sobota, prosince 10, 2016

Julčiny neuvěřitelné příběhy

A dnes opět na téma "Julčiny neuvěřitelné historky z obyčejného života".

Stojíme se Zitínem v nejmenovaném řetězci u pokladen.

Je to strašný.

Hrajou koledy, před náma obrovská fronta a my kupujem jednu koblihu.

Jedna kobliha je náš rituál.

Zitisko je hrozně hodný, fakt se drží.

Koledy hrajou, světla blikají, mám pocit, že brzo omdlím, Jindra ječí.

Ale Zitisko je hodný a dokonce se mne vyptává, zda mi něco není.

No a pak začneme sledovat konverzaci za náma.

Stojí tam paní s holčičkou, asi tak šestiletou.

Holčička se standardně nudí, chce nějaký bonbony, prostě normální holčička.

Matka chvíli odolává.

Pak nějak cosi překlikne a matka povídá holčičce: MÁM TĚ PLNÝ ZUBY.

Zitisko se na mne pátravě dívá, jestli je to ok?

Matka pokračuje: CHVILKU TĚ VIDÍM A UŽ TĚ MÁM CHUŤ POSLAT PRYČ.

Zitisko se zjevně začíná strachovat o osud holčičky.

Matka jede dál: PROSTĚ JSI ZLÁ.

Mně se vybavuje, že když mi v životě někdo řekl, jak jsem děsně zlá, byla to obvykle projekce. Od protistrany.

Matka zakončuje: JSI ZLÁ A MĚLA BYS JÍT PRYČ.

Holčička tam stojí a koulí se jí slzy jak hrachy po tváři.

A my tam se Zitínem stojíme jako trubky a neudělaly jsme NIC.

Já jsem byla v paralýze a neřekla jsem tý matce, co si o tom myslím, nezastala jsem se tý holčičky, protože jsem najednou byla v nějakým zmatku, jestli je to normální? nebo to není normální? a taky komentovat výchovné chování někoho jiného se nemá, že... a vůbec, je to přece jejich věc, jak se k sobě doma chovaj... ale není to správný, tohle dětem říkat... není to správný a té holčičce to ublížilo hrozně moc...

Zitisko je taky v paralýze a kouká.

A já už tři dny řeším, co to bylo, že jsem nezvládla nic udělat.

Já vím, že něco udělat je nevhodné, považuje se to za vměšování, je to krajně nemoderní a vlastně totálně uncool. Taky je to relativní, protože každej máme svou definici dobra. Takže nelze svoje názory prohlásit za univerzální dobro, to je jasné.

Ale uvnitř cítím, že stejně bylo správný něco říct.

Že ta holčička si fakt za škemrání o bonbon tohle nezasloužila.

A že některé věci rodič nesmí říct, ani když je naštvanej, ani když je unavenej, prostě nikdy.

A když se děje bezpráví, někdo se musí zastat.

Všichni nemůžou jen koukat jak trubky.

Jak já.

Tak tímto holčičce vzkazuju, že příště to zvládnu, že příště té mamince prostě řeknu, že tohle tý holce ubližuje.

Chci tomu věřit.

3 komentáře:

  1. Je to možná krajně nemoderní a úplně uncool, ale je to správné! S tímhle taky poměrně často bojuju v nejmenovaném řetězci u pokladen, na tomhle místě se tyto situace nějak zvláštně koncentrují. Jednou jsem se ozval a dostal jsem od dané matky kartáč, jak to malé děcko, takže už si na to dávám pozor, ale tohle by ty děti slýchat od rodičů neměly. Jde to říct jinak, méně agresivně a s menšími následky, stačí jen chtít (teda alespoň si to myslím)

    OdpovědětVymazat
  2. Tak to je fakt šílený! Bohužel mám podobnou nedávnou zkušenost, a jelikož jsem zrovna spěchala se dvěma zpruzelými dětmi do cvičení, a chlapečka, se kterým bylo cloumáno a řváno na něj, protože uklouzlo na náledí na odrážedle, jsem se taktéž nezastala. A ještě te´d, týden poté, cítím ten vztek a lítost.

    OdpovědětVymazat
  3. Blbé je že keby ste takto rozjetej maminke niečo povedala tak by si aj na vás prípadne na Zitískovy vypustila páru, niekedy to sice bolí ale je potreba mlčať a dufať že tá holka to pochopí že je to projekce...
    Zuzana

    OdpovědětVymazat