sobota, května 27, 2017

Slunce

Dnešní den se vážně nevydařil.

Vstala jsem v šest, protože Jindřich si chtěl povídat a taky jezdit na chodbě na motorce a číst si šedesátkrát mravenečka.

Pak vstali nějak i ostatní a nálada obecně nebyla dobrá.

Doma nebylo nakoupeno.

V ledničce mol oběšený z hladu.

Na lince otevřená krabice mléka.

Všude nepořádek ze stavby, která v bytě u nás trvá již druhý měsíc.

Nějak jsme se oblékli.

"Oblékli" znamená, že já, Honza a Zitín jsme se oblékli a k tomu jsme sebou vzali řvoucí chobotnici zabalenou do jakýchsi hadříků, která se upokojila až cukrovinkami v kočárku.

Všichni říkají, nekrmte děti cukrovinkami. Omyl, vážení!

Krmte je cukrovinkami, protože jinak nepřežijete.

Dojeli jsme do obchodu a nakoupili.

Jindra trval na tom, že koupíme kilo jahod.

Měli jsme ohromnou radost, že Jindráček tak pěkně komunikuje a kilo jahod jsme pak táhli přes celé Brno až na Kraví horu.

Tam jsme se rozložili na deku.

Nálada se mírně vylepšila.

Děti se najedli, my s Honzou jsme se najedli.

Pak si děti šly hrát a dopadalo to tragicky.

Jindra chodil za Zitínem, Zitul chodila pryč.

Pak se Jindra několikrát porval se tříletým hošíkem, který ho shazoval z kolotoče.

Chytil ho za nohu a lup.

Hošík ležel.

Zitul se mezitím rozesmutnila, že jsem jí řekla, ať je na bratra hodnější.

Takže dekompenzované byly obě děti.

Pak se Zitul poprala s asi čtyřletou holčičkou o lopatku, kterou jak se ukázalo, chtěla dát Jindrovi, když na něj ráno nebyla dvakrát milá.

Vhrkly mi slzy.

Některé situace jsou příliš.

Popadli jsme děti a odešli do jiného parku.

Tam Jindra usnul a my si trochu odpočinuli.

Pak jsme šli do třetího parku, kde se Jindra kupodivu nepere a hezky si se Zitul hráli.

Napotřetí se to povedlo.

Pak jel Honza na nákup a my jsme šli do Moravské galerie.

Honza mne od této výpravy zrazoval a dobře věděl proč.

Na zastávce mi říkal, ať se tomuto masochismu zvanému aktivní rodičovství nevystavuju.

Ale já jsem tam stejně jela.

Jindřich se mezitím polil šťávou a pomazal nějakou neznámou hmotou.

Zitul mi zpaměti předčítala atlasy brouků, což mi v poslední době trocha leze na nervy.

Dojeli jsme tam.

Z posledních sil jsem vtlačila kočárek na schod, vstup totiž není bezbariérový, jakožto obecně téměř nikde.

A byli jsme tam.

Zitul na mne hodila prosebný pohled, který znamenal "maminko, maminko, já tě nechci vůbec štvát, zejména ne dneska, ale vždycky když dojdeme do galerie, dostanu tu knížku, JE TO RITUÁL, ale bojím se ti to teď říct, protože bys mohla explodovat".

Koupila jsem mlčky Zitínovi knížku a usadila ji na židličku.

A koukám, že do sálu chodí děti. Vedle stojící paní říká, no, oni budou zkoušet nějaký koncert tady.

A Jindra začal tleskat.

Zkrátím to. Bylo to krásné. Nádherné. Nadpozemské. Vydržela jsem tam hodinu a půl s neposedným batoletem, které sedělo jako pěna a maximálně dirigovalo.

Zitul si četla a byla v klidu.

Pak jsme pokojně odešli domů a Zitul nyní dokončuje svůj obraz.

Jindra hned usnul.

A já si říkám, JEŠTĚŽE jsme tam šli.

Tak moc jsem to potřebovala.

Něco, co přesahuje stálé každodenní povinnosti a zodpovědnosti a hádající se děti.

Něco, co mi ukáže větší kontext, širší. Perspektivu.

Jako slunce to na mne dnes zapůsobilo.

0 komentářů:

Okomentovat