neděle, října 16, 2016

O frustraci

Jestli mne k něčemu stimuluje uvažování nad Zitul, tak je to neustálé přemýšlení o tom, co by měl/neměl být školský systém a co by se v něm mělo/nemělo dětem zprostředkovávat.

A opravdu hluboce se snažím přemýšlet nad tím, k čemu jako aktivní pedagog svoje studenty hodlám vychovávat/posouvat/čemu je učit a co budou vlastně z toho všeho reálně potřebovat.

Protože přiznejme si to, většina populace je z definice průměrná.

Většina populace je většina, takže disponuje průměrnými, tedy nejčetnějšími schopnosti.

A tak, jak je v současnosti společnost nastavena (a já si rozhodně nepřivlasťnuju právo říkat, zda je to dobře či špatně), tato společnost neumožňuje, aby na vedoucí pozici byli všichni.

Ne. Na vedoucí pozici bude ZLOMEK z těch, kteří procházejí školským systémem.

Ale někdy mám pocit, že současný vzdělávací systém směřuje k přípravě VĚTŠINY na to, aby se stala lídrem.

Zde máte mimochodem odpověď na otázku, proč jsou dnes mladí lidi tak vyfrustrovaní.

Třeba mají pocit, že jim společnost něco dluží. Že jim dluží vedoucí, kreativní pozici, na které budou moci uplatnit prezentování, rozvíjení se, sebepoznávání a nové, neotřelé přístupy k řešení problémů.

Realita je pak ale taková, že VĚTŠINA společnosti na takovou pozici nedosáhne.

Budou na pozici, kde budou muset poslouchat a adaptovat se na nové, neotřelé přístupy k řešení problémů, které jim předloží jejich více či méně či naprosto málo kompetentní šéf.

Není to k pláči? Je to k pláči.

A zde mi z toho vychází jakési tabu. Nikdo to nechce říct nahlas. Protože je to neskutečně nepříjemný. Pochopit a akceptovat, že budu řízen. Já vím, já vím, je to proti všemu, co nám všem říkali celé životy.

Ale co když je to pravda? Co když lidí, kteří mají to privilegium, že budou řídit, bude jenom malá, privilegovaná hrstka?

A co když ta frustrace z toho, že privilegován/a nejsem, bude enormní?

Co z toho vzejde dál?

Nevím.


10 komentářů:

  1. Jako studentka pedagogické fakulty nad tím taky hodně přemýšlím. Často kolem se be slýchám, že škola ničí v dětech kreativitu/ schopnost myslet atd. Ale já myslím, že ty opravdu přemýšlivé, kreativní lidi nějaká škola neodradí. Liduška

    OdpovědětVymazat
  2. osobní názor: Chvíle, kdy budou "vedoucí" všichni, bude okamžikem zániku lidstva. (mnoho povolaných, málo vyvolených). Že škola/y připravuje všechny? Za mě v pořádku - talentu se musí pomoct, to blbec se probojuje sám. Úlohou školy není vysvětlit dítku (potažmo studentu), že Není středobodem vesmíru; naučit jej sebekritice, sebehodnocení ... Od toho jsou (dle mého okolí a dnešní "demokratickénevýchovy" spíš mají být) rodiče.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. "Talentu se musí pomoci, to blbec se probojuje sám."
      Souhlasím.

      Vymazat
  3. Já jsem si na řízení zvykala těžko, po 9 letech živnosti a 4 leté mateřské, ale zásadní problém pro mě jsou "méně či naprosto málo kompetentní šéfové". A těch je většina. Jinak bych řízení snesla. Horší to bude s dcerou, je Asperger, momentálně na umělecké SŠ, tak to si, myslím, vybrala dobře. Marcela

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsem AS, tak možná můžu poradit. U člověka s AS souvisí ochota nechat se někým řídit hrozně moc s tím, jak tomu člověku důvěřuje. Asi je to tak u všech lidí, ale pokud zjistím, že na daného člověka není spoleh nebo dělá něco, o čem lze pochybovat, začnu mít z jeho řízení úzkost. Asperger často vidí nespolehlivost nebo dokonce lež i tam, kde ji NT nevidí.
      Pokud "nechat se řídit" znamená "nemoci si dovolit jakékoli námitky, i když šéf provádí něco, co škodí pracovní skupině a může to vést k maléru", tak si myslím, že je dobře se občas řídit nenechat. Za maléry na některých pracovištích se totiž platí nejen penězi, ale i zdravím nebo životem.
      Samozřejmě je otázka, kde se ti nekompetentní šéfové berou a proč na své pozici drží i přes svou nekompetentnost.
      A pokud jde o frustraci jedince z toho, že mu společnost něco dluží - to je podle mě daleko rozsáhlejší problém než problematika nemožnosti dosáhnout na vedoucí pozici. Pocit jedince, že mu někdo má něco dát a nedává mu to, vychází z bolesti jménem "nárokové myšlení", které, podle mého názoru, nepochází jen ze školy.

      Vymazat
    2. Ano, připomělo mi to šéfovou, se kterou jsem se dokázala pěkně porafat, ale ráda na ni vzpomínám, nějak jsem si jí vážila, protože věděla o co jde. Dcera je diagnostikovaná AS, ale občas mě napadne, že to je dědičný. "Nárokové myšlení" je zajímavý námět k zamyšlení, pro mě ve vztahu k rodičům. Marcela

      Vymazat
    3. Přesně tak, to je něco jako můj současný šéf. Myslím, že pokud se šéfem (a i s kamarádem nebo životním partnerem) vždy naprosto ve všem souhlasíme resp. mu nikdy neodporujeme, je někde něco špatně.
      Jestli je AS dědičný: podle mě ano, alespoň v naší rodině je to vidět velmi dobře. Ovšem, těžko říct, zda je to skutečná dědičnost přes geny, nebo "dědičnost" vzorců chování. Zatím jsem nečetla o tom, že by byl objeven nějaký "gen pro AS" nebo "gen pro autismus".
      Nárokové myšlení by vydalo na samostatný článek. Musím jen říct, že podle mě nijak výrazně nesouvisí s AS. Mám kamarádku, u které by byl AS určitě diagnostikován, kdyby o to stála, a je to asi nejpokornější člověk, jakého znám. Ovšem, také se nenechá vždy jen řídit, když o něco jde, tak se umí ozvat.

      Vymazat
  4. Dobrý den, Julie,

    Váš blog jsem doteď jen četla, ale nedá mi to, abych nereagovala a nezeptala se. Co má podle Vás člověk, který se do takovéto frustrace dostane, dělat?
    Jsem v pozici toho, komu v práci slibovali kreativitu, rozvíjení se, samostatnost.. A místo toho jsem se dostala do pozice "pracuj tak, aby to bylo co nejrychleji", bez ohledu na efektivitu a nějaký osobně-profesionální rozvoj. V pozici, kdy mám pocit, že nové možnosti tady (narozdíl od mužů) nedostanu a za úkol mám jen tupě poslouchat, protože jakýkoliv můj názor nebo nápad není vyslyšen. Od pocitu "můži si za to sama, jsem v tom špatná" jsem přešla do přesně té frustrace, o které píšete. Pochopila jsem, že budu řízena, ale ještě jsem to nedákaza akceptovat a smířit se s tím. Ale říká se, že každý svého štěstí strůjce. Každý má možnost dát výpověď, začít jinde, začít pracovat na sebe, prostě něco změnit. Jen se toho někteří prostě tak bojíme, že se necháme řídit a stanou se z nás přesně ti frustrovaní. Privilegovaní jsou podle mě ti, kteří se nebojí něco změnit a jít si za tím, co opravdu chtějí, když jim současný stav nevyhovuje.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dobrý deň,

      Vy ste si vlastne na otázku aj odpovedala:-) Ak máte možnosť, dajte výpoveď v práci, ktorá Vaše schopnosti, vedomosti a kreativitu ničí a nájdite si novú. Tiež mi to trvalo, kým som pochopila, že kľúčom k zmene je prestať sa báť.. Kiežby mi to niekto povedal v školke:-) Veľa šťastia,

      Kata

      Vymazat
  5. Já o tom článku už nějakou dobu přemýšlím a myslím, že je to falešná dichotomie. Málokdo je totiž v pozici, kde by jenom řídil a nebyl nikým řízen - a téměř nikdo není pracovně v pozici, kde by se nemusel za svou práci nikomu zodpovídat. A téměř každá práce, pokud to není ten typ "ohnu trubku zas a posunu si pás", poskytuje aspoň nějaký prostor pro vlastní tvůrčí myšlení, řešení problémů a samostatné rozhodování, v určitých hranicích pravomocí. A jsou lidi, kterým to plně vyhovuje - já měla práci, která byla částečně tvůrčí, částečně administrativní, dělala jsem ji dobře a kvůli tomu jsem byla posunuta na nižší manažerskou funkci, pro kterou nemám vlohy a ani jsem o ni nestála. Ale uvědomuju si, že její větší část spočívá v péči o ty lidi, které mám pod sebou - aby se cítili dobře, aby přicházeli s nápady, aby dělali, co mají, a dělali to dobře - a z prosazování jejich nápadů před nadřízenými a hledání řešení a obhajování postupů, když se něco nedaří. Té tvůrčí práce je v tom paradoxně mnohem míň, než když jsem byla řadový zaměstnanec.
    U mladých lidí je možná spíš problém v tom, že se snaží prosazovat svoje nápady a měnit věci dřív, než pochopili, jak a proč to funguje tak, jak to funguje. Ale na to si každý přijde časem sám - nebo jde dělat něco jiného. A myslím, že je celkem fajn, že v dnešní době je možné mít nějakou smysluplnou a aspoň trochu výdělečnou činnost a nemuset se přitom mocí mermo začleňovat do systému, který vyžaduje soft skills, dress code a korporátní kulturu - což je skvělé třeba pro lidi s AS, kterým právě tyhle věci často dělají potíže.
    Ale jestli se ten post týkal akademického prostředí, tak to beru - akademické prostředí je prapodivným způsobem, na úrovni systému, procesů, hierarchie i osobních vztahů fakt divné :-).
    Petra

    OdpovědětVymazat