pátek, října 28, 2016

Vina

Je pozoruhodné, že jakmile se stane žena matkou, dostaví se obvykle záhy jakýsi enigmatický pocit viny, který pak danou ženu léta pronásleduje.

Vina, že se dost nevěnuje dítěti.

Vina, že vůbec nepracuje a je s dítětem.

Vina, že pracuje a vůbec není s dítětem.

Vina, že ostatní ženy zvládají kromě péče o dítě kaligrafii/svahilskou konverzaci/brazilská bojová umění/lakování nehtů/dosaďte cokoli, zatímco tato žena taktak zvládá svoje robátko nakrmit a převléct.

Moje kamarádky, které jsou matkami, mají také pocity viny.

Já mám taky často pocity viny.

Ale říkám si - proboha proč?

Má racionální část říká - proč bych měla mít pocit viny?

Snažím se, co to jde.

Starám se, co to jde.

Musím se taky nezbláznit a o to se taky snažím, co to jde.

Tak proč bych se měla cítit provinile?

Za poslední týden jsem měla několik pozoruhodných konverzací, kde se mne někdo ptal, zda se necítím provinile, že chodím do práce, když mám tak malé dítě.

Moje racionální část řekla, že rozhodně ne.

Doma jsem nad tím dumala, zda sama sobě něco čistě náhodou z výčitek svědomí nenalhávám.

Ale nenalhávám.

Jsem ráda, že můžu být v kontaktu se svou prací.

Baví mne to.

Potřebuju to, abych měla sílu se dobře starat o Zitul.

Potřebuju vídat jiné lidi a mluvit s jinýma lidma.

Potřebuju to, abych nebyla depresivní.

Vím to, že to potřebuju.

Nejnáročnější období v roce jsou pro mne prázdniny, kdy jsme všichni vystaveni sobě navzájem.

Takže ne.

Necítím se vinna a neplánuju se cítit.

Dělám podle svého uvážení to nejlepší, aby se udržela v maximálně udržitelném stavu, abych mohla o obě děti dobře pečovat.

Zhroucená matka jim nepomůže.

A už se mne na takové věci neptejte:-)

3 komentáře:

  1. Milá Julie, musím říct, že jste mě docela vyděsila, nedokážu si totiž představit, jak se ten enigmatický pocit viny dá dohromady s perzistentním pocitem viny, který cítím už od dětství vůči rodičům a dalším blízkým lidem.
    Mnohokrát jsem přemýšlela nad tím, kde se vzal, a zatím mi vždy vyjde, že je to integrální součást výsledku výchovy.
    Nevím, nakolik to platí o rodičovské vině, ale myslím, že základ pro ni je také výchovou nasazený, ovšem ne s úmyslem vyvolat pocit viny.
    Také si někdy říkám, nakolik je pocit viny záležitostí žen jako takových (jak jejich vnitřního nastavení, tak jejich interakce s blízkými lidmi), zda podobnými pocity viny trpí i muži.
    A často si také říkám, zda je vůbec možné i po zbavení se pocitu viny zůstat dobrým člověkem.

    OdpovědětVymazat
  2. Julie, blog čtu pravidelně, ale pocit viny je první téma, na které chci reagovat, protože mě samotnou na mně samé udivuje. Jsem člověk, který si vždy šel za svým. U mně se to váže s tím, že již čtyři roky žiji v zahraničí. Ráda se vracím domů vidět rodinu a přátele, ale zároveň je toto období spojené s velkým pocitem viny, protože bych "přece měla být tam". Tento pocit se vždy dostaví před návratem a trvá po celý pobyt v ČR. Jakmile jsem opět v zahraničí vůbec mě netíží. Tak se ptám, zda v nás pocit viny nevzbuzuje očekávání okolí.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Určitě ano. Ale někdy si myslíme, že po nás lidé chtějí něco, co po nás ve skutečnosti vůbec nechtějí. Takže je za tím nejspíš hlavně to očekávání, že si lidé budou pomáhat a vycházet vstříc tzv. bez říkání.
      Nesmíme samozřejmě zapomenou ani na otevřenou manipulaci, ta vyvolá pocit viny naprosto spolehlivě.

      Vymazat