pondělí, ledna 16, 2017

Pololetní písemka

Zitisko: "Maminko, ta pololetní písemka se mi nepovedla... mám jenom 66 bodů...

Tak říkám, no to přece nevadí.... snažila ses...

Koukáme na sebe s Honzou, no snažila se.. .fakt... učila se a opravdu se připravovala...

Zitisko: "Ano, snažila jsem se... opravdu, mami... snažila jsem se soustředit... vlastně nevím o žádné chybě... ale nepovedlo se mi to prostě..."

Říkám: "dyť to není katastrofa, to se stává, nic si z toho nedělej..."

A Honza se ptá: "No a Ziti, kolik byl maximální počet bodů?

Zitisko chvíli přemýšlí: "Nevím... no.... 67 bodů..."

...

A já si říkám, jak strašně těžké musí být žít ve světě, kde 66 z 67 bodů je prostě selhání. Musí to být hrozně náročný, mít na sebe zcela absolutní kritéria.

A celý večer si o tom potom povídáme, aby Zitisko pochopilo, že dělat chybu je normální, je to žádoucí, je to průzkum prostoru, je to testování okolí, dělání chyb je nutný předpoklad pokroku dál...A Zitisko vypadá přímo vesele, když s ní mluvím o pozitivních aspektech chybování, úplně září.

A taky se velmi snažím ovládnout záchvat své rodičovské hrdosti, že Zitul to napsala dobře, aby to na mne nebylo extra vidět, že mám opravdu velkou radost, protože v případě, že se pak Zitul něco nepovede, bude si myslet, že mne šíleně zklamala, a to nechci, protože tak to není, a tak říkám tak banálně, že je to dobrý a že si uděláme večeři...

A jenom se na sebe s Honzou koukáme a máme tichou radost.

3 komentáře:

  1. Milá Julie, ano, je to moc těžké, já jsem v takové světě žila od doby, ke které sahá moje paměť. Bojovala jsem s tím už v Zitině věku a do jisté míry s tím bojuji stále. Nemyslím si, že by za to někdo mohl, prostě to tak bylo odjakživa, jako dítě jsem myslela, že všichni to mají stejně jako já, a že pokud je správné dělat chyby, tak by přece za dělání chyb nebyly tresty a na toho, kdo chybu udělal, by se nekřičelo.
    Nebála jsem se trestů ani toho, co si o mně budou lidi myslet. Špatný výsledek resp. podání špatného výkonu (tedy horšího, než na jaký mám schopnosti a prostředky) jsem považovala za velký hřích, za nedodržení nejvyššího řádu, což jsem si, jako člověk primárně špatný, nemohla dovolit.
    Nešlo jen o školní výsledky, i jakýkoli zdravotní problém, oční vada, nevolnost nebo autistická krize (ta hlavně) - to vše pro mě bylo selhání. Ostatním jsem tohle všechno klidně odpustila, protože oni byli v mých očích dost dobří lidé na to, aby si to mohli dovolit.

    Dnes si říkám "Dělej všechno tak, jak nejlépe umíš.". Problém je v tom, jak si stanovit, co je pro mě v dané chvíli ten nejlepší možný výkon. Nevím, nakolik si mám tolerovat různá momentální oslabení.
    A upřímně, nemám ráda slovní spojení "dělat chyby". Pod obecným pojmem "chyba" si totiž pokaždé v první chvíli chtě nechtě představím záležitost rozměrů havárie v Černobylu nebo zkázy raketoplánu Challenger.

    OdpovědětVymazat
  2. Máte doma poklad. jarka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju, milá Jarko. Já vím a vážím si toho. J

      Vymazat