neděle, listopadu 20, 2016

Dáme si kafe

Sedím v kavárně se ženou, o které toho vím strašně moc.

Stejně jako ona o mně.

12 let jsme spolu strávily v jedné školní lavici.

Zažily jsme spolu věci, které nás definovaly pro celý příští život.

Jakoby těch asi 13 nebo 14 let, co jsme spolu nemluvily, neproběhlo.

Jako by to všechno plynule pokračovalo.

Všechno jsme si odpustily, všechno.

A já tam tak sedím a jsem hrozně šťastná.

Je to jako návrat domů z dlouhé cesty.

Některé věci jsou tak skvělé, že stojí za to je spravit.

I když se člověk třeba dlouho odhodlává.

A tím, že jsou spravené, jsou ještě lepší.

Sedím a směju se a dívám se, jakou má nádhernou dceru, která tam sedí s náma, a říkám si, prostě, tohle je za odměnu.

Za moudrost a za odpuštění někdy člověk dostane za odměnu tu druhou šanci, o kterých jsem tu minule psala, že nejsou.

Ony asi jsou, ale jsou jenom někdy a člověk se asi musí i hodně snažit, aby byly.

Říkám si, jak jsem to mohla těch 13 let vydržet??

Jak mi to mohlo tak šíleně nechybět?

Moje druhé já?

Tak pokorně říkám DĚKUJU. Za druhou šanci.

0 komentářů:

Okomentovat