středa, listopadu 16, 2016

Mileniálům

Je mi jasný, že tenhleten post hodně lidí naštve.

Ale prostě ho musím napsat!

Tedy, milí mileniálové.

Tento post je určen právě vám.

Pokud nevíte, zda mileniál jste či nejste, čtěte dál.

Wikipedie k tomu praví toto:

Generace Y je pojem, který se poprvé objevil v srpnu 1993 v časopisu Advertising Age, přičemž popisoval generaci dětí narozených v letech 1986 až 1995. Dnes už často označuje i generaci narozenou mezi lety 1974 (respektive 1975) až 2000.
Generace Y se chápe jako následovník generace X a generace MTV. Objevily se i pokusy označit tuto generaci anglicky jako Millennials nebo jako internetovou generaci (iGen) a dát jí název podle klíčových události a trendů, které se jí týkají. Další názvy jsou Echo Boomers (jako děti narozené generaci Boom Generation), Net Generation (1. generace, která od dětství používá ICT)

Hle. Milí mileniálové, možná i já jsem /sensu lato/ mileniál.

Ale vyrůstala jsem přesně deset let v komunistickém, totalitárním režimu.

Mám z něj řadu pozoruhodných vzpomínek.

Pobíhání po chodbě školy v obalu z igelitových sáčků simulujícím protichemický oblek.

Slib jisker, na který jsem se nedostavila, protože mne to nebavilo, podobně jako jsem se nedostavila po následném pokárání do pionýra, a to, jak se potom rodiče do noci hádali, kvůli komu se nedostanu na vysokou školu. Bylo mi přesně osm a vůbec jsem tomu nerozuměla, proč oba tak hysterčí.

Nekonečné fronty na banány na Vánoce.

Prací prášek Juwel, který nepral, ale byl prostě lepší, takže se na něj taky stály šílené fronty.

Návštěvy vojáků na základce.

Všechno možné si pamatuju.

Proč to píšu.

Krom toho, že moje dětství bylo pestřejší o mnoho militantních úvah a v noci jsem často nespala obavou z jaderné katastrofy (nedělám si legraci), tak bylo moje dětství plné dost často velké FRUSTRACE.

Ano, milí mileniálové.

FRUSTRACE.

FRUSTRACE je přesně to, co vaše (možná i moje?) generace nesnáší a snaží se tomu za každou cenu vyhnout.

Frustrace z toho, že se něco nedaří, lidi kolem nedělají, co chci, nakonec někdo zvolí nějakého blbečka, frustrace z čehokoli.

Frustrace je integrální součást života a namísto boje o její odstranění je nutné zahájit program na její zvládání, nebo nám tu celá generace Y vyhyne na absolutní nedostatek schopnosti se adaptovat na vnější prostředí.

Někdy je dobrý obalit se igelitovýma pytlíkama a obíhat školu.

Nebo stát tři hodiny ve frontě na pomeranč.

Nebo když rodiče trocha řvou, protože o něco vážnýho fakt jde.

Naučí to čelit frustraci.

Zde proto čistá esence toho, jak to v životě chodí/nechodí.

Takový miniaturní návod na život pro hypotetického mileniála.

1) Pravidlo číslo jedna.

Když chceš dosáhnout úspěchu, budeš muset STRAŠNĚ MOC MAKAT.

Bohužel. Spousta mileniálů kolem mne se cítí natolik výjimečná, že se jich tyto přízemnosti typu práce netýkají, a pak se velmi diví, že Franta Vomáčka z vedlejšího bloku je najednou někdo. Franta Vomáčka makal. Srovnej se s tím.

2) Pravidlo číslo dva.

Než se ti něco povede, STRAŠNĚ MOCKRÁT TO ZKAZÍŠ.

Nikdo nesází skvělé výsledky na první ostrou. Musíš to zkoušet a zkoušet a nevzdávat a nepochybovat, ale věřit.

3) Pravidlo číslo tři.

Pokud se ti něco nelíbí, můžeš proti tomu bojovat. Jo, můžeš. Ale pak jsou věci, KTERÝ PROSTĚ MUSÍŠ ZKOUSNOUT.

Nikdo nežijeme v životě utvářeném čistě podle našich ideálních představ. V každým životě je nějakej ten blbej šéf nebo protivnej řidič na křižovatce.

4) Pravidlo číslo čtyři.

Úspěšní jsou ti, co VYTRVALI. Nikoli ti, co byli nejnadanější, měli nejvíce potenciálu, dosaď cokoli. Úspěšní jsou ti, co se nedají odradit a pořád a pořád jedou dál a makají.

5) Pravidlo číslo pět.

Je zcela NORMÁLNÍ A V POŘÁDKU obětovat vlastní pohodlí na oltář vlastní SVOBODY. Není známkou dospělosti v pětatřiceti bydlet u rodičů a pobírat od nich apanáž. Není to normální a není to svoboda.

6) Pravidlo číslo šest

 Když někde začínám, MUSÍM SI TO ODMAKAT. Málokoho berou přímo na pozici generálního ředitele z místa absolventa. Odmakat znamená doslova, že budu muset dělat i práci, která mne nebaví/nelíbí se mi/netěší mne.

7) Pravidlo číslo sedm

Ostatní lidi mají úplně stejné právo na "svou" realitu jako ty. Konflikt není nic jinýho než střet těchto realit. Tvoje realita není víc než jejich realita. Tvoje přání nejsou ničím výjimečnější než přání ostatních lidí. Všichni lidi jsou si rovni. Můžeš být chytřejší nebo schopnější, ale pořád tě to nedělá nijak důležitějším člověkem.

8) Pravidlo číslo osm.

Dospělej člověk se nehroutí z toho, že se na facebooku objeví nějaká hláška. Vypne facebook nebo si jde číst, uvaří si kafe nebo si dá pivo nebo cokoli. Hroucení ze sociálních sítí patří náctiletým slečinkám a ani těm nepatří, protože místo hroucení z facebooku by měly být v lese nebo dělat něco smysluplnýho.

9) Pravidlo číslo devět.

Sebeobsluha. Samostatnost. Dospělej člověk si umí uvařit, umí vést samostatnou konverzaci, ví, jak funguje pračka, je finančně jakž takž gramotnej, platí složenky. Za dospělého zdravého samostatného člověka toto nedělají rodiče.

10) A konečně, pravidlo číslo deset.

Opravdu dospělej člověk má v centru svého přemýšlení OSTATNÍ LIDI, nikoli vlastní blahobyt či prospěch. Permanentně se neřeší, protože řeší, co potřebujou jeho děti nebo jeho partner nebo kdokoli. Svoje potřeby nezanedbává, ale taky hystericky neumocňuje. Zkrátka NENÍ SOBECKEJ.

To je asi tak vše, co jsem měla na srdci a potřebovala mileniálům říct.


1 komentář:

  1. Ano aní učitelko, to je k svátku velmi vhodný proslov!

    OdpovědětVymazat