pondělí, března 27, 2017

Duben

Za chvíli tu máme duben, měsíc přehřátých, přímo vařených kojenců.

Třeba včera.

Jela jsem z práce, Jindra nedbale pohozen na kočárku upíjel čajík a snažil se urputně zmáčknout tlačítko pro invalidní vozíky, kvůli čemuž nás už několikrát na stejné lince napomenul řidič.

Vedle nás jela maminka s hlubokým kočárkem, ve kterém leželo dítě. Dítě ovšem nebylo vidět, protože leželo v zimním fusaku, kombinéze a na hlavě mělo pletenou lyžařskou čepici.

Venku bylo 18 stupňů, v autobuse tak 25. A mimino hrozně brečelo.

Koukala jsem na ně a bylo mi ho fakt líto. I Jindra ho soucitně pozoroval a dokonce upustil od demontáže nějakých popruhů, které v autobuse našel.

A sváděla jsem tuhý vnitřní boj. Mám to té mamince říct? Že je mu přece horko? Jenže to je hrozně trapný. Je to vměšování. Maminka určitě nestojí o nějaký debilní rady.

Už už jsem se k mamince nakláněla, že jakože začnu žoviálně konverzovat o počasí ("Je teplo, že????"), ale maminka se dovtípila sama a řvoucí holčičku vysvobodila ze zimní kombinézy.

Ale celý den jsem nad tím přemýšlela.

Kde je hranice mezi autonomií jedince. Mezi námi všemi.

Kde je hranice mezi tím, že vám někdo DOBŘE PORADÍ (díky!) a že je někdo PROTIVNĚ VLEZLEJ (hrůza!!!!).

Naše společnost je založena v zásadě na principu silné autonomie, předpokládá se, že každý ví, co je pro něj nejlepší. Předpokládá se, že se nebudete obklopovat negativními lidmi, nebudete poskytovat nevyžádané rady, budete si hledět svého života a nebudete se do ničeho montovat.

Ale je to určitě dobře?

Nebylo by dobrý se občas do něčeho montovat?

Co když připustíme myšlenku, že někdy lidi neví, co je pro ně dobrý.

Že nepotřebují psychologa, aby se zorientovali ve svém nitru a našli řešení sami, ale potřebujou prostě PORADIT.

Radu, uchopitelnou, pochopitelnou, prakticky použitelnou.

Svět, který mne obklopuje, není na rady vůbec zvědavej.

Není zvědavej na žádný lidi, co se moc zajímají o jiný lidi, protože to už je překračování té autonomie, a každý si máme přece hledět svého.

Jenže když budete starej, opuštěnej, nemocnej, vzteklej, izolovanej nebo naopak malej vařenej kojenec, možná právě tohleto překročení hranice budete potřebovat.

Nevím, nevím co si o tomhletom mám myslet.

Své autonomie si cením nade vše a nejsem mentálně vybavená moc žádné rady ani poskytovat ani přijímat. Možná spíš přijímat je neumím.

Ale možná existují obecné pravdy.

Možná je dobrý ty děti z fusaků vyndat.

4 komentáře:

  1. "Kde je hranice mezi tím, že vám někdo DOBŘE PORADÍ (díky!) a že je někdo PROTIVNĚ VLEZLEJ (hrůza!!!!)?" To bych moc chtěla vědět. Až najdete nějaké obecné pravidlo, jak to poznat, tak poraďte. Tuhle radu přijmu. Jen mi prosím neříkejte, že "to musím nějak vycítit."

    OdpovědětVymazat
  2. Jestliže klady (vysvobozený a neuvařený kojenec) převáží zápory (někdo mi možná vynadá), jdu do toho. Jarka

    OdpovědětVymazat
  3. Tak nějak - přesně! Vždycky mám v MHD pocit, že se musím "držet". Já to vydržím, neporadím, ale pak až do soumraku řeším, jestli jsem to přece jen - v rámci dobré věci - neměla říct. Až budete vědět, budu ráda, ze výsledek :-)
    Pěkné, zdravé dny bez fusaků.
    Petra

    OdpovědětVymazat
  4. Už ľutujem, že som pred rokmi nezašla za rodičmi viacerých pekných, dobre vychovaných detí, kde len najstarší ,,neposlúchal,,.Otec potom zasahoval a bolo to ťažké...
    Od začiatku, ako som ich poznala, som tušila, že za týmto správaním pekného inteligentného chlapca je autizmus.
    Pod tlakom, že je to niečo zlé, takto hovoriť o deťoch a vyčinení, že veď každá rodina ma niečo, netreba zdôrazňovať autizmus...som nešla.
    Videla som ho na Vianoce, zúbožený, už ,,inde,,...rodičia už vedeli...tiež sa volá Milan.

    OdpovědětVymazat