sobota, dubna 01, 2017

Kdyby...

Kdybychom žili v hollywoodském filmu... tak by poslední scénou bylo, jak Zitisko povídá dětem o broucích. Kamera by se postupně vzdalovala, obraz by se rozmazával a začala by hrát nějaká pohodová, optimistická hudba.

Jenže my nežijeme v hollywoodském filmu.

Veškeré úspěchy, který Zitul dosáhne, nemažou obtíže, se kterými se každodenně potýkáme.

Začalo to tím, že poslední týden jsem měla náročnou práci.

Bohužel, v tomto kontextu nikoho nedojme, kolikrát v noci jsem vstávala k Jindříkovi, na pracovní výkon to nemá vliv.

Včera večer už jsem měla regulérní pocit, že když se postavím, tak omdlím.

Do toho Zitul neustále, fakt neustále povídá o broucích. Stále dokola.

Když jsem se ráno chtěla dospat, protože sobota je jediný den, kdy se mi to může podařit, tak mne Zitisko přišlo vzbudit, protože si chtěla povídat, jaký kostým si letos připravíme na Helloween.

Vstala jsem a začala péct kuře.

Zitisko povídalo o broucích a já měla snahu. Jen mi pořád něco padalo z rukou a Zitisko mne opravovalo, abych poslouchala důsledněji.

Pak přinesl Jindřík hrnek s kafem, který jsem zapomněla u postele (aniž bych se kávy byť jen dotkla) a kafe vylil přímo do nové matrace na naší posteli. Vidíte, tímto jsem se usvědčila, jak je to s mou kávovou abstinencí.

Když jsem sundala potah na matraci, že ho vyperu, ukázalo se, že do naší malé pračky se nevleze.

Naservírovala jsem oběd a teprve pak si uvědomila, že kaše je úplně, ale opravdu úplně neslaná.

Děti se začaly šklebit.

Honza si kaši posypal mlčky solí.

Jindra hulákal, že nechce tu nechutnou kaši, ale pouze a jenom cibulky naložené v octě, kterých snědl půl lahvičky.

Zatímco Honza po obědě sanoval kávovou skvrnu v ložnici, začal Jindřich trhávat kousky pěny z odhaleného vnitřku matrace a jíst je. Jindra byl sundán z matrace a vyslán na chodbu, což se projevilo táhlým, vytrvalým fňukáním.

Já v kuchyni jsem bojovala s pračkou a po dlouhém snažení jsem nacpala vší silou potah do pračky s nadějí, že snad nebudeme muset v pondělí kupovat novou pračku.

Během toho se Jindra počural na chodbě, protože si sundal plínku. Nosit plínky je ponižující a Jindra to dělat nebude, což ho šlechtí, ale udržet ho neustále v komfortním stavu je tím pádem obtížné.

Osočila jsem Honzu, že toto všechno se děje proto, že mne nemá rád.

Pak jsme se raději domluvili, že půjdem ven, protože takto to nedopadne a lehce bychom se mohli rozvést, přestože formálně nejsme sezdáni.

Když jsme vypravili zmítajícího se Jindru a plačtivého Zitína (protože jsem Zitína nutila si vzít sandále a nikoli sněhule, na které si tak úžasně za poslední dobu zvykla), otevřelo se v obýváku okno a srazilo mou oblíbenou konvičku, kterou mi před rokem Zitul nazdobila.

Sedla jsem si na zem a normálně se rozbrečela.

Brečela jsem zlostí, únavou, nepochopením, vyčerpáním a taky z pocitu absolutní marnosti, protože se pořád tak snažím a pořád se něco nedaří.

Už tři dny řešíme, jaké boty bude Zitul na jaře nosit. Žádné nevyhovují. Všechno je problém.

Poté, co jsme poměrně úspěšně semaforovým systémem vyřešili potíže s jídlem, nastávají zase zásadní problémy s oblečením.

Toliko k dnešnímu hollywoodskému filmu.





5 komentářů:

  1. Táto hollywoodska produkcia je pre mňa a udeľujem Oscara! A pohladenie, milá Júlia.
    Identifikovala som sa.

    OdpovědětVymazat
  2. Moc jsem přemýšlela jaké uklidňující moudro napsat a napadl mne můj oblíbený citát, kterým se většinu času zapomínat řídit a kterým je uveden film "A serious man" - "accept with simplicity everything that happens to you".Je to nejlepší rada do života, jen na ni nezapomínat.
    Vendula

    OdpovědětVymazat
  3. Řešili jsme tentýž problém. Pomohlo zajít do obchodu a nechat syna, aby si vybral sám. (Ovšem den předem jsem oběhala všechny obchody, abych zjistila, jestli mají jeho velikost + číslo před + číslo po, a v tom jednom konkrétním jsem se dohodla s paní prodavačkou, že nám tam v 15.00 budou předloženy právě tyto troje boty.) Vybral si černočervené a hrdě je nosil.
    Ovšem ten syndrom "čeho je moc, toho je příliš", ten léčit neumím. Já to řešila tím, že jsem nějakou činnost vypustila, jenže potom to dospělo tak daleko, že jsem byla skoro 20 let ženou v domácnosti. Spadli jsme pod hranici příjmové chudoby, ale zase jsme se nestresovali. Já jsem zahodila své chemickotechnologické vzdělání, ale zase teď znám spoustu kytiček,stromů, živočichů i kamenů v našem kraji. A získala jsem titul čtenářka roku v naší knihovně.
    Tím chci říct, že všechno má svá pro a proti a je na Vás, abyste si vybrala, co je pro vás ještě snesitelné a zvladatelné. Ale to vy jako schopná vědecká pracovnice víte lépe než já, stejně jako víte, že každá krize po svém vrcholu zase odezní a vyšumí do ztracena. Každopádně vám přeju, aby se s jarem vše k lepšímu obrátilo. Držte se, zvlášť dnes, v modrém! K.

    OdpovědětVymazat
  4. Za článek DĚKUJI. Marcela

    OdpovědětVymazat
  5. Dobrý den, já jednou za rok takhle "spadnu" ,mně vybrečení pomáhá nesmírně. Zvlášt´, když na každého působím jako pohodová a usměvavá žena, protože třeba nechci nikoho obtěžovat tím, že syn (19 let) se do rána několikrát pokadil a vymaloval si pokoj) . Ale druhý den je líp a zase líp a slunce svítí, jsme všichni zdraví, v rámci možností.

    OdpovědětVymazat