pondělí, dubna 24, 2017

Co to má znamenat

Sedím doma na posteli a koukám na telefon.

Píše mi táta, že s dědou je zle a že se mám jít rozloučit do nemocnice.

Cítím paniku.

Poslední návštěva dopadla značným debaklem, kdy mne dědeček vypoklonkoval se slovy "Co sem chodíš! Dyť já neumírám! Žiju!"

Mám obavu, že mne zas vyhodí.

Děda je specifická, velmi složitá osobnost.

Ale jdu.

Zavolám Honzu, aby pohlídal děti, Honza přibíhá, obleču se a jdu.

Jdu pěšky do nemocnice a celou cestu si říkám, že to otočím a půjdu zas zpátky, protože děda tu určitě bude ještě deset let, nechce, abych ho viděla nemocného a nemohoucího, a zase mne vyhodí s tím, že se potkáme v pekle.

Už je večer.

Jdu mimo návštěvní hodiny.

Když zvoním na oddělení, buší mi srdce.

Bojím se dědy a bojím se, že mi někdo vynadá, že návštěvní hodiny už byly.

Ale nevynadá.

Sestřička je hodná, ukazuje na pokoj, kde děda leží, a utíká ošetřit další pacienty.

Snažím se chovat fakt zdvořile.

K sestrám cítím hlubokou úctu, asi větší než k doktorům.

Doktoři, to je moje krevní skupina, jsem jedna z nich, chápu je, rozumím, co říkají.

Ale sestry nesou to každodenní utrpení pacientů, dělají místy odpornou práci, co by nikdo z nás dělat nechtěl, a ještě jsou dost často i milý.

Jdu na pokoj.

Potichu otevírám.

Sedám si na židli, beru dědu za ruku a říkám: "Ahoj, to je jsem já, dědečku".

Jeho ruka je teplá a cítím, že mi tu mou sevře.

Chvilku se držíme.

A potom... potom je konec.

Děda se už nenadechne.

Chvíli mi trvá, než mi dojde, že odešel.

Že tu teď byl a už není.

Že nedýchá.

Nemůžu nahmatat tep.

Běžím pro sestřičku.

Sestřička běží pro doktorku.

Všichni víme, že děda umřel.

Volám rodině.

A pak se vracím, sednu si k němu a mlčky ho sleduju.

Vypadá, že spí.

Odešel tiše a úplně klidně.

Smířeně a dá se říct šťastně.

A já jdu domů jarní nocí a přemýšlím, co to má znamenat.

Co to má za smysl, že jsem tam byla zrovna já.

Připadá mi, že na mne počkal.

Ale proč?

Proč na mne čekal, co mi to má sdělit.

Nevím.

Fakt nevím.

Vím ale, že je to důležitý.

5 komentářů:

  1. Deda na me taky pockal. Jarka

    OdpovědětVymazat
  2. A teď si představte, že byste tam nešla...
    Do smrti byste si to vyčítala.

    OdpovědětVymazat
  3. Dobrý den,
    stalo se mi něco podobného. Umírající maminka ležela vedle v ložnici, já v obýváku kojila prostřední dceru. Najednou slyším chrčení. Přiznám se, nechtělo se mi tam, ale přerušila jsem kojení a šla se podívat. Tak nějak automaticky jsem ji chytla za ruku a naklonila se k ní, co že to potřebuje a ona mi najednou stiskla ruku ,zadívala se na mě a umřela. Asi nechtěla být sama, možná jí něco bolelo. Dlouho jsem se s tím nemohla vyrovnat. Všichni asi řeší opačný problém, že u umírání nebyli, ale já měla dlouho problém s tím, jestli jsem udělala všechno, co jsem mohla, jestli by mamince nebylo lépe v nemocnici. Je to už patnáct let a přiznám se, stále nevím, ....
    To dnešní počasí mě dostává. Zase bulím.
    No, nikdo živý neví, jaké to je těsně před smrtí. Asi to tak mělo být.
    Hanka

    OdpovědětVymazat
  4. Stalo se nám něco podobného před dvěma měsíci s babičkou. Upřímnou soustrast.

    OdpovědětVymazat
  5. Zažila jsem to před dvěma lety a jsem za ten okamžik, že na mne tatínek počkal, vděčná. Den předem jsem tušila, že je to špatné, ale nemohla jsem se k němu již dostat. Druhý den jsem při cestě do nemocnice cítila, že tohle je naposled (na druhou stranu jsem si říkala, co to je za myšlenku).
    Když jsem byla malá holka školkového věku, tak mi o smrti mamky učitelka z MŠ řekla "hloupost", pro kterou jsem měla 15 let v hlavě chaos. Nakonec mi to jiná osoba vysvětlila a dalších cca 15 let mi trvalo, než jsem "odpustila". Nyní s odstupem let bych řekla, že jsem měla i panické ataky, o kterých jsem s nikým nemluvila a dusila to v sobě.
    Proto jsem o to více za přítomnost při odchodu otce ze světa vděčná.
    E.

    OdpovědětVymazat