čtvrtek, dubna 20, 2017

Prostě brouci

Myslím, že jedna z nejpravděpodobnějších věcí, která se vám může přihodit, když pečujete léta o dítě s autismem je, že začnete ve všech jeho projevech vidět... autismus.

Někde uvnitř mne tohle hodně děsí.

Moc mne neuklidňuje, že rodiče autidětí okolo to mají dost posunuté tímto směrem.

Příklad.

Já: "ááá tvůj syn pracuje na počítači...!"

Matka X: "No jo, to von dělá... si tam něco píše..."

Já: "No ale tak to je fajn, ne?"

Matka X: "Ale ne, to jsou ty jeho autismové zábavy...takový ty jeho blbosti..."

a tak dále a tak dále....


Zájem o brouky nemusí být autismus. Může to být ZÁJEM O BROUKY.

Zájem o počítače nemusí být repetitivní autizábava, ale může to být zájem O POČÍTAČE.

Označit to za součást nemoci znamená to automaticky pošpinit, poničit.


Navrhuju následující úpravu:

Já: "ááá tvůj syn pracuje na počítači...!"

Matka X: "Ano! hrozně ho to baví...bude z něho třeba programátor!"

Já: "No to je fajn! Programátoři se mají dobře!"

Matka X: "Ano! Jsem moc ráda, že našel něco, co ho baví a čím se bude moci jednou bez problémů živit!"

Já: "Přesně tak, je to super! Šikula!"

Nechci na Zitul nahlížet jako na kopec příznaků.

Myslím, že její záliba v pavoucích a broucích není autismus.

Je v tom vnitřní sarkasmus (vyberu si nějaká pořádně podivná zvířata!) a taky hlad po poznání (pavouci jsou ale fakt zajímavé bytosti, mami) a taky snaha se projevit jako rebelka (mami, mne nebaví ti králíci a plyšáci... pavouci jsou děsně zajímaví, jak mají osm očí... mami, víš, že šestiočka má ale očí jenom šest?? A ve třídě nikdo pavouky nezkoumá!).

Nevidím v tom ani nemoc, ani poruchu.

Neposlouchám lidi, co říkají, že jí nemám kupovat knihy o pavoucích a broucích, protože ji to odvádí od sociálního života s dětmi. Není to totiž pravda. Naopak, přes pavouky a brouky se Zitisko snaží mezi děti dostat. Pavouci a brouci vynahrazují věci, které nám prostě nebyly dány, ale neznamená to, že je to nemoc.

Vidím v tom vtipnou holku.

A snažím se vědomě ve věcech, které Zitul dělá, vidět co nejméně autismu a co nejvíc jí samé. Její osobnosti.

Někdy je to trochu těžší, ale snažím se.


5 komentářů:

  1. Zajímavé zamyšlení a myslím, že neplatí jen pro autisty. Např. batole svíjející se na zemi a ječící "ne! ne! ne!" si také zaslouží, aby nebylo odmávnuto jako "období vzdoru", ale aby bylo vnímáno jako člověk, kterého nutí dělat něco, co nechce, a zaslouží si vysvětlit důvody a trochu pochopení. (Tím rozhodně nemyslím, že se mu má ustoupit. A uvědomuji si, že narozdíl od autismu tu znalost vývojové psychologie může rodičům ulevit, že dítě je normální.)

    Máňa

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Chválím zmínění rozdílu mezi "pochopením"a "ustoupením. Netýká se to jen batolecího věku, ale také puberty, kdy by neměl být nesouhlas dítěte s něčím chápán vždy a zásadně jako pubertální vzdor. I dítěti v pubertě může oprávněně něco nevyhovovat nebo dokonce ubližovat.
      A koneckonců se to týká jakékoli komunikace dvou lidí s odlišnými názory, kdy se pochopení a přijetí bez nutnosti ustoupení může stát základem spolupráce, koexistence....nebo minimálně poslouží k prevenci vzniku nenávisti.

      Vymazat
  2. Nebezpečí vidím i v dalším - vidět ve všem "autismus" - povětšinou znamená vzdát nácviky, snahu o porozumění, zkoušení nového atd. atp.
    Souhlasím s Vámi - zkoušet, zkoumat, podporovat; vidět dítko, nikoli diagnozu. Jsem přesvědčená, že autíci Mají zájmy a záliby. U nás proběhla zvířena, planety, lidská anatomie, dopravní systém ... Momentálně vede kurz programování a virtuální realita. Kupujeme knížky, navštěvujeme akce ... Neřešíme diagnozu, ale Bytí :)

    OdpovědětVymazat
  3. Nepodporovat ušlechtilé zájmy dítěte je škoda. Syn nemá autismus a měl mnoho velmi intenzivních zájmů, v kterých jsem ho podporovala. A ta intenzivita zájmů mu vydržela až do teď. A právě maturuje.
    Vendula

    OdpovědětVymazat
  4. "Přes pavouky a brouky se Zitisko snaží mezi děti dostat."
    Já se dostala mezi lidi přes chemii. Díky chemii jsem v 17 letech zvládla jet na svůj prví letní tábor. Ve vědecké komunitě jsem našla skvělé lidi i svého životního partnera. Socializace přes zájem může u autíků zafungovat, jen musí mít štěstí na lidi,kteří jejich zájem, znalosti a dovednosti opravdu ocení (ne jen stylem "To je autista, toho musíme chválit.").
    "Přestat vidět za vším autismus" s sebou však nese jedno riziko, a sice zapomenutí na deficity dítěte a na potřebu poskytnout mu v pravé chvíli podporu, vysvětlení, na potřebu netlačit jej přes míru do věcí, které opravdu nezvládá, nebo třeba jen na to, že potřebuje víc času na zpracování informací.
    Doufám, že jednou přijde doba, kdy bude i pro "běžné" lidi naprosto normální vidět přímo i tak "neviditelné" deficity, jako jsou ty, které přináší vysoce funkční autismus, bez nutnosti znát diagnózu. Pak bude možné vidět vždy konkrétního člověka s jeho konkrétními schopnostmi i potížemi a bude možné přestat se na "divné" lidi dívat jen "přes diagnózu".

    OdpovědětVymazat