úterý, listopadu 22, 2016

Inkluze

Nenudíme se a aktuálně řešíme další napínavý díl seriálu "Inkluze vysokofunkčního autítka".

Ale asi se mi teď o tom nechce psát, protože z toho na mne pak padá beznaděj a deprese.

Chci se soustředit na hezký věci v životě.

Nebo vyvrátit nějaký debilní mýtus.

Nevím.

Nebo prostě udělat cokoli užitečnýho.

Jeden z největších omylů ohledně autismu je ten, že autisté NECÍTÍ EMOCE. Jenom proto, že na někom něco není vidět, ještě nemůžu prohlásit, že to necítí, ne?

Jsem osobně přesvědčená, že spousta autínů má bohatý vnitřní život, jenom nemají prostě tu nutkavou potřebu to s někým sdílet. Ale uvntiř jsou to normální lidi, chtějí být milovaní, mít kamarády, být ocenění. Nemůžou za to, že je to na světě tak debilně zařízený, že jim to zrovna dvakrát senzoricky nevyhovuje, takže mají plné ruce práce s tím, aby v naší společnosti neurotypických géniů normálně přežili a zvládli aspoň projít pod osvětlením v obchoďáku.

Dneska Zitisko dostalo tři dopisy od dětí z bývalé třídy. Děti si na Zitína vzpomněly a napsaly jí krásné dopisy. A Zitisko bylo TAK ŠŤASTNÝ. Protože je to úplně normální holka. Jenom se někdy trochu jinak chová. Ale je normální, obyčejná, chce mít kamarády a kamarádky a když jí napíšou, tak má hroznou radost. Zitul teď sedí u stolu a píše všem dětem odpovědi. A je to úžasný. Píše do nich věci, které se stydí říct, protože to stydění Zitínovi ve spoustě věcí brání. Taky jsme byly vybrat obálky a dopisní papíry na odpovědi, takže děti budou čubrnět, protože ty obálky jsou opravdu krutopřísné.

Je prazvláštní, že ty dopisy plné dětského slunečního světla či jak to nazvat k nám dorazily zrovna ve chvíli, kdy se řeší problémy s jistotou/asistencí. Jsou totiž jakýmsi ujištěním o tom, že i když se s někým nevídám každý den, tak se s ním mohu celoživotně nebo hrozně dlouho a hrozně moc přátelit. A jsou i ujištěním o tom, že selhávání systému inkluze nemá vliv na selhání dětských přátelství, jakkoli netypická a zvláštní by tato přátelství byla. Je to krásný.

Děkujeme.

2 komentáře:

  1. Milá Julie, ten mýtus o necítění emocí vyvracejte, kde jen můžete. Velmi se k tomu hodí výrok jedné dospělé ženy s AS: "Budete snad řezat rybu za živa a tvrdit, že ji to nebolí, protože nekřičí nahlas?"

    OdpovědětVymazat
  2. Pracuju jako asistentka s dítkem s ADHD, sama mám doma dospělého vysokofunkčního autistu. Ve škole, ve vedlejší třídě máme holčičku s diagnózou A. syndrom + ADHD. Hodiny s ní jsou úděsné - chová se jako ukrutný sobec, ubližuje dětem, které paní učitelka vyvolá (a ji ne); ruší výuku, protože běhá po třídě, vykřikuje, svačí kdy ji napadne, leze dětem pod lavice a sundává jim papučky apod. Když je nejhůř, paní asistentka ji odvede do sborovny a zkoušejí se učit tam, ve dvou.
    A já si vždycky vzpomenu na Zitína a říkám si, jak by bylo príma, mít tady takovou šikulku. Jistě má taky své mouchy - a kdo ne? Ale určitě se na školu i spolužáky těší a chce získávat další vědomosti. Navíc už má zkušenost s bráškou, ví, že je třeba brát ohled na toho druhého. To je ve škole k nezaplacení a přesně tohle ta naše autistka nemá (psycholožka rodiče, nyní už rozvedené, varovala: dalšího sourozence by bylo nutné hlídat jako oko v hlavě, nebezpečí ublížení odhaduje jako velmi vysoké).
    Takže věřím, že Zitul to zvládne a ostatní pochopí, že její přítomnost ve třídě děti i učitele opravdu může obohatit. V jejím případě to určitě není žádná fráze. Držte se! K.

    OdpovědětVymazat