pondělí, března 13, 2017

Mami, kde jsou klíče

Některé dny se prostě nevyvedou.

Jindřich dnes vstal špatnou nohou, vlastně ani nevím, jakou nohou vstal, protože mne probudilo cinkání klíčů do ucha.

Jindřich se vesele usmíval a v ruce držel jednak moje klíče od práce, na kterých je veselé srdíčko, které má rád, jednak klíče od bytu.

Tahle část vypravování je velmi důležitá, jak uvidíte.

Šla jsem vzbudit Zitisko, které si četlo v posteli paní Láryfáry, daly jsme si snídani a potom asi půl hodiny honily Jindřicha po bytě, abychom ho oblékly.

Nahánění Jindry po bytě připomíná paleolitický výjev, kdy jeden nahání zvěř, druhý číhá, třetí (ten tam zrovna nebyl) háže kopí, prostě všichni dělají, co můžou, aby zvíře (dítě) zpacifikovali.

Oblékly jsme se Zitul Jindru do slušivého oblečku, Jindra ovšem trval na tom, že si obleče zimní boty, ty s kožešinkou, a když jsme mu daly jarní boty, tak se tak rozčílil, až mi ho bylo líto.

Do toho volala paní z finančáku.

Dala jsem Jindru do kočárku, který míváme v bytě na chodbě, a poprosila Zitul, aby ho pohlídala.

Že jenom najdu klíče.

NAJDU KLÍČE.

Zitisko začalo být nervózní, protože chtělo stihnout svůj příměstský tábor. V Brně jsou totiž tento týden jarní prázdniny.

Tak hledám klíče.

Jindra v kočárku řve a Zitul mu něco nepříliš empaticky vykládá o hmyzu.

Jindra řve víc.

Hledám všude.

Pod postelí, za postelí. Někde tady musejí být.

Hledám v kuchyni.

Jindra stupňuje řev do frekvencí, o kterých jsem se domnívala, že jich lidská bytost není schopna.

Hledám na chodbě.

Zitisko začíná natahovat, že nestihneme příměšťák.

Volá paní z finančáku, že ještě na něco zapomněla.

Hledám pod polštáři na pohovce, hledám na lince, pod linkou, pod stolem.

Hledám v koši na prádlo, hledám v botách.

Nic.

Jindra strašlivě ječí, protože nechápe, proč už dávno nejedeme.

Zitisko fňuká víc a víc, že to nestihneme.

Otvírám dveře od bytu v bláhové naději, že tam klíče najdu, načež akorát prochází sousedka, která slyší ten nelidský řev a přichází se podívat, proč u nás čtvrtíme děti.

Je to bezva ženská, kouká na Jindru a udělá cukrblík.

Jindra se vykloní nebezpečně z kočárku a ječí a ječí.

Hledám v pračce, hledám v ledničce.

Vzdávám to.

Beru děti a jdeme na příměstský tábor.

Nezamykám, protože není čím.

Jindra se mnou nemluví a dělá, co může, aby se na mne nemusel podívat.

Z kočárku vždy vystrčí ruku a vyžádá si jednu kukuřičnou křupku, přičemž se dívá jinam.

Po chvíli se zase vytrčí ruka pro novou křupku a synátor opět kouká vlevo.

Zitisko mi recituje slovo od slova atlas blouků, sekce blanokřídlí.

Vyjmenovává jednotlivé zástupce a v klidu probírá, čím jsou specifičtí, přičemž obzvláštní pozornost věnuje vosíkům.

Předávám Zitína a volám Honzu, že se nedostaneme domů.

Honza přijíždí a zachraňuje nás.

A potom celkem bez problémů nalézá klíče.

Víte, kde byly?

Uprostřed sprchového koutu. Pečlivě zavřeného.

2 komentáře:

  1. He he, nejsem škodolibá, ale pobavila jste me. Jindra mě baví taky, rošťák jeden. Jak vystrkoval ručičku pro krupku, to bylo roztomile popisováno. Jarka

    OdpovědětVymazat