sobota, prosince 03, 2016

Louskáček

Včera mne popadl jeden z mých impulzivních nápadů.

A ve 12 v noci jsem zakoupila dvě vstupenky na dnešního Louskáčka.

S tím, že Zitisko to prostě MUSÍ vidět.

Své impulzivní nápady obecně považuju za to nejlepší, čímž jsem kdy byla postižena, protože obvykle impulzivní akce dopadají mnohem líp než pečlivé plánované záležitosti.

Pravda, Zitisko po ránu z Louskáčka nevypadalo zrovna dvakrát nadšeně a neustále se vyptávalo, kdy půjdeme do kina.

Ale po cestě se to pak trocha zlepšilo, zejména proto, že jsem neustále opakovala Zitínovu oblíbenou hlášku "nevíte, kde mám HOUSLE?" a Zitisko se tak moc smálo, až zapomnělo, že na Louskáčka nechce jít.

Taky asi pomohlo, že jsem při obědě aplikovala zkušeně reverzní psychologii a začala jsem na Zitína hartusit, že jestli nesní oběd, žádný Louskáček nebude. Zitisko dojedlo a nadšeně se obléklo.

A tak si tak sedím na Louskáčkovi a pozoruju hemžení na scéně vedle svítícího Zitiska, které je štěstím bez sebe (bez nadsázky).

A říkám si - lidstvo je zachráněno - protože divadlo je fakt plné, opravdu úplně plné rodičů a prarodičů s dětma.

A veškerá představení až do Vánoc jsou skoro vyprodaná.

Zajímavé, že?

Že ve světě tabletů, smartfonů a kompů stejně lidi na toho Louskáčka jdou.

Louskáček je třetí ze tří baletů Petra Iljiče Čajkovského, premiéru měl v Petrohradu v prosinci 1892 a zpracovává se v něm jedna z Hoffmanových povídek, pocházejících někdy z roku 1819 nebo tak. Jedenáct měsíců po premiéře tohoto baletu Petr Iljič Čajkovský umírá na choleru. Choreografii k Louskáčkovi pak vytvořil legendární Marius Petipa, ač vlastně jen z části, druhou část za něj dokončil Lev Ivanov, který (jak pomluva praví) vytvořil ty nejlepší části Louskáčka.

Každopádně Louskáček se hraje už určitě víc jak 100 let a pořád je natřískaný divadlo, což je mi záhadou a myslím, že v tom musí být nějaké ohromné tajemství. Musí to nějak rezonovat s nějakými archetypy, obecným krásnem, nebo co já vím. Možná je to tím, že děj Louskáčka je fakt ... jednoduchý. Magický a jednoduchý.

To mi divoce víří hlavou a pozoruju Louskáčka.

Louskáček je docela dlouhý, poctivý balet.

Takže času ke kontemplaci je hromada.

První asi půl hodinu je mi líto, že nejsem baletka.

Opravdu, upřímně.

Skákala bych si tak po scéně a bylo by mi hej.

Druhou půlhodinu už mi to tolik líto není, říkám si, bolely by mne kolena a co teprv záda! a pro změnu pozoruju, jak moc do rytmu tanečníci jdou a kdykoli se to trochu nepovede, tak si pro sebe povzdechnu. Hudba, hudba, děti! Raz dva tři. Když je to valčík, tak na tři, milé děti.

Poslouchat! Hudbu!

Třetí půlhodinu začínám přemítat o smyslu této produkce.

O čem to má být?

O čem to vypovídá v současném postmoderním světě?

Co se nám Louskáček snaží říct?

Pak je přestávka, během které se Zitín ztratí a zase najde, nakousneme jeden šíleně mastný chlebíček, který poté nedbale odložíme na okno a zmizíme, nakreslíme obrázek vloček do soutěže a vrátíme se zpátky do lóže.

Dějství II.

Přemýšlím, co teda Louskáček sděluje.

Tohle prostě MUSÍ mít nějaký hluboký psychologický význam.

Transformace z dětství do dospělosti?

Nebo hledání nějakého svého snového budoucího partnera?

Trochu podivně vyzní bitva myší s vojáky v prvním dějství, protože myší je dětem upřímně líto, vojáků se bojí a není jaksi jasné, proč hnusní vojáci ty hodné roztomilé myši masakrují. Zde nezbývá, než produkci představení důrazně doporučit, aby myši byly zlejší, protože takto je to hluboce nekorektní a KE ZVÍŘATŮM ŠKAREDÉ, jak poznamenalo Zitisko.

No, milé dítě, ono je to složitější, ta Hoffmanova povídka totiž smysl dává, jenom je značně vykuchaná, takže v podání baletní pantomimy neposkytuje všechna vodítka pro dosažení divácké katarze.

Dokonce se stala předmětem intepretace ze strany samotného Freuda, což se i nabízí, protože tu máme kontrast mezi zvířecími myšmi reprezentujícími podvědomí a vědomými ovládajícími se vojáky probíhající na pozadí vývoje hlavní hrdinky Kláry v ženu.

No prostě na to koukám jako tele na nové vrata, jako husa do flašky, jak říká Zitul, která to někde četla, a říkám si, no stejně je to prostě hezký!

Hezký, nádherná muzika, hezcí mladí lidé na jevišti.

A nadšený děti.

Na závěr se ještě hodí říct, že na Louskáčkovi jsme byly se Zitul už mockrát. Ale dnes poprvé jsme neodešly před půlkou, poprvé jsme vydržely a všechny senzorické věci jsme v klidu a pohodě zpracovaly, takže Zitul se tam vůbec netrápila a moc se jí to líbilo.

A to je prostě skvělý.

1 komentář:

  1. To je tedy výkon, že to Zita zvládla!
    Já měla dítě jen s dys.., ale byl tak nesoustředěný, že jsme v opeře začínali v lóži , kde si, když ho to nebavilo, jezdil po sametové podlaze autíčkem (ale byl ticho!) a když chtěl na wc, tak jsme prostě šli... a mohl přitom i pít a jíst...
    No, začátky nebyly snadné a levné :-)
    Alena

    OdpovědětVymazat