středa, ledna 25, 2017

Skrytá práce

Dnes jsem se po hrozně dlouhé době viděla s kamarádkou, kterou mám moc ráda a kterou nevídám často.

Povídaly jsme si hrozně dlouho, pak jsme šly koupit spolu knížky pro naše ratolesti a ona tak povídá: "No někdy to z toho blogu vypadá, že není nic lepšího, než mít dítě s autismem...".

A já si říkám, no... ano.

Ale můžu napsat o tom, co je takový obecný mechanismus, který podle mne znají všichni rodiče dětí s nějakými speciálními nároky.

Když máte dítě, které je veselé a sociální a všichni ho tím pádem mají rádi, můžete ho odmalička dávat na hlídání.

Když máte dítě, které nikdo hlídat nechce, nebo pokud hlídání vyžaduje nějaké speciální dovednosti či zácvik, můžete ho taky dávat občas pohlídat, ale bude to problém, budete daleko více času shánět hledáním odpovídajícím způsobem zaškoleného člověka, bude vás to pravděpodobně stát více financí.

Když budete chtít někam jet, budete vše muset do puntíku promyslet a nachystat. Nemůžete improvizovat. Budete mít na všechno přesný plán. Budete mnohem víc organizovat. Není to o tom, že by s dítětem se speciálními potřebami některé věci třeba nešly. Ony i jdou. Jdou, ale vyžadují asi tak o 300 % víc příprav, v případě autismu vyžadují neuvěřitelné logistické a plánovací výkony.

Všechno, opravdu všechno musí klapnout. Žádné "Tady se nám nelíbí, tak jdeme spát do jiného hotelu". Nene, musí to klapnout na první ostrou.

Samozřejmě... nemusí....že. Ale pak je nutno se připravit na úzkost, stres, cokoli.

Takže my spoustu věcí děláme a pořizuju z nich krásné fotky a ty pak dávám všude, abych i nadále věřila, že žijeme jakž takž normálně.

Ale je kolem toho neuvěřitelně moc té skryté práce, která způsobuje, že tyto věci/projekty/záměry vůbec realizujeme.

Takové té práce, kterou rodiče dětí se speciálními potřebami dobře znají.

5 komentářů:

  1. Já to teda dokážu ocenit !!! A já Vás za to taky hrozně moc obdivuju, protože já kolikrát při té představě té práce navíc, to vzdám. Abychom měli klid, bezpečné prostředí, rituály. Abychom neměli nervy. A taky na to často už nemám vůbec žádnou sílu....

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já taky ne... zrovna teď sedím a hledím a připadám si, že mi někdo odčerpal veškerou životní sílu... tak Vás zdravím, ať to vše nějak přežíjeme. J

      Vymazat
  2. A pak člověka zradí nějaká úplná maličkost - třeba nová znělka oblíbené pohádky. Celá motivace k práci šla do háje, protože večerní pořad má novou znělku a na to on koukat nebude, takže se nemusí učit a nic dělat.

    OdpovědětVymazat
  3. Milá Julie, myslím, že každý kdo má "zvláštní" dítě, ten chápe i cítí všechnu tu skrytou práci. Každý z nás má v zásobě spustu historek, které věci neznalé oklolí pobaví a každý z nás si jistě nesčetněkrát vyslechl až skoro obdivné: Teda, vy se nikdy nenudíte... Ach, jak ráda bych se nudila...
    Moc Vám děkuji za Váš blog, za to, že s humorem a nadsázkou otvíráte dveře do světa, který úplně pochopit může jen ten, kdo ho zažije.

    OdpovědětVymazat
  4. Taky mám občas pocit, že sbalím baťoha pojedu sama někam, kde rostou jen anansy a limetky do mojita, protože tý neviditelný práce je strašně moc. A jakmile si chci jen trošku ulevit, třeba z důvodu, že jsem pořád nemocná, tak to jde strašně vidět. A já už prostě občas nemám sílu. A to mám jen středně těžce nedoslýchavého pětileťáka a hyperaktivního sedmileťáka.

    OdpovědětVymazat