sobota, ledna 14, 2017

Život s batolátkem

Jsem tak unavená, že bych ani nevěřila, že lze být takto unaven/a.

Proč, ptáte se.

Bdělost, přátelé.

Bdělost vyčerpává.

Hyperbdělost vyčerpává ještě víc.

Dneska jsem si to zapisovala, takže tady výčet všeho, co se dnes stalo.
A všechno je to pravda pravdoucí, žádná nadsázka, vážení.

Po probuzení Jindřich rozebral samozavlažovací květináč a pokusil se zaintubovat se trubičkou zobrazující stav body v květináči. To vše během jedné minuty, kdy jsem Zitínovi chystala snídani.

Ke snídani snědl Zitínovi několik ořechů z musli směsi, přestože batolata ořechy nesmějí, jelikož by se mohla udusit. Ale byl rychlejší než všichni okolo a ořechy polkl bez kousání, takže mu teď jistě ucpou střeva a Jindřicha je nutno bedlivě sledovat. Ovšem od té doby, co rozbil můj oblíbený omáčník s husami, který vytáhl ze ZAVŘENÉ A ZABEZPEČENÉ skříňky v kuchyni a snědl přitom několik střepů, od té doby jsem cynická a vyhořelá osoba, která se jen tak nad podobnými událostmi nedojímá.

Pak ze zlosti vyházel Zitínovi skříňku s oblečením.

K obědu se pomazal boloňskými špagetami, natřel je na své tričko, na židličku, na stůl, na podlahu, všude. Když jsem ho převlékla do čistého oblečku a začala utírat tu spoušť, sundal si ponožky a kolegiálně mi pomáhal vytírat boloňské špagety z podlahy těmito ponožkami, což mne potěšilo.

Poté opět vyházel skříňku s oblečením.

Zitínovi odnesl z pokojíku knihu Lichožrouti a snažil se ji nacpat do knihovny v obyváku.

Naopak z knihovny v obyváku odnesl atlas brouků (ano, TEN Zitínův milovaný atlas brouků) a šel si s ním lehnout k Zitínovi do postele, kde se ho neúspěšně pokusil roztrhat na cimprcamrp. Ptáte se, proč byl atlas brouků dole v knihovně a ne v bezpečí nahoře? Protože nahoře stimuluje šplhání přece.

Několik pokusů o zteč knihovny v obyváku.

Potom vnikl pod linku a ukradl tam hrnec, kterým se pokusil rozbít sprchový kout.

Když to nešlo, vzal si k tomu ještě vařeku a mlátil do toho hlava nehlava.

Ze zoufalství jsme odnesli Jindřicha na mráz ven, aby se uklidnil, což se znamenitě podařilo, protože okamžitě usnul a spal asi dvě hodiny.

Poté vstal a opustil nás do sněhové závěje, kam upadl a hořce plakal.

Zvedli jsme Jindřicha ze závěje a odnesli ho zase domů, kde pokračoval v destrukci.

Vytáhl Honzovi raketu na bedminton a divoce s ní vířil na chodbě. Pro větší efekt pak přidal ještě obouvací lžíci, kterou mlátil do dveří komory.

Opět vyházel skříňku s oblečením.

Zitisko sledovalo svoje oblíbené Simpsonovy a Jindřich vtrhl k počítači a změnil nastavení obrazovky na ležato, následkem čehož se dalo na Simpsonovy již koukat pouze s hlavou v úhlu 90 stupňů. Hlavní panel nastavil tak, že je nyní svisle, nikoli vodorovně. Poté vzal myš a než mu v tom kdokoli mohl zabránit, třískl s ní o zem. Je to již 4 myš za posledních 14 dní, kterou Jindřich poslal na pravdu boží.

Pak se šel uklidnit vyházením skříňky.

Pak bylo sedm hodin, tak jsem si říkala, že se ho pokusím převléct do pyžama a umýt, což se zdařilo, přičemž Jindřich zrovna v náručí usnul.

V 19.30 již ovšem v plné bdělosti pobíhal po kuchyni, kde se domáhal večeře.

Poté, co snědl dospělou porci vaječné pěny s lososem a restovanou zeleninou, rozházel boty na chodbě, opět vařekou chvíli bušil do sprchového koutu, potom si přinesl plastové kladivo a bušil plastovým kladivem, poté zatloukal plastovým kladivem plastové hřebíky, poté oblékal a vyslékal Zitínově oblíbené panence boty, poté převážel autíčkem pro igráky kousky lega sem a tam, poté se naštval, že do tohoto autíčka pro igráka nejde narvat lev ze série playmobil, poté vytáhl všechna leporela s krtečkem a začal se rozčilovat, že je tam i polámal se mraveneček, poté odešel do obýváku bušit do lampy, poté se mírně zklidnil a šel si lehnout, což vypadalo tak, že mám modřinu a Honza škrábance na krku.

Poté usnul.

A my tu teď sedíme, opravdové lidské trosky a říkáme si - no jak to mají ostatní?

Prohlížíme si fotografie z dnešního dne a je na nich blonďatý kučeravý andílek spokojeně pobíhající zimní krajinou.

Nic nemůže být dále od reality než tato fota.

Tak se ptám rodičů batolátek, máte to taky tak?

No asi jo.


10 komentářů:

  1. Milá, premilá Júlia, s takým humorom ste mi popísali obdobie ,,batoľata,, mojej prvorodenej...áno,mala som to tak!!(a potom dlho-predlho počúvala ,,Vy ste matka?!?!,,ale aj, že deti sú zlé, aj ja som zlá)....nejak to druhorodený prežil, je z neho lekár, ale je na mňa nahnevaný...treťorodená to tiež prežila, i napriek tomu, že sme ju ,,nepoučiteľní,, utužili ešte v treťom roku života ,,dvojčaťom,, Milankom z ústavu, ,,náhodou,, s identickými ťažkosťami mojich ,,biodetí,,....
    Júlia, v tom čase, aj keď som už s dcérou sama vyhľadávala odborníkov (lebo ako ste najmúdrejšie na svete poznamenala, predsa len ,,vytváranie životných stereotypov,, nebolo výchovou batoľaťa, ktorá vlastne ide sama, keď dieťa nasleduje príklad a má pud sebazáchovy), teda až neskôr, cca na prelome prvého a tretie stupňa na škole, ju diagnostikovali ako ADHD (zahŕňa aj aspergera, ten sa u nej potvrdil po dvadsiatke, ale ten som už od začiatku odžívala a sprevádzala a vyučovala mojim životom ja sama!).
    ADHD má svoje špecifiká pri výchove...ale aj ako s odpočinkom, ako so spánkom, ako s tým ostatným atď...najviac je potrebné sprevádzanie v školopovinnom období, veď viete:-)
    Mimochodom, ako vidno-nevidno (lebo som zase zatvárala ,,samovražedne,, posty) u mňa na blogu, náš interiér je nerez a tehla a betón:-)
    Pre iných vraj chladný, pre mňa je tam to teplo, bezpečie a krása zo života mojich...
    Najviac ma blaží ako milujete a to humorné dôstojné slovo k tomu poteší...:-))))
    Vaša A.V.
    PS: Dorotka je už z Brna preč, je v Londýne (mimochodom aj pre to jej ADD, tu nebola možno pre niektorých ľudí ani človek...).
    Neviem, či budem mať odvahu mať ešte blog, aj písať k Vám...ani neviem či taká nepatričná môžem, keď už zase píšem o aspergerovi...

    OdpovědětVymazat
  2. Bordel v bytě - šťastné dítě! :-))

    OdpovědětVymazat
  3. Dobrý den,je to stejné - batolátku říkáme "Anděl zkázy". Nelze nechat 5-10min. samostatně. Buď se snaží zabít (nemá pud sebezáchovy) nebo ničí zařízení bytu, popř. ničí své sourozence...Ale je to lepší, ale nejhorší období bylo od 1 - 1,5roku.

    OdpovědětVymazat
  4. Milá Julie, jak tak koukám kolem sebe, tak skoro všechny děti jsou mezi 1. a 2. narozeninami taková malá tornáda a rodiče jsou hotoví (hlavně když mají ještě o 2 roky starší dítě, které se neustále ptá "A proč?"). Ale pak se to u všech zlepšilo.
    Moje babička, když ještě žila, často vzpomínala, jak mě vždycky, když jí došly síly (musela mě v tomto náročném věku často hlídat), šoupla do ohrádky, a protože já jsem se přesouvala i tak a ohrádku jsem strkala s sebou, tak ohrádku přivázala k topení. Rozházených věcí, prstů přivřených do dveří apod. bylo tolik, že si to nikdo nezapamatoval (pravda, střepy jsem snad nikdy jíst nezkoušela
    A nakonec je ze mě .... Ph.D. :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Mám stejně staré děvče a je opravdu hodně živé - dříve se používal termín "spratek", dnes nazveme spíše jako "osobnost".
    Po přečtení Vašich příspěvků o chování syna se jí v duchu omlouvám. Aktivitou je tak na 20% Jindřicha.
    Hodně věcí u nás řeší, že zkrátka v dosahu nejsou, což chápu že v domácnosti s dalším dítětem není úplně dobře realizovatelné.
    Přežít.

    OdpovědětVymazat
  6. Milá Julie,
    ne, není to u všech stejně.. Fakt jsou děti rozdílné v ledasčem.. Naše 4.dítko - holčička-nyní 2,5 r. toto období prošla docela vpohodě, možná i proto, že starší 3 sourozenci dost pomůžou s hlídáním a zábavou i s tou bdělostí. Ale máme pak ještě 5. dítko - chlapce ,a ten je od malička náročnější, to se vidí hned..
    Dávám Vám na 1000procent za pravdu: ano ta neustálá ostražitost je strašně únavná.
    Hodně, hodně, hodně sil! A díky za Vaše psaní. Marie

    OdpovědětVymazat
  7. Kdosi prý řekl, že se skupinou činorodých 1 - 2 letých dětí bude schopen zničit zeměkouli.
    Já tedy vlastní děti ještě nemám, ale jako zkušená "hlídací teta" mohu konstatovat, že za roztomilými ksichtíky se skrývají destruktivní tvorové,milující záchodové koupele, uměleckou tvorbu vlastními exkrementy a ničení čehokoliv. Pohybují se rycholostí světla, přesně tím směrem, kam vy nechcete. (A zásdně každý jiným směrem, pokud je jich víc). Takže asi nezbývá, než to vydržet a žít s myšlenkou na potomkovu promoci a budoucí skvělou kariéru. (Tedy pokud se toho všichni ve zdraví dožijete).
    Milka

    OdpovědětVymazat
  8. Na našich fotkách je syn také vždy v klidu. Protože jindy jsme nefotili. Nemáme moc fotek z raného dětství :D

    OdpovědětVymazat
  9. A jinak, protože mezi dětmi je 1.75 roku, měla starší dcera v obýváku obří ohrádku, kde si v klidu hrála s legem či malovala, zatímco malý destruktor řádil všude kolem. Polovinu dne samozřejmě strávil pokusy o destrukci ohrádky. Ano, spotřebovala jsem tehdy jednu nutelu tak za den a půl.

    OdpovědětVymazat
  10. Jsem se málem počurala :-) Ano, ano, a zcela ano, měla jsem to úplně stejné s naším prvozeným. Ten byl navíc hyperaktivec už od mimina, takže chodil v devíti měsícíh, v deseti už běhal rychleji než já a v roce plynule hovořil ve větách, s dokonalým R (což já do svých 35 neovládám dosud). A byl jako neřízená střela a to mu vydrželo až do sedmi let a stále to přetrvává. Leč tvrdohlavě doufám, že bude líp, protože ta kadence pomalu klesá a rozumový vývoj setrvale stoupá :-)

    OdpovědětVymazat