středa, května 24, 2017

Palačinka

Stojím na neutěšeném předměstském hřišti, kam jsme se s Jindrou nějak zatoulali.

Na hřišti to nevypadá dvakrát.

Odpadky. Papíry.

Někde uvnitř se probouzí moje panika z nemocí.

Přímo vidím tu hepatitidu, jak tu oblézá po prolízačkách.

Vidím hepatitidu, jak se houpe na houpačce.

Vidím ji všude.

Jindra se rochní v písku.

Koukám na něj a doufám, že jeho imunitní systém to dá.

Jindra si dává písek do pusy a předvádí, že polyká pískovou zmrzlinu.

Přicházejí dva holohlaví pánové.

Oba jsou šíleně otetovaní a mají na sobě nějaké divné orlice, jejichž významu raději nerozumím.

Vedou si každý dcerku, takové našňořené růžové holčičky.

Jindra je pozoruje.

Holčičky si hrají, nejdřív vaří polévku z písku. Vybírají kamínky.

Jindra se přidává a pokouší se pískovou polévkou nakrmit jednu z holčiček, holčička s díky odmítá, ale pěkně Jindrovi ukazuje, že by mohl třeba přesypávat písek.

Tatínkové se vzdalují do přilehlého lokálu a vracejí se se dvěma půllitry.

Vybaveni půllitry postávají kolem hřiště a nálada je taková... divná.

Připadám si tu nějak nepatřičně.

Jakože tohle prostě není naše hřiště, mne a Jindry.

Holčičky naproti tomu vypadají vesele.

Jindráček jednu z holčiček začíná objímat.

Jindra to má rád, ten tělesný kontakt.

Kdyby mohl, neustále by někoho objímal.

Holčička má z objímání taky radost a aby Jindru odměnila, vrhne se do otcovy tašky a vytáhne palačinku.

Žmoulá ji v ruce, přemítá, co s ní udělá.

Jindra se chce dál divoce objímat.

Holčička mu se širokým úsměvem podává totál ožmoulanou palačinku.

Jindra si ji nadšeně bere a kouká na mne, jestli jako může.

Jestli si tu ožmoulanou věc může sníst.

Po očku mne sleduje jeden z podnapilých otců s orlicemi.

Co jako udělám.

Jestli mi je tato palačinka dost dobrá.

Koukám na tu holčičku, je to evidentně fakt hodný dítě.

Koukám na Jindru, který se právě hluboce zamiloval.

A říkám si, ne, tohle nám hepatitida ani různé jiné viry nepřekazí.

Koukám a říkám holčičce, že moc děkujeme.

Jindra ji drží za ruku a láduje se tou ožmoulanou věcí.

A je šťastnej.

A já přemýšlím, jaký vzkaz chci, aby si z toho odnesl. Že bych moc ráda, aby si z této scénky Jindra odnesl, že když nám někdo nabízí jídlo a myslí to evidentně dobře, tak si toho musíme fakt hodně vážit a musíme to důstojně přijmout.

Přijmout pohostinost je umění, které se dříve kultivovalo po celé generace.

Dnes se na pohostinost kašle a to je škoda.

A že bych ráda, aby si i holčička odnesla, že když někoho obdarujeme nebo dobře pohostíme, přinese nám to radost. Radost a hrdost.

Už musíme, tak beru Jindru, který stále žmoulá, do náruče, hezky se s holčičkou rozloučíme a jdeme.

A podnapilí otcové se na nás mile usmívají a říkají, ať dojdem zas.
 

4 komentáře:

  1. Skvělý příběh, to mě dostalo. Díky!

    OdpovědětVymazat
  2. Povídky Malobrněnské, zážitky z MHD, hřišť a pískovišť... kdy je vydáte ?
    Já bych to koupila hnedka :-)

    OdpovědětVymazat
  3. To nic, to je jenom nemoc z povolání. Děti si přece budují imunitu tím, že jsou v kontaktu s kdejakým svinstvem na zemi, na písku atd.

    OdpovědětVymazat