čtvrtek, listopadu 17, 2016

Výseč

Na sociálních sítích a vůbec těch všech nových médiích je naprosto úžasné, jak můžete modulovat obsah.

Můžete dávat k tématu Autismus jenom ty příspěvky, které na tuto jednotku vrhají to lepší světlo.

Až by se skoro chtělo říct, jaká je to ohromná zábava.

Jak je to vlastně fajn!

Ale je to jenom výseč reality.

Ta druhá výseč tu není, protože nechci, aby si ji Zitul někdy četla.

Protože ji nesmírně miluju a nechci ji zranit.

Jenom je třeba na to čtenáře upozornit, že to tak je.

Že pozitivní veselé zprávy o tom, co se nám povedlo, nejsou všechno.

Dneska jsem pekla se Zitul bábovku a kolem chodil Jindra.

A když viděl, jak dávám prádlo z pračky do sušičky, začal divoce jásat a dávat ho tam hned taky.

A vesele se na mě smál a dával prádlo do sušičky, nosil ho tam a zpátky a bylo to bezva.

A já si uvědomila, že tuhletu jednoduchou nápodobu Zitul asi nikdy prostě dělat nebude.

Cítím, jako by mi někdo vzal část jejího dětství.

Tu část, kdy děti dělají s mámama věci, krmí maminku piškotkem, češou maminku, hladí maminku, nosí prádlo z pračky do sušičky, zabalí se do jakékoli deky, nikoli té jediné správné... o tuto část se cítím, jako by mne někdo připravil.

Jako by mi někdo vzal část Zitulina dětství.

Takovou tu, na kterou nejraději vzpomínáte.

No nic.

Tak to bylo krátké nahlédnutí mimo tu pozitivní, optimistickou výseč.

6 komentářů:

  1. Milá Julie, myslím že i když to, co je mimo pozitivní výseč, před Zitou zatajíte, nebude to nic platné, protože jí to dřív nebo později dojde, stejně jako to došlo mně. Nikdy jsem nebyla hodným dítětem, i když jsem se o to snažila, a neměla jsem ani typickou pubertu, kdy by mi rodiče přišli nemožní (i když nevím, jestli typická puberta není jen hypotetický stav). Myslím, že i moji rodiče tímto přišli o určité impulzy pro svůj rozvoj.
    Když se bavím s přítelem, poznávám i to, o co všechno jsem přišla já sama: skoro nikdy jsem si s radostí nehrála s vrstevníky ani jsem se netěšila na čas strávený s nimi, neabsolvovala jsem skoro žádné zájmové kroužky, nechodila jsem do turistického oddílu a nikdy jsem nebyla na klasickém letním táboře. Je mi to někdy líto, hlavně když dnes vím, že by mi bývala stačila jen určitá pomoc, abych toho všeho byla schopná aspoň v menším rozsahu.
    Jediné, co se s tím dá dělat, je nezavírat před tím oči, ale zároveň se koukat dopředu, připomínat si to, co jsem zvládla (to se mi ještě moc nedaří) a snažit se, aby těch zážitku, které mi zůstanou zapovězeny, moc nepřibývalo.

    OdpovědětVymazat
  2. Chemicko, moc díky za Váš komentář! Napadlo mne,jestli byste nechtěla napsat příspěvek ve stylu "co mi pomohlo/pomaha", který bych tu mohla s Vasim souhlasem uveřejnit? Spousta lidí by si to myslím ráda precetla. Zdravím, Julie

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Určitě to zkusím, děkuji za nabídku.
      Nevadí,že jsem vždycky byla lehčí AS, a navíc většinu času docela dobře kompenzovaný?

      Vymazat
    2. Odesláno :-) doufám, že na správnou adresu.

      Vymazat
  3. Najťažšie je že môj atypický autista Milo a aspergerka Naďa (do dospelosti ,,len,, ADHD)hoci hyperaktivne žili všetkými činnosťami, bez schopnosti sa hrať, skôr deštruovali a ,,zle,, sa chovali medzi ľuďmi (v tom bol autizmus)... najťažšie je, že so mnou existujú tak, že ja vlastne pre nich neexistujem (aj môj muž ,,skrytý,, autista)!!
    Pre mňa prekonávať túto moju ,,smrť,, je najväčšou a najťažšou úlohou v živote, prekonávať a s nimi žiť a vytvárať im životné stereotypy...

    OdpovědětVymazat
  4. Myslím, že autisti maminku moc potřebují, jen to nejsou schopni dávat najevo.
    Vendula

    OdpovědětVymazat