čtvrtek, prosince 29, 2016

Naše Vánoce

Nedá se říct, že by se naše Vánoce nevydařily.

Pod pojmem nevydařily si představuju různé katastrofické scénáře z minulosti.

Letošní Vánoce se vydařily, jelikož se vůbec uskutečnily.

Pomineme, že prakticky neustále teplota některé osoby překračuje 40 stupňů.

Dokonce jsem si naměřila 44.2 stupně, ale pak se ukázalo, že naštěstí nejsem mrtvá, ale Jindra umístil ten digitální teploměr na topení, kde se poněkud přehřál.

Ale stejně, když si naměříte 44.2 stupňů, tak si říkáte - není čas zvolnit? Nemám chvíli vypnout?

Ale vypnout nelze.

Nelze, protože je nutné se držet hlavního poslání letošních Vánoc a tím je UDRŽET STROMEK.

Ano, čtete správně.

Udržet stromek ve vzpřímené poloze.

Nejsme včerejší, takže jsme na stromek dali letos jenom papírové origami ozdoby.

Ale že najdeme Jindřicha, jak v ruce třímá utrženou textilní část vánočního řetězu, kterou okusuje a něco z ní popíjí (káva, dal si tam kafe, které jsem zapomněla na stole), to jsme opravdu netušili.

Když jsme Jindřichovi kávovou ozdobu odebrali, žalostně plakal a rovnou vyrazil znova ke stromku, má totiž po mně urputnou a nezlomnou povahu, to je víc než jisté.

Na stromek se pověsil s nadějí, že při pádu se uvolní další textilní ozdoba a kávový dýchanek bude pokračovat.

Když se mu to nepovedlo, nasupeně odešel na chodbu, kde si sedl a mlátil tyčkou od balícího papíru do zdi.

V průběhu následujících dní Jindřich otrhal většinu origami a poházel je různě po bytě.

Zdálo se by se, že je to činnost téměř náhodná, ale není.

Je to etologický experiment, jehož cílem je vyzkoušet, co rodiče udělají, když někdo orve celý stromek, který pečlivě nazdobil starší sourozenec.

A tím se dostávám k poslání letošních Vánoc.

Letošní Vánoce jsme strávili v klidu a míru.

Smyslem je totiž klid a mír, opravdu.

Jinými slovy, rodiče neudělají nic, ani když je stromek dočista orvaný.

Nikdo nás nenavštívil, protože se všichni obávají, že bychom je nakazili.

Zajímavé je, že nás zejména nenavštívil nikdo, od koho jsme tuhletu strašnou infekci chytili. Protože my víme, odkud tyto strašlivé mikroby přišly.

Ale je to vlastně fajn, protože díky těmto mikrobům jsem se před Vánoci nevěnovali ani trochu konzumu, ne že bychom nechtěli, ale proto, že nám už i před Vánoci bylo všem dost mizerně.

Takže jsme nazdobili perníčky, nebyli jsme ani jednou v JEDINÉM obchoďáku, měli jsme hezký adventní věnec a zjistili jsme, kde se nacházejí limity našeho vztahu.

Limity vztahu se nacházejí tehdy, když má jedno dítě čtyřicítky, zatímco druhé dítě blinká.

Limity vztahu jsou, když blinká matka a nemůže kojit menší dítě, které neustále brečí, protože jiné cesty stravování zcela zavrhuje.

Limity vztahu jsou, když i přes to všechno rodiče připraví vánoční večeři a starší dítě se u ní rozbrečí, že je to tak krásné, až ji to dojalo, a vy nevíte, zda brečí z té krásy, nebo proto, že je mu špatně.

Limity vztahu jsou, když necháte udělat staršímu dítěti super truper personalizovaný dárek a staršímu dítěti se nelíbí a hned ho jde schovat, aby se na něj už nikdy, opravdu nikdy nemuselo dívat.

Limity vztahu jsou, když otec rodiny týden vaří a nakupuje a dělá úplně všechno, jinak by rodina zahynula, protože matka tentokrát vůbec není schopná vstát z postele.

Snad to bude lepší a Zitisko už zítra nebude mít horečku.

Každopádně si teď sedneme a budeme se dívat na film a jíst u toho arašídy, co mají být na Silvestra.

A to vůbec není špatný.

Vlastně to je super.

1 komentář:

  1. To jste popsala krásně, jsem dojatá až k slzám a zároveň se směju!!
    ANo, to je ten skutečný rodinný život, občas si sáhneme všichni na dno, jeden musí zaskočit za druhého a co je hlavní, vše se nějak nakonec podaří, když mají všichni dobrou vůli a mají se rádi!
    A to je u vás v rodině jasná věc!
    Podle mne (jsem laik) jste měli tu pravou, pořádnou chřipku, kdy má člověk neklesající vysoké teploty a je úplně vyřízený. Moc vás lituji, snad už se sbíráte, ono to ani jinak nejde, že?
    Já to zažila dvakrát. Ne, že bych jinak nestonala... Jednou, to mi bylo 14, ulehla jsem já i matka, otec se od nás distancoval, aby to nechytil...a tak nás chodil ošetřovat dědeček. My jen odevzdaně ležely, nemohly jsme ani vstát z postele, sotva jsme se došouraly na wc. Nejhorší atak nemoci trval dobře týden.
    A pak jsem ji dostala v pátém měsíci těhotenství, to jsem nesměla ani acylpyrin, ležela jsem odevzdaně a matka mi dělala ledové zábaly a natírala mi dlaně a chodidla octem. Já věděla, že buď umřu i s děckem nebo že to spolu překonáme- podařilo se.
    Tak si to při čtení vašich Vánoc vybavuji, to fakt i máma od miminka leží, protože prostě nemůže vstát!
    Ať už je líp! PF 2017
    Alena

    OdpovědětVymazat