čtvrtek, listopadu 24, 2016

Další historka z MHD

Už dlouho si říkám, že musím napsat o jednom fenoménu.

Jmenuje se to "Udělej si sám/a a potom si stěžuj".

V praxi to vypadá následovně.

Téměř každý den mám to štěstí vidět nějakou zoufalou maminku, jak se tahá s kočárem do autobusu. Matka ztrhaná, v ruce další dítě, na zádech nejlépe batoh s nákupem, prostě hrůza, vyčerpání z ní jen čiší. Matka koulí očima, jelikož se snaží do MHD napasovat kočár, což nejde, protože kočár je ojetý a blbnou mu kolečka (důvěrně znám). V tom přiskakuje nějaká osoba, že matce pomůže. Matka se se zničeným úsměvem usměje a povídá "Já to zvládnu sama, děkuju". Poté nastoupí, ulehne na nejbližší sedačku a prospí zbytek cesty na podlaze autobusu za mohutného řádění staršího dítka. Ideálně ještě během transportu matka volá někomu dalšímu, jak je to strašný, že jí nikdo nepomáhá.

No dobře, trochu přeháním, ale jen trochu!

Vždycky když takový výstup vidím, tak si říkám - proboha proč?

Proč odmítat pomoc, kterou tak masivně potřebuju?

Proč to lidi dělají?

Proč si lidi myslí, že je odmítání pomoci hrdinství a proč si myslí, že je někdo bude za toto každodenní jakože hrdinství milovat nebo obdivovat nebo jak?

Hodně často nad tím přemýšlím a dovedlo mne to k poznání, že toto se děje, protože matka, které je pomáháno, má pocit, že nechce být na obtíž. Nikomu a ničemu. A poskytování pomoci taky za takovou obtíž považuje.

Což je zcela zmatený koncept, protože z poskytování pomoci profitují OBĚ STRANY.

Ten, kdo přijímá, ale i ten, kdo dává.

Je to tak, vážení.

Ten, kdo dává, získává třeba... dobrý pocit?

Pocit, že je užitečnej?

Radost?

A to není málo.

Jakmile se přistoupí na to, že pomoc je prospěšná oběma směry, lze začít pomoc přijímat. Protože tím přece děláte dobře druhé straně, která může být kompetentní, efektivní a užitečná.

Takže já místo žbrblání, že mi nikdo nepomůže, případně vzpírání třicetilového nákladu do trolejbusu postupuju tak, že si na zastávce vyhlédnu nějakého ohromně nasvaleného silného mladého muže, který potřebuje ocenit. Hlasitě ho hezky požádám, aby mi pomohl, a ještě to, přátelé, nikdo nikdy neodmítl. Jakmile silák vynese kočár, tak se zářivě usměju a krásně ho pochválím. Že takhle ohromně mi ještě nikdo s kočárem nepomohl a že děkuju. Silák má radost a já mám radost, že mi neruplo v zádech. Jindra má taky radost, protože transport se uskutečnil hladce.

Teď jsem jela v tom stejném buse, kterým několikrát denně jezdím, s nějakými matkami, které nadávaly, že jim NIKDO nikdy nepomůže. A já si říkám, tak se mi to zdá? Nebo jezdím jiným časoprostorem? Protože mně tady vždycky někdo pomůže... jak rozličné mohou být ty reality.

Co z toho plyne?

Říkejme si o pomoc. Těm správným, silným lidem. A pak ji přijměme. A pak jim poděkujme. Je to jednoduchý a funguje to.

4 komentáře:

  1. Milá Julie, užívám tuto strategii s kočárkem nebo těžkým kufrem více než pětadvacet let a vzpomínám si jen na jednoho neochotného muže a tomu to dali ostatní v tramvaji pěkně sežrat :-) Úsměv a zřetelná výslovnost dělají divy.

    OdpovědětVymazat
  2. Pokud nepožádání o pomoc a následné stěžování na neochotu provádí nějaká paní, kterou už nikdy v životě neuvidím, dá se to vydržet. Daleko horší je, když to dělá můj blízký člověk a dělá to opakovaně i přes připomínky.

    OdpovědětVymazat
  3. S kočárkem jsem to tak dělala a fungovalo to. Mám jen jednu špatnou zkušenost z období těhotenství, kdy jsem byla v 8. měsíci a požádala jsem v tramvaji mládence na sedačce pro invalidy, zda by mě pustil sednout, a ukázala těhotenský průkaz. Podíval se na mě a řekl, že ne. Když jsem se ho ptala proč, odpověděl, že nejsem invalida, jen těhotná. Pustila mě nějaká milá starší paní.

    OdpovědětVymazat
  4. Víte, to je taková hra - nikdo mi samozřejmě nepomůže, vidíš, jaký jsem chudák, trpitel...nabízí to plno možností..
    Popisuje to pěkně pan E. Berne v knižce Jak si lidé hrají - ony ty hry mohou být zničující!
    Já jsem také vždy s těhotenským průkaze slušně žádala, zda by mě lidé (mladí) pustili sednout (mimochodem těhotenská průkazka platí stejně jako průkaz invalidy).
    A s kočárem jsem to dělala jako vy, s úsměvem a se slušnou prosbou jde vše líp!
    I dnes, když vidím nějakou potřebnou osobu, co stojí, rozhlédnu se a slušně požádám sedící mládež - Byl/a byste tak hodný/á a pustil/a jste tuto dámu sednout? - nestalo se mi nikdy, že by někdo odmítl.
    Takže máte pravdu, funguje to a je to pozitivní strategie - pro obě strany.
    Alena

    OdpovědětVymazat