksi slíbila, že se trochu uklidním, až Zitul překoná tu magickou třetí třídu.

Zitul dokončila dnes třetí třídu a dokončila j…

Tohle si přečtěte

Tenhle rozhovor mne několikrát rozesmál a myslím si, že je skvělý!!!!

https://www.irozhlas.cz/kultura/literatura/josef-schovanec-autismus-rozhovor_1706280812_kro

Moc se mi líbí, jak z toho rozhovoru čiší taková zvláštní radost.


Saty

Tady jsou, moje modre saty:-)

Slunicko

Slunicko od Jindry. Protoze prazdniny jsou za dverma. A Jindra to vi:-)

Významná událost

Máme v rodině významnou událost.

Významnou společenskou událost.

Celá rodina, respektive její různě odpojené části, napjatě tuto událost očekává.

Jelikož se této události účastní i moje matka, proběhl minulý týden náš tradiční rozhovor, ze kterého vyplynulo, že musím zhubnout 10 kg, obarvit si hlavu na nějaký rozumný odstín (=černá), koupit si šaty za pět tisíc, jinak se mnou nikam nepůjde.

Ale po těch letech už to beru sportovně a překládám si to tak, že je sama nervózní.

 Na vlasy kašlu, protože aktuálně pracuju na ústavu, kde je asi tak 200 chemiků, kteří se zabývají environmentální chemií a ekotoxikologí, a občas ke mně dopluje nějaký ten článeček o chemikáliích v kosmetice a tak podobně.

No, prostě si nejsem jistá, že si chci jako kojící matka na hlavu plácat nějaké anilíny.

Se zhubnutím to taky neklapne.

Fakt se snažím, ale ta tabulka čokolády denně to hatí.

No ale říkám si, tak aspoň ty šaty, možná má máti trochu pravdu.

Beru Zitína a jdeme nakoupit šatiska.

Říkám si, že koupím…

Svatojan

A vsem Janum vsechno nejlepsi:-) zejmena tomu nasemu

Ranní město

Něco je na tom ranním vstávání batolat, které je obecně strašné, hezké.

Nemít batole, které vstává s urputnou pravidelností v 6 hodin, bez ohledu na to, kdy šlo spát, neviděla bych tu krásu.

Je sobota, osm ráno, a my jdeme městem.

Město se probouzí.

Líně a pomalu.

Do obchodů a kaváren pomalu přicházejí lidi a chystají.

Kavárníci vytahují židle na ulici a popíjejí v rámci pomalého rozjezdu kafe.

Na ulicích ještě nikdo není.

Není moc horko.

Jindra se cachtá ve fontáně, což je jeho oblíbený sport.

Cítím vůni čerstvých rohlíků.

Kolem mne někdo projdes kafem v ruce a zavane káva.

Město se probouzí a já jsem šťastná.

Zitul se usmívá, drží mne za ruku, Jindra tradičně ječí a huláká a my jdeme ranním městem.

Jdeme se se Zitul ostříhat.

Tedy Zitul se je ostříhat.

Nakonec se nedá o ostříhání mluvit, je to taková milá přátelská návštěva, v rámci které byla Zitínovi zkrácena ofina tak o 0.8 mm. Zitisko vypadá stejně jako předtím, ale je veselý. Tak třeba si z toho odnese, že chodit ke kadeřníko…

Obal na prezuvky.

Pozadala jsem Zitul, aby si ozdobila lneny obal na prezuvky. To nevymyslis proste.

To já bych nemohl

No, to já bych nemoh'.

Nikdy bych neodešel od rodiny.

Nikdy.

Taky bych nikdy nic neukradl.

Krást je hnusný.

Rozhodně bych se s nikým trapně o nic nehandrkoval.

Jsem povznesen nad materiální záležitosti.

Rozhodně bych nikdy nikoho nezabil.

Nikdy.

Nebo ona.

Nikdy bych nemohla být s někým pro peníze.

Nikdy.

Taky bych nikdy nemohla pracovat na pokladně v Tescu, no to by mne zabilo, to bych fakt nemohla.

A tak dále a tak dále.

Ale co kdybych měl/a doma malé dítě a neměla bych mu za co koupit plínky?

Pořád bych nemohla pracovat v Tescu?

Co kdyby mi během měsíce zemřeli oba rodiče a bratr a já bych vůbec nevěděl, co se sebou?

Nenapadlo by mne si to hodit?

Co kdybych se šíleně zamiloval/a a pociťoval/a věci, které jsem nikdy nezažil/a a které tak zoufale chci, že pro ně udělám cokoli?

Pořád bych neodešel/neodešla od rodiny?

Co kdyby někdo chtěl zabít moje tři děti?

Nebyl bych ochoten/ochotna je bránit stůj co stůj? I kdyby měl někdo umřít?

Co kdyby někdo chtěl znásilnit mou dceru?

A ta…

Otcum

Krasny mezinarodni den otcu:-) snimek barvite ilustruje narocnost otcovstvi:-)

Zebra

O pohostinnosti

Od palačinkové eskapády na hřišti často přemýšlím o pohostinnosti.

Přijde mi, že se to strašně podceňuje a zanedbává.

Pamatuju si, že když mi bylo asi tak šestnáct, tak jsme v rámci nějakého ekologického projektu na záchranu planety pobíhali po Šumavě a cosi organizovali. S kolegou jsme se ztratili. Chodili jsme bez peněz a bez mobilu, neb mobily nebyly, po vesnicích okolo, a snažili se zorientovat, kde jsme.

Bylo to v parném létě, bylo horko. Neměli jsme sebou pití ani jídlo a začali jsme být dost zmožení.

Nakonec jsme zaklepali na dveře nějaké chaloupky a poprosili o trochu vody.

Otevřela asi osmdesátiletá paní.

Mlčky nám pokynula, ať jdeme dovnitř.

Posadila nás do světnice, namazala tlusté chleby marmeládou z černých jeřebin a máslem a nalila nám vodu. Pak přihodila kus špeku.

Mlčky jsme to snědli.

Paní se hezky usmála, prohodila pár slov a zas skoro mlčky nás vyprovodila.

My se obřadně uklonili a odešli.

Současná doba ovšem nabízí více scénářů, jak by takové setkání mohlo proběhno…

Think big, cast 2

Tady pocatek praci.

Think big.

Neustále chodíme na jedno hřiště, které je blízko našeho domu.

Obykle jsou tam spousty dětí.

Hodně rodičů tam znám.

I dětí.

Je tam veliké pískoviště a spousta erárních báboviček a lopat, přičemž zejména lopaty považuje Jindra za fascinující a rád se o ně pere s jinými dětmi, zejména o hlavu většími.

V sobotu jsme šli taky ven.

Ale protože bylo krátce po dešti, bylo hřiště liduprázdné.

Nikdo ani noha.

Jenom jeden tatínek se synkem.

Tatínek vypadal úplně normálně, nepozoruhodně.

Obyčejnej člověk.

Žádná vizuální výstřednost, která by poukazovala na výjimečného ducha.

Měl jakýsi tepláky a starou kšiltovku.

Synek se rýpal v mokrém písku a tatínek se nudil.

Chvíli pozoroval synátora a pak zavelel.

Postavíme hrad!

A postavili.

Obrovský hrad přes půl pískoviště.

Jindra byl tak nadšený, že se s radostí přidal a začal hloubit příkopy pod vedením cizího akčního tatínka.

Kluci kopali jak profesionální kopáči a otec si zašel naproti koupit pivo a s klidem sledoval, jak se jeho myšlenka realizuje.

Fantazijni brouci.

Nejlepsi ever.

Radost

V pátek jsem byla přednášet v Olomouci a vyslechla jsem zajímavou přednášku svého předřečníka.

Mluvil mimo jiné o tom, že to, jak se vyrovnáváme se stresem a jak se to odrazí na tom, jestli to celé v zásadě přežijeme, závisí mnohem víc na tom, zda jsme schopni cítit a prožívat radost, než na tom, zda se přes nás prohánějí nějaké frustrace a negativní pocity.

Radost je víc než cokoli.

Pozoruju Zitína, jak si kreslí fantazijní brouky v nadživotní velikosti, skládá roboty a říkám si, že pečovat o tuto radost je mnohem důležitější než pečovat o samé jedničky z diktátů.

Hrozně se bojím, aby jí někdo nezačal někde vysvětlovat, že robotika není pro holky nebo že správná holka se nezajímá o brouky a podobně, protože na podobné věci začínáme narážet.

Protože chci, aby si Zitul udržela tu radost z věcí, které ji baví.

Aby ji bavilo žít.

I mne.

I lidi kolem.

Aby náš život nebyl nikdy nekončící řetěz rehabilitací a příprav na jakýsi reálný život, který nikdy nenastane, protože reálný život už dáv…

Konec školního roku

Je to taková křivka.

Na začátku roku se snažíš.

Dítě chodí čisté, vyspané, naučené a spokojené do školy, večer mu překontroluješ, zda má ořezané pastelky a podepsanou žákovskou.

Je dobré si tu hranici nastavit opravdu vysoko, protože během celého roku se to bude snižovat, tak aby bylo z čeho brát.

Září-říjen

Dítě chodí veselé, šťastné a plné zážitků z prázdnin do školy. Ráno vstává před šestou a celý den se těší na rozkošné kroužky, kam ho přihlašuješ. Kontroluješ žákovskou, chystáš výživné svačiny, kvalitní nápoje a zábavné volnočasové aktivity. Pravidelně kontroluješ, jestli jsou ořezané pastelky a jestli dítě náhodou neztratilo kružítko.

Listopad-prosinec

Všechno si po prázdninách sedlo. Dítě je spokojené, rutina běží. Výuka probíhá bezproblémově, dítě si samo píše úkoly a těší se na Vánoce. Žákovskou už moc nekontroluješ, běží to nějak samo. Ve svačinách a pitíčkách polevuješ. Kroužky jedou samospádem.

Leden

První zásek, jedou pololetní písemky. Dítě chodí do školy s menším nadšen…

Zita the diver.

Dalsi hora prekonana.

Stupačky

Frekvence mých příspěvků poněkud poklesla a vy se ptáte proč.

Mé vysvětlení je poněkud nečekané, ale ... mohou... za to... STUPAČKY.

Ano, stupačky.

Před nějakou dobou se u nás v domě měnily.

A protože se vysekávaly do zdi, přišli jsme o koupelnu, kterou nyní již asi tak šestý týden hoši rekonstruují.

Zde detailní harmonogram prací.

Přípravný týden.

Duševní zhroucení. Honza říká, ať se nehroutím, že nebudem pít vodu z olověných trubek. Že nezemřeme jako římská populace otrávená olověným vodovodem. Že si koupelnu hezky spravíme a vůbec to bude super. Cítím opatrný optimismus.

Týden první.

Nikde nikdo. Všude v domě se bourá, u nás nic. Hoši chodí před sedmou ráno a zůstávají dlouho do večera. Jedou. Pracují. S tímhle nasazením to do tří týdnů fakt stihnou. Odmítáme velkorysé nabídky, abychom chvíli bydleli jinde, protože tohle se přece stihne za chvilku.

Týden druhý.

Hoši přicházejí k nám a vybourávají mohutné díry ve stropech a ve zdech. Zjišťujeme tak, že pán pod námi v noci kouří, jel…

Covfefe

Myslim, ze uz vim, co americky prezident myslel tajemnym slovem covfefe. Tento napoj myslel. Sedime na ranni kavicce a hle, covfefe.

Bond

Bond. Jindrich Bond.