neděle, ledna 29, 2017

O lyžování

Právě jsme se vrátili z lyží.

Byl to spektakulární výlet, který mne stál asi tak čtyři dekády na očekávané délce života a Honzu tak sedm dekád, protože musel snášet i moje šílení.

Pozitivní zpráva je, že se nám podařilo nějak způsobit, že se Zitína se stává lyžařka. Opakovaným nenásilným seznamováním se sněhem a vůbec zimními sporty, kdy jsme si dávali extra pozor, aby to nebyl tlak, ale byla to zábava, se dosáhlo toho, že Zitisko opravdu lyžuje. A baví ji to, což je to, o co tu šlo. Šlo tu o posun hranic komfortní zóny, ale hlavně o zábavu. Jde o překonávání strachu z neznámého. Ale pořád to musí být zábava.

Včera poprvé sjela velký, dost prudký svah.

Zitisko je tak šikovné, že bylo i v lyžařské škole, kde se snažilo, chytalo a spolupracovalo.

Měla jsem z toho včera tak dobrou náladu, že jsem napsala rozjásaný status na facebook, ze kterého v zásadě vyplynulo, že Zitisko lyžuje jak drak a autismus na to nemá vliv.

V noci jsem pak ležela potmě v posteli, poslouchala, jak všichni klidně oddychují a představovala jsem si, jaké to vlastně pro takového autíka na sněhu při lyžování musí být.

Není to, přátelé, myslím nic moc.

Zima - všude je zima. Sníh, který protivně studí, zalézá pod rukavice. Nejde se toho zbavit a působí to dojmem, že je to nenormální, protože normální přece je, že věci nestudí. Pokud člověk taky něco ví o omrzlinách, je jasné, že se mu může nějaká omrzlina přihodit, a to je pádný důvod nechodit v zimě vůbec ven.

Lyžařské oblečení - člověk je divně nabalenej. Nemůže se hýbat úplně tak, jak by si přál či jak je zvyklý. Divný pocity všude. Nejhorší je helma, protože to je neznámý pocit. Taky to může tlačit divně na hlavě a člověk neví, zda je to normální nebo není. Hlavně ty divné pocity zcela odvádějí pozornost pryč od toho lyžování, protože se kvůli tomu nedá vůbec soustředit na nic jinýho.

Lyžáky. Katastrofa. Divně to tlačí a vůbec se to nechová jako normální boty. Bolí to a bojím se to říct, protože nevím, zda to nebolí i ostatní. Nebo to mám moc povolený a noha mi v tom kvedlá a taky nevím, zda je to normální. Chodit v tom taky nejde.

Svah. Děsivý. Bílá plocha svažující se dolů. Neznám. Mám strach, že se zabiju.

Vlek. Taky děsivá věc, bojím se, že spadnu, protože vidím ceduli "Při pádu vykliďte stopu vlevo", což znamená, že se z vleku dá spadnout a musí se člověk někam odplazit, aby nezemřel, protože jinak by to tam nedávali, tu ceduli. Určitě je to smrtelně nebezpečné, ale rodiče mi to neřekli.

A tak dále.

Musí to být hrozný!!!!

Proto jsme implementovali následující opatření. Pokud je člověk dokonale připraven (viz příspěvek Skrytá práce), tak se to dá zvládnout.

1) Drahé termoprádlo. Nikomu, opravdu nikomu nesmí být při lyžování zima. Když je zima, není to zábava. Prádlo si Zitisko samo vybralo, odstín, typ, všechno. Začali jsme ho nosit už doma do školy pod rifle, aby si Zitul zvykla.

2) Kvalitní lyžařské oblečení. Totéž. Bohužel, čím dražší, tím lepší. Čím dražší, tím příjemnější a míň objemné. Dokonale padnoucí helma, která způsobuje co nejméně nepříjemných pocitů.

3) Lyžáky. Tam jsme implementovali kontrolu dotazem, která se v pravidelných intervalech opakuje. Lyžáky nesmí tlačit tak, aby to bolelo. Ani noha nesmí být volná. Zkoušíme a boty neustále upravujeme. Zitisko má instrukce, že i instruktorovi má kdykoli říct, že s botou je něco v nepořádku, což dokonce Zitul včera zvládla. Skvělé.

4) Jezdíme na hory stále na stejné místo. Stejný svah.

5) Vlek. Je nutno vysvětlit pravidla padání z vleku i to, co se po pádu s člověkem děje.

 Po této přípravě je možné zahájit lyžování.

No, všechno není sluníčkové. V přímé návaznosti na moje včerejší jásání se něco samozřejmě muselo stát.

Zitisko dneska upadlo z vleku a dostalo z toho ultra auti záchvat, v jehož důsledku si nějak zamotalo lyže a udělalo cosi s kolenem. Sesedla jsem z vleku a dojela k Zitínovi, ke kterému už mířila instruktorka, Zitisko v klidu dojelo dolů, jenom viditelně otřesené, a asi po půl hodině začalo šílení, že noha je zlomená. Auti šílení. Po půlhodině vysvětlování, že na zlomené noze člověk obvykle křepce neběhá, aniž by zakulhal, se Zitisko mírně uklidnilo a uvědomilo mne, že nemusím volat sanitku. Po cestě domů nám sdělila, že noha asi dobrá, že už to vůbec nebolí. Samozřejmě nevím, zda je to pravda, objektivně na noze nic není, ale nechci vozit Zitisko na rentgen cca jednou měsíčně, kdy si něco udělá, jelikož by v noci zářila jako lampička. Takže volíme dnes expektační přístup. Doma Zitule v pokojíčku na noze dvacet minut v klidu skáče.

A já si říkám, jak překrásně to koresponduje s tou včerejší nadšenou náladou. A jak tyhlety zážitky jsou druhá část naší životní pravdy. A taky že nejsem žádný geniální rodič, protože při akci "pád z vleku" jsem začala dost šílet taky a v nějakém všeobjímajícím nadhledu jsem tedy rozhodně nebyla. Někdy by měl nějaký vědec zpracovat studii o dopadech šílení rodičů na autiděti a naopak, protože někdy si nejsem úplně jistá, zda ten autizmatek generuje Zitín nebo já v obavě, že Zitisko ho bude generovat. V tomto případě jsme se o vytvoření paniky myslím postaraly rovným dílem. Zitisko šílelo a já šílela, že Zitisko šílí.

Jediný, kdo zachoval klid, byl tradičně Honza. Dal do auta lyžáky a lyže, naložil Jindřicha, ohledal dítěti nohu, seznal, že transplantace kolene ani celé nohy nebude nezbytně nutná, a odvezl nás na oběd.




3 komentáře:

  1. Moc vám všem gratuluji! Je super, že Zitul zvládá lyžování a že ji to baví. Těším se, až ji někdy potkám na svahu.
    Také jsem se opět dočetla o něčem, co důvěrně znám a ještě nedávno jsem si myslela, že jsem s tím sama:
    "Taky to může tlačit divně na hlavě a člověk neví, zda je to normální nebo není."
    "Bolí to a bojím se to říct, protože nevím, zda to nebolí i ostatní."
    Ano, přesně to, že nevím, zda mé podivné pocity jsou v určité situaci normální nebo ne, mi často brání hlásit bolest a jiné potíže. Nechci si zbytečně stěžovat, když o nic nejde, nechci nikomu kazit zábavu. Nevím, zda situaci vnímám správně, zda tu bolest, úzkost apod. doopravdy cítím, zda se mi jen nezdají, zda si je jen nenamlouvám. Bojím se, že když to budu s hlášením přehánět, už se nikam nepodívám ("S tebou se nedá nikam jet, pořád si jen stěžuješ!") - a to nechci, chci zkoušet nové věci, být s lidmi a trávit čas aktivně.
    Když k tomu připočtu to, že někdy mě opravdu nebolí to, co by bolet mělo, a naopak, jsem z toho zmatená. Pak nehlásím potíže a z vnějšího pohledu mám vážné problémy s komunikací.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá chemičko, ach jak Vám rozumím, to je jako kdybych viděla Zitul... dobrá zpráva je, že okolí se dá mírně vycvičit k tomu, aby odečítalo signály, že něco není v pořádku... například pouhým pohledem na Zitul jsem schopná detekovat, že něco tlačí, bolí, něco je v nepořádku... a systémem dotazů se obvykle dostaneme k tomu, co je špatně... pro Zitul je pak cestou ven nikdy neutuchající nácvit dovednosti "musím říct ostatním, že se něco děje", který směřujeme co nejvíc na jiné lidi než rodinu, tj. říct učiteli, instruktorovi, naučit se hlásit, že je problém. Proto bylo paradoxně zážitkem, který mne na horách nejvíc potěšil, to, že Zitule dokázala instruktorovi říct, že ji tlačí lyžák a slušně požádat o jeho povolení... což instruktor provedl a Zitisko mělo hroznou radost, že to dokázala sama vyřešit... autíci to nemají lehké, ale my neautíni jim v tomhletom můžeme pomoct a myslím, že to je dobrá zpráva:-) j

      Vymazat
    2. Ahoj Julie, myslím, že to děláte skvěle. Důležité je, abyste tak pokračovali i po dobu, kdy bude Zitul v pubertě. Já si totiž ze své puberty pamatuji, že nejčastější reakcí rodičů resp. mámy na mé stížnosti byla bagatelizace, což vedlo k tomu, že jsem víc a víc pochybovala o správnosti svého vnímání. Druhou nejčastější reakcí bylo přehánění, což mě uvádělo do ještě většího stresu (přesně, jak Vy v článku píšete o "šílení" autirodičů).
      Asi proto se dnes mnohem snadněji svěřuji jiným blízkým lidem. Ti totiž většinou přijmou, že mám nějakou potíž (pokud tedy nejde o autistickou krizi), a snaží se mi od ní pomoci. To je totiž to, k čemu má svěření se vést.
      A nevím jak Zita, ale já mám největší problém s poznáním, kdy je ta pravá chvíle k hlášení potíží. Samotné sdělení (tj. říct to správnými slovy) mi už takový problém nedělá.

      Vymazat