pátek, září 16, 2016

Další historka z MHD

Miluju ježdění MHD.

V Brně sice řádí žloutenka a kdykoli vstupuju do trolejbusu, tak si představuju, jak se mi na ruce balí miliardy virionů hepatitidy A, ale ty historky, co tam člověk zažije, ty názory, co vyslechne, to se prostě jinde nepřihodí.

Třeba dneska.

Jela jsem s Jindrou z práce.

Jindra řval jako tur, což není překvapivé, protože nesnáší, když nevidí z okna, což neviděl.

Jemně jsem ho držela na klíně a Jindráček se propínal a vykřikoval.

Přes uličku seděli dva starší lidé, kteří jeli s další paní, která byla asi pečovatelka či vychovatelka nebo jak to nazvat. No vychovatelka asi těžko vlastně, vychovávat lidi vyššího středního věku je blbost. Vypadali jako klienti nějakého chráněného bydlení nebo tak a bavili se i o programu, který odpoledne budou mít.

Pán měl Downův syndrom.

Povídal si s vedle sedící paní o někom třetím, kdo s nimi bydlí a kdo hrozně křičí.

A byla to nesmírně působivá debata.

Ten pán s Downovým syndromem říkal něco ve smyslu, že "on furt křičí a když mu řeknu, ať nekřičí, tak furt křičí dál".

A ta paní vedle mu říkala: "no křičí no.... asi mu není dobře..."

Pán: "No ale to se nedá vydržet, to křičení..."

Paní povídá: "No představ si, jak mu musí být, že takhle křičí... že my to jako nemůžeme vydržet poslouchat... to mu musí být strašně špatně, že takhle křičí..."

Pán: "Já jsem mu říkal, ať nekřičí...říkal jsem si, že mu pohrozím...."

Paní: "No ale on to nedělá naschvál, víš. Nedělá. Vím, že ne. Prostě mu není dobře a nemůže si pomoct jinak".

Pán: "No dyť mně to nevadí, jenom to křičení... já neříkám, že je zlej"

Paní: "No to on není. Zlej. Není. Jemu prostě není dobře a neví, jak jinak si pomoct"

Pán: "No... on se zas někdy i směje"

Paní: "Když dobře vstane, tak se na nás usmívá. Víš."

Pán: "Tak já ho třeba pohladím?"

Paní: "Jo. Zkusíme něco udělat, aby mu bylo líp. Musí mu být hrozně špatně, že tak křičí"

V životě jsem neslyšela tak empatický a krásný dialog o potřebách někoho dalšího (z vyprávění asi autistického).

Pak začal Jindra moc plakat a pánovi to vadilo.

A paní mu povídá: "No všichni jsme plakali, když jsme byli malí. To děťátko pláče, protože se mu něco nelíbí. To musíme vydržet. Protože to děťátko je malinké a my už jsme velicí."

Jindráček se upokojil a usnul.

A já si říkala, že je to krásně řečeno.

Opravdu.

Až uvidíte autíka, kterej hrozně křičí, tak si zkuste představit, jak mu musí být, že takhle křičí... že my to jako nemůžeme vydržet poslouchat... to mu musí být přece strašně špatně...něco strašnýho se mu musí v hlavě dít, protože jinak by takhle nekřičel... svatá pravda to je...

Poslouchala jsem ten dialog a říkala jsem si, že ta paní to říká tak krásně a jednoduše a přitom pravdivě. Že ji obdivuju, protože dokážet dávat empatii tam, kde většina lidí jenom chladně a racionálně hodnotí a posuzuje. A ten pán byl skvělej taky.

A pak jsem si uvědomila, že Downův syndrom je důvod k ukončení těhotenství a že kdyby to někdy v minulosti někdo udělal, tak ten pán by teď neseděl v trolejbuse, nečuměl na Jindru a neříkal ty empatický věci a nebylo mi z toho nějak dobře.

Etika neetika právo neprávo nehodnotím vůbec nic a nikoho, ale nebylo mi z toho prostě dobře.

2 komentáře:

  1. Dnes kričala naša aspergerka na svojich unavených rodičov, chúliacich sa v komôrke za kuchyňou.
    Ráno jej manžel v kuchyni pripravuje obed, ide sprievodcovať na hrad,vezie ju tam, a nás zobudí, lenže my nemôžeme vstať a ísť do kuchyne, lebo prekážame.
    A aspergerka na nás kríčí, strašne a boľavo:asperger má v slove dar aj zbraň!
    (Našu spálňu sme dali atypickému-aspergerskému Milovi, ktorému sa zlepšil stav, je ,,funkčnejší,, a má teda svoju izbu, predtým vyžadoval úzku, tmavú komoru, priestor mu vadil a pretože je funkčnejší, kričí boľavé reči aj on, teda bolavejšie ako v detstve, keď prišiel z decáku (ústavu):si sprostá, rozbúram...)
    No, a dcéra, ktorá prišla z Brna (poviem jej o tej žltačke)sa v kuchyni motala tiež, tej už od včera večera avizujem, že víkend bude ťažký....
    A je!Nestačím totižto dospelých autistov dostatočne zaasistovať, pripraviť, vytvoriť im na rýchlo stereotypy, je to aktuálny chaos, kde všetko doterajšie, fungujúce na vlásku, spadne(na mňa)!
    (Viem, že dospelí autisti sa ešte stále vychovávajú:robia pokroky, vo vytváraní vnútorného života a poznania na život....cezo mňa, môj život, cez fenomén ,,premieňania,, v sviatostiach...)
    Dnes sa mi ale po dlhom čase nedarí nebyť bezodne bytostne zúfalá zo svojej dospelej vydatej aspergerky, žijúcej ako ináč s mužom u nás(chránené bývanie!), z jej (zlého, spoločensky-rodinne neúnosného)správania, z jej rečí, ktoré sú tak rafinovane aspergerovsky boľavé....necíti hranice ubližovania, neovláda tie hranice, nemôže si pomôcť v tomto stave (sú to tiež záchvaty, ako v detstve, len je dospelá)...a samozrejme sa mi vynorí bolesť z rečí o jej ,,prevýchove,, od mojich rodičov, učiteľov, známych, aj v nedávnej minulosti-mali pravdu?...ani neviem čo susedia, ten krik, plač (utešuje ma, že vo Vanierovej Arche, kde žili mentálne postihnutí dospelí, laici a reholníci komunitný život, sa vraj tiež ozýval krik a plač...rozhovor v trolejbuse je dôkaz:-) a práve mi vlieva nádej, že je to v poriadku -Božom:-)......Júlia:-))

    OdpovědětVymazat
  2. Kdysi dávno pradávno ( v době mé bezdětnosti) jsem četla jakési pojednání, které srovnávalo vnitřní svět Downů a autistů. Moc si z toho nepamatuju, ale jedno je nad slunce jasné. Downův svět je z určitého úhlu podhledu jasný, jednoduchý, přehledný, popisný. Věci jsou takové, jaké jsou. Jednoduše a srozumitelně popsané. Downík nás rád seznamuje s životem, tak jak ho vidí, jak ho vnímá. Vnitřní svět autisty je naopak složitý už jen proto, jak složité je do něj proniknout, zjistit, co si autista myslí a jak to myslí. Vyladit se s ním na stejnou vlnu... Svým způsobem jsou to vlastně protiklady...
    Ale úžasné je - jak je patrno z Vaší historky z MHD, že Down může autistu chápat.
    Zituli všechno nejlepší k svátku !!!
    Zdravím,
    Monika

    OdpovědětVymazat