pondělí, listopadu 28, 2016

Od Chemičky

Tenhleten blog čte spousta lidí. Přes tisíc lidí denně.

A někteří píšou i dlouhodobě do diskuzí.

A někteří dokonce píšou tak zajímavý a podnětný příspěvky do diskuze, že jsem je požádala, aby napsali rovnou celý článek sem na blog, protože si myslím, že to spoustu lidí zajímá a spousta lidí si to se zájmem přečte a v komentářích by to mohlo zapadnout.

Takže, dnešní příspěvek psala Chemička.

Chemička se pohybuje na vysokofunkční části PAS spektra. 

A Chemičku jsem poprosila, jestli by nezpracovala téma "Co mi pomáhalo jako dítěti, když lidi okolo dělali/nedělali a co mi pomáhá teď".

Je to nesmírně zajímavý příspěvek.

A protože jsem ho nepsala já, uvádím ho v uvozovkách.

 "Co mi pomáhalo jako dítěti, když lidi okolo dělali/nedělali a co mi pomáhá teď".



"Otázka „Co mi pomohlo/pomáhá?“ je komplexnější, než se zdá. Sloveso „pomoci“ může být popsáno jako „svým působením změnit výchozí stav do stavu lepšího“. Budu tedy zmiňovat vliv faktorů prostředí, tedy smyslových a sociálních vjemů, které jsem vnímala, na můj psychický stav. Nějaký faktor v mém okolí může hned při svém výskytu změnit můj psychický stav tak, že
  • já sama to hned vnímám jako zlepšení (např. moje úzkost klesne, zbavím se pocitu viny)
  • momentálně jej vnímám jako zhoršení, ale do budoucna mi může přinést zlepšení (např. něco se mi nepodaří – vím, co mám příště dělat jinak; cítím se neschopná – začnu se víc snažit; mám pocit viny – snažím se zlepšit a nedělat vědomě špatné věci).
To, co přinese zlepšení momentální, může, ale nemusí přinést zlepšení v dlouhodobém horizontu.
Navíc to, co vypadá v okamžitém i dlouhodobějším horizontu jako dobré tj. vývoji pomáhající, může mít i určitý „vedlejší účinek“, tj. může to způsobit zhoršení v jiné oblasti, ale i tak takové faktory hodnotím jako převážně dobré.
Další věc, která platí u faktorů s pozitivním účinkem v delším časovém horizontu a kterou je potřeba zohledňovat hlavně u dětí, je vliv přirozeného vývoje. Vždy je také potřeba myslet na to, že časová následnost ne vždy znamená kauzalitu a že skutečnou příčinou pokroku mohlo být něco úplně jiného, klidně nepozorovaného.
Další problém je ten, že to co pomohlo mně, nemuselo být prospěšné lidem v mém okolí, ale o tom se mohu jen domnívat.
Zmíním tedy jen faktory, které na mě měly převážně pozitivní účinek jen v delším časovém horizontu a faktory, které na mě měly převážně pozitivní účinek jak okamžitě, tak v delším časovém horizontu.

Faktory s pozitivním účinkem jen v delším časovém horizontu
1.     Prostředí, které mi často přinášelo zdroje úzkosti a autistické krize (i když někdy až zbytečně často)
2.     Nepomáhání mi při autistických krizích (to je sporné, sice mě vedlo k samostatnosti a vědomí, že na sobě musím pracovat, ale na druhou stranu mi přineslo spoustu pocitu viny a vyčerpání po každé krizi, mnohé krize byly i zbytečné a to, co k nim vedlo, nemělo žádný výchovný efekt)
3.     Šikana (opět sporný pozitivní účinek, ale i díky ní jsem věděla, že na sobě musím pracovat)
4.     Všichni ti lidé, kteří mě hodnotili negativně („Nemáš rozum.“, „Jsi snad natvrdlá?“, „Podívejte se, jak se chová.“, „Jsi líná/nepořádná/nesamostatná a nepřipravená pro praktický život.“, „Děláš ostudu.“, „Nikdy si nikoho nenajdeš.“, „Tohle jsem si v tvém věku nemohla dovolit.“), negativní hodnocení mě vedla k přesvědčení, že na sobě musím hodně pracovat
5.     Obracení všech problémů ve „srandu“ (zesměšňování kvůli autistickým krizím, nechápavosti, nesoustředěnosti a zapomínání) a jejich rozšiřování coby „vtipné historky“ – teoreticky to člověka zocelí, ale pro mě to byly jedny z nejnáročnějších zážitků a vlastně ani nevím, zda vývojový impulz, který jsem z nich vytěžila, vyvážil stres, který jsem kvůli nim zažila (samozřejmě mohla být chyba i v mém „nerozumění legraci“)
6.     Pobyt v zahraničí v rámci programu Erasmus a následný proces návratu do ČR (to byla skutečně tvrdá srážka s NT reáliemi a s mými vlastními nedostatky, která mě nakonec dovedla k diagnóze)
Tyto faktory přinášejí pozitivní účinek, je však potřeba být opatrný na dávkování, zbytečně je nevyvolávat uměle a být oporou po celou dobu jejich působení. Míra negativity zážitku není absolutní, je dána vnímáním člověka, který jej zažívá. Schopnost přeměnit negativní zážitek na vývojový impulz má u každého člověka jinou míru, mění se s věkem a se stupněm vývoje, ovlivňuje ji prostředí a momentální stav u nikoho není nekonečná.

Faktory s okamžitým i dlouhodobým pozitivním účinkem
  •  Úplná a stabilní primární rodina, přiměřeně stabilní a podporující širší rodina (netřeba komentovat, považuji za nejdůležitější ze všeho)
  • Možnost trávit volný čas o samotě (sporný účinek, můj sociální vývoj byl díky tomu možná pomalejší než by musel být, ale díky možnosti si odpočinout jsem zvládla bez větších problémů fungovat v normální škole s normálním programem bez asistence)
  • Samostatný pokoj (opět sporný účinek, možná jsem se málo učila přizpůsobivosti, ale možnost odpočinku podpořila fungování ve škole)
  • Možnost věnovat se svým momentálním zájmům, i když na první pohled vypadaly nesmyslně
  • Aktivní rodiče (díky nim jsem mohla sportovat i cestovat, i když jsem nezvládala chodit do kroužků a jezdit na tábory)
  • Důraz na vzdělávání (dostala jsem tak možnost být dobrá v něčem, co se považovalo za důležité; těžko však říct, jak bych dopadla, kdyby mi to ve škole nešlo)
  • Domácí řád a předvídatelnost (moji rodiče jsou poloviční AS, takže ten řád byl přirozený, mohl ale zpomalit vývoj mé schopnosti přizpůsobit se náhlým změnám a chaosu)
  • Možnost hrát si se sestřenicemi a bratrancem, kteří mi nahrazovali sourozence i kamarády
  • Tolerantní spolužáci na gymnáziu a na VŠ (možná až příliš tolerantní)
  • Sport, fyzická aktivita, relaxační techniky, hudba....
Speciálním případem bylo obdržení diagnózy. Sice mi pomohlo přijmout sama sebe a zbavit se názoru, že všechny moje nedostatky jsou jen výsledkem mojí charakterové vady, ale zároveň mě připravila o přesvědčení, že se mohu naučit cokoli, co budu chtít a potřebovat, což mě vedlo k dočasnému pocitu beznaděje. Také jsem začala mít obavy, že na sebe přestanu být dostatečně přísná a že díky identifikaci s diagnostickými kritérii už žádný pořádný pokrok neudělám, protože se zabetonuji v kategorii „handicapovaná“. Dodnes si nejsem jistá svou schopností odlišit tu část mého vnímání, interpretace, myšlení a chování, která je mou vůlí změnitelná, od té části vůlí nezměnitelné. Často pochybuji i o existenci a významu samotné diagnostické kategorie.
A co mi pomáhá dnes? Především to, že jsem našla své místo. Jsem v dlouhodobém stabilním partnerském vztahu a přítel mě přijímá takovou, jaká jsem, i když mám někdy obavu, že se kvůli mně posouvá blíž k autismu a že si kvůli ohledům, které se na mě snaží brát, dostatečně neužije společenské akce.
V mnoha věcech mi pomohla i péče psychiatričky a dvou psycholožek, které mě nikdy nebraly jako pacientku, ale jako člověka sobě rovného. Pomohly mi přijmout samu sebe, díky nim jsem se naučila mnoho nových dovedností např. v oblasti zvládání stresu a pochopila jsem něco z NT způsobu myšlení a chování.
Stále mi velmi pomáhá sport a další pohybové aktivity, nedokážu se dlouho nehýbat, to pak nevydržím ani sama se sebou.
Velkou pomocí pro mě bylo i setkání s dalšími lidmi s AS, poprvé to pro mě byl asi stejný zážitek, jako když člověk nalezne svou opravdovou rodinu nebo po dlouhé době slyší lidi mluvit jazykem, kterému rozumí. Zjistila jsem, že autisté nejsou horší nebo lepší, že jsou jen jiní. Ale kdo ví, možná je celé porozumění jen iluze.
Zvládají mě i kolegové a šéf v práci, nevím, zda to považovat za úspěch nebo spíš za štěstí, ale každopádně je to pro mě něco, v co jsem ještě před pěti, šesti lety ani nedoufala. Vědomí, že jsem dosáhla něčeho dříve nepředstavitelného, mě povzbuzuje. 
Přemýšlení o tom, co mi pomohlo  co ne a díky čemu jsem se v osobním, studijním a pracovním rozvoji dostala tam, kde jsem dnes, mě většinou dovede k otázce, zda a jak moc mi pomohlo dětství a dospívání prožité „normálně“ – bez diagnózy, a tedy i bez zvláštních ohledů. Stále zastávám spíše ten názor, že s diagnózou bych se nedostala tak daleko, že vývoj probíhá nejúčinněji přes bolest. Přítel nemá tak radikální názor, tvrdí, že stejných nebo i větších úspěchů je možné dosáhnout hladší a ne tak bolestivou cestou, otázkou však je, jestli za tím není jeho vyšší frustrační tolerance. A protože sama ze sebe nemám kontrolní vzorek, tak se o vlivu stresu a negativních zážitku na můj vývoj mohu jen domnívat".


Já Chemičce moc děkuju za nesmírně podnětný příspěvek.


2 komentáře:

  1. Díky. Zajímavé, že dost AS vnímá diagnozu jako úlevu - btw. autíci taky.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Máte pravdu, po diagnóze se dostaví úleva. Označení "Aspergerův syndrom" zní přece jen lépe než "lenoch", "flákač", "rozmazlený fracek", "zkažený charakter" nebo "porouchaná osobnost" a zjištění, že za to nemohou ani rodiče. Zásadní je též zjištění, že v tom člověk není sám, že není jediný na světě, kdo vnímá a chová se tak divně. Ano, i lidé na spektru chtějí někam patřit.
      V mém případě však byla úleva rychle vystřídána uvědoměním, že to mám na celý život že ať budu na sobě pracovat sebevíc, normální nikdy nebudu. Měla jsem velké obavy, zda někdy dosáhnu důležitých milníků dospělosti, hlavně pracovního zařazení, partnerství a mateřství; nechtěla jsem nikoho ani sebe zklamat, spoléhat se na ostatní lidi a omlouvat své selhání diagnózou. Nakonec jsem z toho opět našla východisko - budu dřít, dřít a dřít, až se to normální chování nadřu. Byla jsem ráda, že konečně vím, na čem konkrétně dřít a jak. Radost z malých úspěchů však nemohla vyvážit vědomí, že můj deficit je trvalý, že některé věci jsou tak neuchopitelné, že je vydřít nelze. Přepadaly mě i výčitky, že jsem na sobě nezačala pracovat dřív.
      Naštěstí mi došlo, že takhle to dlouhodobě nepůjde, a změnila jsem svůj přístup k sobě do současného stavu. Přesto se stále snažím zjistit, co ještě mohu na sobě změnit a co už ne. A asi mě to jen tak nepustí, ale co tak slýchám, není to nic vzácného.

      Vymazat