čtvrtek, února 02, 2017

Lidi nad padesát

Lidi na padesát jsou myslím nejpodcenovanější skupinou populace.

Částečně si za to můžou, protože se někdy chovají dost příšerně, což ovšem lidi pod padesát taky.

Ale čím jsem starší, tím jaksi více rozeznávám, že tato skupina obyvatel má jakési špatně definovatelné či uchopitelné kvality, které se v individuálních případech dají definovat jako moudrost a vyklidněnost. Možná tím, že se k pomalinku rok za rok k té věkové hranici sunu.

Začínám na sobě pozorovat takové zvláštní úkazy. Občas si říkám, že je důležité se nezbláznit. Napadá mne, že věci se obvykle nejí tak horké, jak se uvaří. Když se něco nepovede, nemám tendenci se z toho okamžitě zhroutit. Vím, že spousta věcí se dá i spravit, což jsem v pětadvaceti netušila a mívala jsem sklon k fatalistickým řešením.

Nedávno jsem se bavila s několika lidmi, kteří byli dost vynervovaní z nějakých ošlivých věcí, které se jim v životě přihodily, a všichni se shodli na tom, že v té obtížné situaci nepotřebovali někoho empatického, ale potřebovali osobu v nadhledu, moudrou, která toho už hodně zažila a která by jim řekla, že to, co zažívají, lze přežít.

Vidím to i na Zitínovi, starší pedagogové jsou vyklidněnější, netlačí tolik na pilu, nepronášejí žádná moudra a hlavně ne prognózy, protože vědí, že prognózy jsou k ničemu a stejně nikdo neví, co z kterého dítěte nakonec vyroste.

Podobné je to se staršími doktory, kteří jsou tedy bohužel ohroženi syndromem ztráty odbornosti ve prospěch uctívání starých pořádků, ale pokud tímto syndromem netrpí, tak mohou být nesmírně přínosní pro své pacienty právě tím nadhledem, který se nedá naučit, ani získat předčasně, prostě se k němu člověk musí prožít.

Taky mi moc není jasné, proč se na hlídání dětiček obvykle najímají křehké lepé děvy, které vlastní děti ještě nemají, když je tu tolik nezaměstnaných padesátnic, které umějí vařit, šít, vymýšlet bezvadné hry pro děti. Já vím, už jsem tu o tom psala, ale fakt mi to není jasné.

Abych mohla chodit do práce a provozovat své povolání, má Jindra paní na hlídání. Je to paní nad padesát a je jedním slovem naprosto skvělá. Jindra ji miluje a my taky. Doplňuje jaksi něco, co v naší rodině nějak chybí.

Hodně nad tím přemýšlím v kontextu toho, že ve své výzkumné skupině jsem nejstarší. Aspoň myslím.

Tak si říkám, že být někde nejstarší je někdy blbý úkol a že mít kolem sebe spolehlivou starší moudrou osobu, která řekne, že se prostě nezblázníme a uděláme si čaj, může být k nezaplacení.




6 komentářů:

  1. Julie, děkuji.... nad tímhle už taky tak půl roku přemýšlím.... letos mi bude 40-cet. Takže ještě mám chvilku, ale i tak cítím určitou míru vyklidněnosti.... už jen to, když srovnám jak jsem učila děti s SVP a jak je učím teď, sama cítím ten zásadní rozdíl vyklidněnosti a nadhledu, a to nemůžu říct, že by bylo praxí, protože jsem mezitím 10 let neučila :-)
    Skvělá myšlenka, jako vždy. Ať jste všichni doma zdraví.
    Petra

    OdpovědětVymazat
  2. Som 55 ročná a posledné cca 2 roky, kedy sa mojim ( v autistickom spektre) opäť darí a všetci vychádzame z tmavého tunela na svetlo, zisťujem naopak akoby som vchádzala do nového života, pevne zacieleného, s istotou a elánom, vybavovali sme si ďalšie dieťa v núdzi, s ktorým nás žiadali o pomoc, otvorili sa mi nové obzory o ktorých som netušila....hodnoty, istoty, vízia sú pevné, príliv elánu s nimi... a materstvo mi nekončí, na vnúčatá ani nepomyslím, a preto sa veľakrát pozastavujem nad vekom mojej mysle, alebo nad skutočným mojim vekom:-)

    OdpovědětVymazat
  3. Zajímavé téma k přemýšlení i k diskuzi.
    Zajímalo by mě, jak je možné být vyklidněný, mít nadhled a zároveň si zachovat smysl pro zodpovědnost za své jednání a jeho následky.

    OdpovědětVymazat
  4. Chemičko, trochu mne překvapila Vaše otázka, protože položit takto do protikladu vyklidněnost a nadhled proti smyslu pro zodpovědnost by mne nenapadlo. Naopak, jsou to doplňující se vlastnosti. Protože máte nadhled a životní zkušenosti, tak jste zodpovědnější, protože dokážete lépe posoudit nebezpečí, přehnané nároky na dítě, důležitost různých událostí... Tím nechci říct, že padesátnice mají patent na rozum, ale že zažily toho víc a z vlastních (někdy i cizích) chyb měly možnost se poučit. Hanka

    OdpovědětVymazat
  5. Chemičko - mohu-li: ta vyklidněnost souvisí se zkušeností. U prvního dítěte jsem se hodně bála co se stane, co pokazím a tak. U druhého už jsem věděla, že se leccos stane, že leccos pokazím, ale že to dítě to i tak přežije. A to mi dalo obrovský vnitřní klid. A podobné to je i se spoustou dalších situací. S každou prožitou zkušeností člověk lépe rozlišuje podstatné od nepodstatného.

    A jinak souhlasím s tím, že hlídací babičky jsou to nejlepší ze všeho, co může malé dítko potkat. Také jsme je měli a děti je milovaly a já taky.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Čekala jsem, že to sem někdo napíše :-)
      Děti zatím nemám, ale k obdobnému jsem dospěla při výuce v laboratořích. I když se získávání zkušeností je u mě ten problém, že všechno je pro mě do jisté míry poprvé. Vždycky musím znovu přemýšlet, nakolik a v čem jsou si minulá a současná situace podobné, v čem jsou stejné a v čem stejné nejsou, jaké dovednosti z minulé situace mohu použít v situaci současné a které se naopak vůbec nehodí atd. Bez toho zvědomění bych žádnou zkušenost neměla. Musím to prakticky pokaždé dělat znovu, protože každá situace je trochu jiná. A takové zvědomění je dost náročné na mozek, sice mě to nestresuje, ale uvádí to můj mozek do excitovaného (a tedy nestabilního) stavu. Jediné, co se snad trochu lepší, je rychlost a efektivita přemýšlení. Jeho intenzita je pořád stejná, stejně jako nestabilita systému.
      Taky mi s každou další zkušeností spíš roste seznam položek, které je potřeba zařídit, zkontrolovat, hlídat. Musím si hlídat i ty věci, které si běžný člověk hlídat nemusí, protože je má zautomatizované. Já si prostě musím vždy před odchodem z domu říct "Vem si klíče." a představit si to, hlavně když mám jiné zavazadlo nebo jiný typ oblečení než na jaké jsem momentálně naučená. Jinak bych dost snadno odešla bez nich a pak bych se nedostala domů, což se m i většinou stává právě ve chvíli, kdy se, jak se říká "vyklidním". Moje velmi důležitá zkušenost je ta, že mám nehorázně děravou paměť.
      Jasně, nikdo v mém okolí na to zatím nezemřel a Země se taky pořád otáčí. Ale kdyby mi záleželo jen na těchto dvou věcech, byla bych asi až moc free.

      Vymazat